Jan Žižka: Pro všechny i proti všem

Když se rozhlédnete po české mediální krajině, uslyšíte především to, že si na sebe Jan Žižka nemůže vydělat už z principu. Návštěvnost českých kin není stavěná na podobné megalomanské projekty, vždyť i ten nejúspěšnější český film moderní historie, což jsou překvapivě Ženy v běhu, si s návštěvností půl druhého milionu českých diváků sáhnul přibližně na 211 milionů korun.

A bavíme se tu o tržbách, nikoli výdělku, což je důležitý rozdíl, který často přehlížejí i novináři a spolu s nimi laičtí filmoví ekonomové v diskusích. Z tržeb si vezmou svůj díl samozřejmě i provozovatelé kin, takže z dvou set milionů je rázem pouhá stovka. V případě nenáročné komedie za 25 až 30 milionů korun je to pořád nádherný zisk, ale zároveň to průměrnému cifršpionovi musí naznačit, že natáčení čehokoli, co stojí více než 100 milionů, je čiré bláznovství.

Jan Žižka stál něco málo přes 450 milionů korun, což z něj dělá nejdražší koprodukční projekt na našem území. Když to přepočítáte Hollywoodu na dolary, jedná se o nízkorozpočtovou produkci, která by si pravděpodobně netroufla na cokoli byť jen vzdáleně připomínajícího akční scény.

Milionový sen

Petr Jákl spolu se svým otcem Petrem Jáklem starším si na velkofilm o Žižkovi mysleli dlouho. A chtěli ho natočit ve velkém stylu, protože Jákl starší byl mnohonásobným mistrem republiky v judu, následně úspěšným filmovým kaskadérem, a tedy i svědkem toho, jak se točí opravdu velké filmy. Jeho syn se potatil ve všech směrech, ale zároveň rychle pochopil, že z pozice kaskadéra nebo herce vedlejších rolí díru do světa neudělá. Rozhodně však přišel ke kontaktům a know-how, které se mu v roli producenta a režiséra později hodily.

Jeho celovečerní film o Kajínkovi (2010) byl tím milníkem, který vysněný projekt o Žižkovi přiblížil realitě. Kajínek totiž s návštěvností necelých

800 tisíc diváků v českých kinech a skromnějším rozpočtem dokázal vydělat už při kolečku napříč biografy, což je věc skutečně málo vídaná. Pomohlo lákavé téma, možnost natáčet v soudobých kulisách a v neposlední řadě i atraktivní žánrový mix. Kajínka a Žižku sice dělí dvanáct let, ale ve filmovém zákulisí se hrají i delší šachové partie.

Jákl původně plánoval, že by Žižku mohl natočit v češtině primárně pro české publikum za nějakých 90 milio­nů korun, což odpovídá českým rozpočtům podobných dobových projektů. Jakmile se vracíte o několik dekád či století, už potřebujete na míru ušité kulisy a kostýmy, což se může rychle prodražit. S tím vším Jákl počítal, stejně jako se zájmem z přilehlých evropských regionů, povinnými projekcemi pro školy a tak dále. Dokonce sehnal i zahraniční investory, přičemž si spočítal, že pro klidné spaní by musela návštěvnost vyšplhat někam k půl milionu diváků. Kdyby si z českých kin odnesl 45 milionů korun, tedy půlku vložených peněz, dávala by jeho účetní rozvaha smysl.

Fantazie nezná st(r)op

Čím déle však Jan Žižka zůstával v přípravné fázi, tím víc Jákla zahraniční investoři přemlouvali, ať natočí film v angličtině, protože o výpravné drama by mohl být zájem po celém světě. A to už je samozřejmě ona pověstná šikmá plocha, protože začnete přemýšlet nad Hollywoodem a uvedením v Americe, musíte do hlavních rolí získat nikoli lokální, ale mezinárodní hvězdy a tomu přizpůsobit i kvalitu všeho ostatního. Jákl nám prozradil, že v jisté chvíli už nebylo cesty zpět.

Ještě před obsazením herců se za přípravnou fázi utratilo 40 milionů korun a už opravdu zbývalo jen rozhodnout, zda se natočí snímek za 300 milionů bez větších hvězd, nebo se v případě kývnutí od hollywoodských es navýší rozpočet na finálních 450 milionů korun. Dnes už všichni víme, jak to dopadlo. Tvůrce filmu připomíná, že si byl dobře vědom některých koprodukčních propadáků v české kotlině, a proto si udělal podrobný rozbor výdajů a příjmů, aby neskončil v exekuci.

Svých vlastních peněz má nakonec ve filmu spíše méně, tím se liší od srdcařů z devadesátých let, a měřítko produkce navyšoval ve chvíli, kdy projevili zájem američtí investoři, ale také filmoví distributoři ve světě. Ty samozřejmě mohl nalákat na jména jako Michael Caine, Ben Foster nebo Matthew Goode, prozrazující o mezinárodních ambicích snímku víc než fenomén Jana Žižky.

Zítřejší zboží se prodává včera

Pokud někdo operuje s představou, že husitství nikoho za kopečky nezajímá, logicky své závěry vyvozuje primárně z českých kinotržeb. Ty jsou ale skutečně jen špičkou ledovce. Ano, jsou trochu nižší, než producenti doufali, ale při plánování, které probíhá dva tři roky před první klapkou, nedokážete do výsledku promítnout globální pandemii, energetickou krizi a další faktory, jež stále dělají z výroby filmů fiskálně nezodpovědné dobrodružství s velkou mírou rizika. Plánovaných 50 až 70 milionů korun čistého tedy Žižka z domácích kin asi nevybojuje, ale to neznamená, že bychom nad ním měli lámat hůl. Jákl připomíná, že se mu ve velkém předstihu podařilo práva na uvedení snímku různě po světě prodat lokálním distribucím, což do značné míry eliminovalo hrozbu bezedných dluhů.

Tahle taktika není nikterak nová, řada nezávislých producentů i v Hollywoodu na podobném principu fungovala během 70. a 80. let, kdy přiváželi své filmy na filmové trhy, konající se často ve stínu velkých festivalů (například v Cannes). O ty velké a slibné se distributoři doslova prali a společnosti jako Carolco (série Rambo nebo Terminátor) nebo Cannon (Americký ninja, Delta Force a mnohá další, dnes kultovní béčka) fungovaly tak, že vlastně prodávaly příslib filmů – distributoři si na nadcházející sezonu objednali trhák s Chuckem Norrisem jen na základě narychlo na­kresleného plakátu a generického názvu, i když natáčet se šlo až o měsíc později, díky penězům vybraným od distributorů.

Jde o poměrně vratký systém, což dokazuje i to, že zmíněné společnosti jsou dnes v propadlišti dějin, ale pokud nejste velký hollywoodský hráč, nemůžete se spolehnout na peníze od vlků z Wall Streetu. Na Žižku se sháněly peníze, kde to jen šlo. Vznikal za podpory Státního fondu kinematografie, Nadačního fondu Praha ve filmu Prague Film Fund, Creative Europe Media, Crestylu, hlavního města Prahy a Středočeského kraje. Ačkoli jde o menšinový podíl na rozpočtu, všechny dílky skládačky jsou důležité. Jákl zmiňuje, že ne všude uspěl. Například agentura CzechTourism na podporu turistiky mu dotaci odmítla a logicky nemohl spoléhat ani na product placement, kterým si často domácí produkce vylepšují příjmy. Do dobového Žižky zkrátka velkorysého výrobce automobilů, bílé techniky nebo pracího prášku nedostanete.

Hollywood se vším všudy

Jákl počítal s tím, že ubytovat a živit početný štáb bude stát nemalé peníze, a měl v rozpočtu dostatečnou rezervu na nečekané průšvihy. Přesto ho překvapilo, kolik peněz stojí VIP péče o hlavní hvězdy, které tu a tam chtěly odletět domů za rodinou nebo ji pozvat na natáčení a potřebovaly i svůj vlastní tým. Jde o položky v Hollywoodu běžné, ale v evropských koprodukcích umějí vyrobit pořádnou sekeru. Opravdový boj však začal až po dotočení snímku před čtyřmi lety.

Jan Žižka měl původně jít do kin v roce 2020, ale pandemie mu vystavila stopku. Když Jákl v roce 2012 film vymýšlel, bylo kino alfou a omegou následované příjmy z prodeje fyzických nosičů. O deset let později se o hlavní roli diváckého zážitku praly s kinem naplno streamovací služby typu Netflix. Natolik, že mnozí producenti podlehli svodu streamovacích platforem a místo kinopremiéry s nejistým koncem raději prodali exkluzivní práva na uvedení Netflixu a spokojili se s vidinou hubenějšího, leč jistého zisku. Jákl přiznává, že by na to asi nekývnul, protože s tátou vždycky chtěli tenhle film uvést v kinech. A navíc prý tou dobou byla už většina zahraničních práv odprodána, takže by Netflixu nešlo vyhovět ani v případě, že by přišel s nabídkou, která se neodmítá.

Rychlé uvedení na Netflixu, ale i na online službách typu iTunes nebo Google Movies pouhých šest týdnů po premiéře v kinech ovšem naznačuje, že streamovací platformy byly ochotné za Žižku připlatit. Jákl věří, že v příjmech z online distribuce se Žižka pravdě­podobně zahojí, a tak vlastně nesejde na tom, že v amerických kinech propadl. „Nešlo to jinak, protože na plnohodnotné uvedení v USA bychom museli do propagace investovat zhruba tolik peněz, co do samotného filmu, tedy další půl miliardy korun,“ vysvětluje. A to už bylo neúnosné riziko pro něj i americké investory. Proto se rozhodli jít cestou uvedení pouze v několika stovkách kin a následně včasnou premiérou na Netflixu i jinde.

Z kin do obýváků

Režisér, scénárista a producent v jednom balení se vzdal veškerých honorářů. Věří však, že se film dostane do plusu a on sám sobě vyplatí nějaké peníze za veškerou dřinu. Kina jsou jen odrazovým můstkem, protože film vyjde i na DVD, chystá se kniha, kolekce oblečení, vlastní značka piva, desková hra, dokonce i dvě počítačové – jedna pro mobily a druhá pro náročnější hráče.

Licence na merchandising jsou na tři až pět let, což znamená, že Žižka bude vydělávat i v dlouhodobém horizontu. V případě obnovení licencí může jít klidně i o dekádu. S případným pokračováním, které by ze značky udělalo franšízu, však Jákl nepočítá. Splnil si sen a řekl vše, co mělo být vyřčeno. Hlavně má však v roli producenta už úplně jiné starosti, jakkoli je Žižka jeho srdci bližší než jiné projekty. Coby investor už je před běžným divákem o několik let napřed. Většinou se snaží plánovat tři až pět let dopředu, takže zprávy o nových filmech s Russellem Crowem nebo Robertem De Nirem, které produkuje, jsou výsledkem dlouholetých jednání.

Nejen pán s kufříkem plným peněz

Role Jákla-producenta je u nás často přehlížená na úkor jeho režijních počinů. Dává to smysl, protože v české zákulisní hierarchii je producent často jen pán s kufříkem plným peněz, který přijde, vyloží miliony na stůl a pak zase zmizí. Hollywoodský systém nabízí producentům podstatně více prostoru, takže mohou, jak Jákl zmiňuje, kreativně rozhodovat o scénáři nebo finálním střihu filmu, mluvit do obsazení a volby režiséra, což jsou prvky, jež ovlivňují kvalitu i úspěšnost výsledného filmu. V Americe je zkrátka producent odpovědný za vše, a proto má také veškeré rozhodovací pravomoci. Jáklovi americký styl vyhovuje o poznání víc.

Někdo by mohl podobné sezení na dvou židlích považovat za nevýhodu, ale vyrazit na zkušenou do Hollywoodu v roli producenta může být pro úspěšnou budoucnost českých žánrových filmů mnohem cennější než tam natočit jako začínající režisér z východní Evropy pár rutinních nízkorozpočtových filmů a upadnout do zapomnění. Kdo nechce, aby se s ním zametalo, ten se musí koštěte chopit sám. Petr Jákl přiznává, že po premiéře Žižky mu chodí režisérské nabídky z obou stran velké louže, ale momentálně preferuje roli producenta, v níž má osud filmu víc pod kontrolou.