Jedině odolné zemědělství nás ochrání

Jake Fiennes si prohlíží drobné květy planých orchidejí a naslouchá zpěvu poletujících pěnic. Celou svou pozornost soustředí na kontrolu pásu lučního kvítí, který lemuje pole s ječmenem o rozloze asi 100 kilometrů čtverečních u obce Holkham na východě Anglie, kde pracuje jako poradce pro ochranu životního prostředí.

Vysázením takových ochranných pásů – též zvaných květnatých luk – se sice zemědělci připravují o část pole, ale zvyšují tak biodiverzitu a kvalitu půdy. Menší rozloha sice znamená méně plodin, ale podle Fiennese metoda umožňuje snížit náklady na vstupní suroviny a lehce navýšit úrodu, což se ve výsledku promítne ve vyšším zisku.

Cílem takového přístupu k obdělávání půdy, který praktikují i další podobně smýšlející zemědělci, je podle Fiennesových slov „návrat k přírodě“. Jeho metody spadají pod takzvané regenerativní zemědělství, jehož cílem je obnovit fungování přírodních ekosystémů, které byly narušeny konvenčními zemědělskými praktikami, a dosáhnout tak udržitelnější výroby potravin. „Potraviny chceme produkovat ve spolupráci s přírodou, ne na její úkor,“ shrnuje Fiennes.

Ať už se jedná o obnovování mokřadů, nebo vysazování ohrožených druhů ptáků, květin či hmyzu do divoké přírody, cílem je pomocí zemědělství spíš environmentální krizi řešit než přispívat k jejímu zhoršení.

Nejvyšší prioritou regenerativního zemědělství je ochrana půdy, která je přirozeným habitatem pro bohatý ekosystém mikroorganismů a funguje také jako úložiště uhlíku. Jde o to zvýšit její úrodnost a odolnost vůči klimatickým šokům, jako jsou horka, sucha či záplavy, které se objevují čím dál častěji v čím dál extrémnější podobě. Příznivci hnutí proto uplatňují metody, jež bojují proti půdní degradaci způsobované orbou, zlepšují vodní režim krajiny a střídají pěstované plodiny.

Nad tím, co Fiennes a jemu podobní hlásali, se v diskusích o zemědělství dlouhou dobu mávalo rukou. V posledních letech však hnutí sklízí ohlas u čím dál větší části společnosti. V kontextu vysokých cen vstupních surovin jako hnojiva a pesticidy způsobených válkou na Ukrajině a rostoucí hrozby klimatických změn se zemědělci musejí začít poohlížet po alternativních přístupech k hospodaření s půdou.

Zájem se zvýšil i na straně spotřebitelů. Pandemie covidu-19 odhalila slabiny v globálních dodavatelských řetězcích v potravinářském průmyslu a zvýšila povědomí veřejnosti o významu zdraví a klimatickém dopadu produkce potravin. Velké investiční firmy specializující se na zemědělské technologie a venture kapitálové fondy v regenerativních praktikách spatřují zajímavou investiční příležitost. Potravinářské společnosti jako General Mills či Danone se rovněž začaly hlásit k regenerativním přístupům – byť si za to vysloužily obvinění z greenwashingu (klamné strategie přesvědčující zákazníky o ekologickém chování značky, které neodpovídá realitě – pozn. red.).

Nahradit průmyslové zemědělství udržitelnějšími přístupy však není snadné. Po celém světě se v zemědělství po desetiletí uplatňovala intenzivní výroba, jejíž cílem bylo maximalizovat efektivitu a výnosnost pomocí výkonných strojů obhospodařující rozsáhlé území za užití velkého množství syntetických hnojiv a pesticidů. Díky tomu se ze zemí jako Spojené státy, Brazílie či Rusko staly exportní potravinové velmoci. Na základě tohoto přístupu vznikly globalizované dodavatelské řetězce a intenzivní výroba byla dlouhou dobu vnímána jako jediný způsob, jak zabránit hladomoru a zajistit dostatek potravin pro rostoucí světovou populaci.

Nadšení z šetrnějších přístupů sice roste, ale v loňském roce se na Srí Lance naprosto vymkl kontrole experiment s prvním stoprocentně „biologickým“ zemědělstvím, když se ukázalo, jak nebezpečné mohou být tak rychlé změny bez dostatečné přípravy a jak zásadní je proškolit a vzdělat samotné zemědělce.

Fiennes i tak trvá na tom, že se nesnaží přijít s ničím novým pod sluncem. Ve svých 52 letech pracuje jako poradce pro politiky, představitele zemědělského sektoru a ochranářské organizace. „Během posledních 50 let jsme se hnali za maximalizací produkce a produktivity a levnými komoditami,“ říká. „V této honbě za produktivitou jsme získali nové znalosti a vynalezli nové stroje, ale vyměnili jsme je za něco, co už jsme uměli dávno předtím.“

Prachové bouře

Půda se obhospodařovala s minimálními zásahy po staletí ještě před vynálezem pluhu, který zefektivnil sklizeň, a po celém světě se tak stal symbolem potravinové hojnosti. Klasická orba, při níž se pomocí pluhu drobí zemina, ničí plevel a do půdy vpravují živiny, dokáže výnosnost půdy krátkodobě navýšit. V dlouhodobějším horizontu však narušuje její přirozenou strukturu a hubí mikroorganismy, které jsou klíčové pro život rostlinných společenství. Oráním se navíc snižuje přirozená schopnost půdy zadržovat živiny a vodu, což vede k chemické kontaminaci vodních toků, erozi a uvolňování oxidu uhličitého do atmosféry.

„Orba způsobuje půdě to, co hydraulické štěpení při těžbě ropy,“ vysvětluje zastánce bezorebného obdělávání půdy Dwayne Beck, který ještě donedávna vedl výzkum na farmě Dakota Lakes v Jižní Dakotě. Sám se posledních 30 let zajímá o účinky orby na kvalitu půdy a přínosy střídání plodin. „Při orbě vlastně štěpíme půdu a vytěžujeme z ní to důležité.“

Ve 30. letech došlo v několika amerických státech k jevu takzvané „prachové mísy“, kdy se v důsledku nadměrné orby – v kombinaci s dlouhými suchy – uvolnila erodovaná svrchní vrstva půdy a vzedmula se v husté prachové bouře, jež na některých místech dokonce zastínily slunce.

Už tehdy vyvstala otázka, zda je orba tím nejlepším způsobem pěstování plodin. K prvním bezorebným postupům se však v Americe začalo přistupovat až v 70. letech minulého století. Zájem o regenerativní metody vzrostl v posledních letech také díky tomu, že se zvýšilo povědomí o schopnosti půdy pohlcovat uhlík.

Argumentů pro změnu tak zkrátka přibývá a je čím dál těžší je ignorovat. Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) je degradovaná – tedy méně úrodná a využitelná – až třetina světové půdy.

Na polích v centrální části Jižní Dakoty se podle Becka díky bezorebným metodám podařilo skokově navýšit sklizeň některých plodin na místech, kde byla půda vyčerpaná – například produkce kukuřice se mezi lety 1990 a 2017 zpětinásobila a produkce sójových bobů se zvýšila dokonce třináctkrát.

Změnu však Beck přirovnává k pomalu brázdící nákladní lodi – k transformaci nedochází zdaleka tak rychle, jak by bylo třeba. „Dokážeme to včas?“ táže se a podotýká, že když s bezorebným zemědělstvím začínal v 90. letech, doufal, že změny naberou rychlý spád. „Trvalo třicet let, než se změnilo smýšlení v celé komunitě,“ říká o zemědělských regionech v centrální části Jižní Dakoty. „Pokud to tak dlouho trvalo nám, potrvá další roky, než se situace změní v Evropě v zemích jako Francie a Německo, kde se stále orá ve velkém,“ znepokojuje se.

Ačkoli se v posledních letech začaly regenerativní metody uplatňovat v čím dál větším počtu zemí, stále se tímto způsobem obdělává pouze 15 procent zemědělské půdy na světě – vyplývá to z výzkumu týmu hostujícího profesora na Univerzitě v Readingu Amira Kassama. Mezi lety 1999 a 2009 se plocha takto obdělané půdy téměř zdvojnásobila na 205 milionů hektarů – změna je však stále pomalá v Evropě, Rusku, Asii i v Africe.

Diskuse o regenerativním zemědělství komplikují nepatrné, ale podstatné neshody mezi jeho příznivci. Mnoho z nich viní vlády a zemědělské firmy z toho, že dotacemi a dalšími pobídkami pěstují přesvědčení, že je půdu nutné obohacovat o chemické živiny. Kritici regenerativního zemědělství – pocházející zejména z řad zastánců čistě biologického zemědělství, jež se snaží obejít bez užití jakýchkoli chemických hnojiv, herbicidů a pesticidů – odsuzují fakt, že se v regenerativním zemědělství v boji proti plevelům užívají herbicidy.

Zemědělci, kteří potřebují splnit kvóty výnosnosti, se regenerativním metodám brání, protože je řada z nich teprve ve fázi experimentace, a zemědělec tak musí být schopný ve středně nebo dlouhodobém horizontu ustát riziko špatné úrody.

Radikální experimenty

V roce 2021 se při celonárodním experimentu na Srí Lance ukázalo, že k radikální reformě zemědělského systému může dojít nevídanou rychlostí. Zároveň se však vyjevila četná rizika, která se s takovým pokusem o převrat pojí, pokud v zemi nejsou zajištěny adekvátní podmínky. Místní vláda se prakticky ze dne na den rozhodla zakázat dovoz veškerých chemických hnojiv a pesticidů. V důsledku toho však podle Mafaze Ishaqa, pěstitele rýže na východě ostrova, klesla výnosnost rýžových polí napříč státem o 40 až 50 procent.

Někdejší prezident Gotabaja Radža­paksa sliboval „revoluci“ v užívání hnojiv už během prezidentské kampaně, v níž kritizoval dopady těchto látek na lidské zdraví a životní prostředí. Jeho náhlé rozhodnutí plošně zakázat dovoz veškerých hnojiv na území Srí Lanky však zaskočilo i jeho příznivce.

Celý pokus trval pouhých šest měsíců, než ho sám prezident odvolal. V hospodářství a zemědělství způsobil kaskádu problémů, kvůli nimž se po­dle kritiků Srí Lanka ponořila do jedné z nej­hlubších ekonomických krizí v historii. I když vláda zařadila zpátečku a od projektu opustila, bylo už pozdě a chemických hnojiv byl navíc velký nedostatek, protože země neměla dolary na jejich dovoz. Do té doby byl ostrov v produkci základních potravin jako rýže soběstačný, ale od neúspěšné reformy závisí na dovozu. Humanitární organizace varují před zvýšeným výskytem hladomoru a vláda musela požádat o krizové dodávky rýže z potravinové banky v regionu.

„Tohle bude jeden z posledních hřebíčků do rakve ekonomiky téhle země,“ tvrdí Ishaq. „V zemědělství pracovala velká část populace. Příčinou nedávných demonstrací a poklesu popularity vlády bylo i tohle.“

Takto radikální reformy zastánci regenerativního zemědělství nedoporučují. Lepší je podle nich se zemědělci pracovat a motivovat je, aby změna vycházela z jejich přesvědčení.

Regenerativní zemědělství přilákalo nizozemskou investiční společnost Van Lanschot Kempen – spravující aktiva v hodnotě převyšující 100 miliard eur –, když se rozhodla investovat do rozsáhlých zemědělských pozemků Liverpool Plains na severu od Sydney. Více než 16 tisíc hektarů půdy do té doby vlastnila čínská těžařská společnost a v rámci aukce je za 120 milionů australských dolarů do společného vlastnictví formou joint venture odkoupily společnost Van Lanschot Kempen, na ekologické projekty zaměřená banka Clean Energy Finance Corporation vlastněná australskou federální vládou a dvanáct místních rodinných farem.

Podle Richarda Jacobse, spolumanažera jednoho z fondů zaměřených na udržitelné zemědělství ve Van Lanschot Kempen, je cílem projektu „koupit neúrodnou půdu a vrátit jí život“. Fond se specializuje na regenerativní projekty, a proto ho na australských pozemcích nejvíc zajímá ta méně úrodná, „červená půda“, jíž chce vrátit úrodnost, podpořit biodiverzitu, a navýšit tak její hodnotu.

Investoři zaměření na zemědělské technologie rovněž spatřují příležitost v rozvoji řešení pro regenerativní metody. Sanjeev Krishnan, investiční ředitel ve venture kapitálové společnosti S2G zaměřené na zemědělské technologie, uvádí, že jeho firma investovala do startupů zaměřených na regenerativní zemědělství asi 200 milionů dolarů a investice do tohoto odvětví poslední roky stabilně rostou. „Regenerativní zemědělství chápu tak, že se z procesů, které něco vyčerpávají, vytváří procesy obnovitelné,“ vysvětluje. Dodává, že z hlediska vyspělosti technologických řešení se však nacházíme „teprve na začátku“.

S tím souhlasí i Justin Bruch, zemědělec páté generace na rodinné farmě, který založil společnost Clear Frontier, zaměřující se na investice do zemědělských podniků a produkce biologických plodin v oblasti ve středozápadní části USA. Podle něj bude pro hubení plevele a správu úrodnosti zásadní další rozvoj biologických produktů, vybavení a softwarového řešení. Pouze tak může zemědělská produkce v regenerativním režimu udržet krok s konvenční výrobou.

Bruch, jenž rovněž spoluzaložil crowd­fundingovou platformu AgFunder pro zemědělská řešení, si dobře uvědomuje, jaké má regenerativní zemědělství limity. „Neznám nikoho, kdo by prohlašoval: ,Podívejte, my zajistíme dost potravin pro celou planetu tím, že budeme obdělávat půdu jako naši předci před 40 nebo 50 lety.‘ To těžko. Ale myslím, že filozofie je důležitým stavebním kamenem a součástí procesu. O neinvazivní metody se musíme snažit všude, kde to jen trochu jde,“ vysvětluje.

Budování důvěry

Tajemník světového partnerství v oblasti půdního hospodářství Global Soil Partnership při FAO Ronald Varga přiznává, že je mimořádně těžké sladit protichůdné zájmy tak širokého spektra aktérů, kteří se mají na budoucnosti zemědělství a produkce potravin podílet. „Mají mnoho zájmů,“ říká. „Zemědělci chtějí zvyšovat výnosy a soukromý sektor sleduje své vlastní cíle. Někteří by nejradši jen a jen produkovali bez jakéhokoli ohledu na životní prostředí.“

V reakci na to FAO v rozvojových zemí podporuje postupy, které obnovují fungování půdních ekosystémů, prostřednictvím „půdních doktorů“ – zemědělců, kteří se zasazují o zdraví půdy, šíří osvětu a vzdělávají další zemědělce v okolí. Podle Vargase program úspěšně běží v Thajsku, Burkina Fasu a Bangladéši. „Funguje moc dobře. Zemědělci si navzájem důvěřují.“

Práce Fiennese a dalších nadšenců ve Velké Británii může sloužit jako důkaz, že regenerativní přístupy fungují. Angličtí zemědělci čekají na bližší informace o nové vládní politice po brexitu, jež by měla nahradit systém evropských dotací z rozpočtu společné zemědělské politiky. Britská vláda uvedla, že pracuje na reformě jednotlivých programů, včetně dotací pro zemědělce a majitele půdy, kteří ve své praxi podporují zdraví přírody.

Potíž je podle Fiennese v tom, že neinvazivní zemědělské metody nelze shrnout do jednoho „unifikovaného“ řešení. Půda vypadá všude jinak, protože ji ovlivňují faktory jako okolní prostředí, mikroklima, flora i fauna. „Nemůžeme tudíž vydat všeobecně platné pokyny pro celou zemi. Tak to nefunguje.“

I on sám si jako většina zemědělců, kteří s regenerativními postupy experimentují, kvůli změnám v obdělávání půdy zažil několik neúspěchů: „Je to proces učení.“ Klíčovou roli hraje načasování výsadby, aplikace podpůrných živin, ale také rozmary počasí.

Navzdory všemu Fiennesovi naslouchá čím dál více zemědělců – nejvíce slyší na to, když se ukáže, že jeho farma vydělává. Za druhý rok hospodaření na pozemcích poblíž Holkhamu se mu podařilo snížit náklady na zemědělské vstupy, protože dokázal vrátit nevyužité území na farmě do přirozeného stavu, čím se zvýšila druhová rozmanitost a celková produktivita. „Na konci třetího roku budeme mít ještě víc dat,“ slibuje.

Někdy je pro něj těžké přesvědčit ostatní zemědělce, s nimiž se setkává na přednáškách, které organizuje po celé zemi, nebo během skupinových návštěv farmy v Holkhamu. Většinu si získá, až když jim konkrétně ukáže, čeho se dá takovou změnou dosáhnout.

„Nevěřili byste, jak se pak nadchnou,“ pochvaluje si. „Pro případ další potravinové krize musíme vybudovat odolné zemědělství, které se bude opírat o biodiverzitu a zdravou půdu. Jedině to nás ochrání před vším, co nás čeká.“

Emiko Terazonová, Benjamin Parkin a Nic Fildes, FT