Jde Čína ve stopách Japonska, nebo Koreje?

Poslední sektor, kde Evropa ještě hrála světovou extratřídu, se nyní spíše jen potácí; jde o luxus. Třeba akcie Burberry v uplynulých dvanácti měsících ztratily 70 procent a vypadly z hlavního indexu londýnské burzy. Padají i další ikony luxusu, byť ne o tolik. Důvodem je nasycení čínského spotřebitele, jemuž už západní zboží tolik „nevoní“, a navíc má kvůli zadrhávání největší asijské ekonomiky na luxus méně peněz. Čínské akcie samotné, podstatná část majetku řady čínských spotřebitelů, totiž propadají též, a to už několik posledních let. Klesají k úrovním začátku roku 2019, přičemž americké, indické či japonské akcie jsou takřka, ba dokonce na více než dvojnásobku tehdejších hodnot.

Právě japonskou cestou z 90. let se Čína podle mnohých vydává. Stejně jako Japonsko po splasknutí nemovitostní bubliny na přelomu 80. a 90. let nyní Čínu sužují problémy nemovitostního sektoru s neblahým dopadem do spotřebitelské důvěry, což právě pociťují i zmíněné evropské ikony luxusu. Čínu v japonském duchu ohrožuje deflační spirála, již mohou ještě umocnit důsledky demografického stárnutí.

V pátek čínští zákonodárci dali zelenou nepopulárnímu plánu tamní komunistické strany postupně zvednout věk odchodu do důchodu. Stane se tak vůbec poprvé od roku 1978, byť nárůst bude rozložen do patnácti let. Muži tak v roce 2040 budou odcházet do penze v 63 letech namísto nynějších 60. Stárnutí čínské pohlaváry evidentně trápí.

Stárnutí navíc může představovat silný deflační tlak. Jak to? Starší lidé před sebou logicky mají kratší časový úsek zbývajícího života, takže nejsou tolik jako mladší lidé nadšení pro dlouhodobé investiční projekty. Slabší poptávka po investicích napříč ekonomikou snižuje celkovou poptávku, která tlačí celkovou hladinu cen dolů – což je deflační přímo definičně.

Čína už nyní trpí poměrně vysokou nezaměstnaností mladých, přičemž její další nárůst může deflační tlaky jen zesílit. Když totiž mladí nebudou pracovat, nebudou (moci) tolik nakupovat, což jen rovněž vytvoří tlak na pokles hladiny spotřebitelských cen.

Čína uvažuje dynasticky

Mezi Čínou a Japonskem však existují i podstatné rozdíly. Japonsko po druhé světové válce nikdy neaspirovalo být geopolitickým vyzyvatelem USA, přestože ekonomicky jim – hlavně jeho auta – v 80. letech „zatápělo“. Vojensky ovšem bylo soustavně spojencem USA – a dosud je. Jenže právě houstnoucí geopolitické napětí mezi Čínou a USA je dalším faktorem v pozadí uvedeného čínského akciového pádu. Zejména pokud v amerických volbách zvítězí Donald Trump a uvalí další cla na čínský vývoz do USA, Peking bude mít o další vážný problém víc. I to nyní tamní burzy již započítávají do cen.

Znalci asijských ekonomik však upozorňují, že současné čínské potíže spíše opisují jihokorejský než japonský scénář. Hlavně proto, že Čína je přes snahu geopoliticky vyzývat Spojené státy stále výrazně chudší – a s výrazně nižším stupněm urbanizace –, než bylo Japonsko přelomu 80. a 90. let minulého století. Japonsko tehdy už bylo plně rozvinutou ekonomikou, zatímco Čína se o tento status stále teprve pokouší. Současné dění v Číně tak spíše vykazuje známky určité koreanizace než japonizace, neboť z hlediska základních makroekonomických a sociálních charakteristik připomíná spíše Jižní Koreu roku 1998 než Japonsko o desetiletí dříve.

Koncem 90. let zasáhla Jižní Koreu asijská krize, z níž však vzešla silnější. Výhodou nynější Číny – jako před čtvrtstoletím Koreje – může být právě ještě relativně nízká základna dalšího růstu. Ta obecně umožňuje snazší další růst, než jaký by byl možný z vyšší základny.

Samozřejmě pokud by Čína chtěla hledat recepty na oživení a vzmach své ekonomiky na „korejský způsob“, musela by v prvé řadě zásadně zmírnit napětí ve vztahu k Západu. Byť Peking zjevně doufá, že alternativou Západu může být takzvaný globální Jih, tedy soubor asijských, afrických a latinskoamerických zemí, které by mu zajistily dostatečný odbyt.

Pokud se podíváme na další demografický vývoj světa, kdy v roce 2100 budou třemi nelidnatějšími městy světa nigerijský Lagos, konžská Kinshasa a tanzanský Dar Es Salaam, nemusí být tato čínská sázka na globální Jih od věci. A nezapomeňme, že Čína uvažuje „dynasticky“, v řádu stovek, ba tisíců let. Momentální pokles jejích akcií ji nezneklidní natolik, aby se „koreanizovala“, pokud by přitom měla oslabit budovanou vazbu na nejlidnatější budoucí odbytiště.