Jiná liga, jiná politika
V politice ještě více než kdekoli jinde platí pořekadlo – když vás nepochválí, musíte se pochválit sami.
Premiér Petr Fiala (ODS) to obvykle dělá směrem do Česka jako ve svém novoročním projevu, v němž nebyla prakticky jediná pochybnost o tom, co jeho vláda dnes dělá: s rozpočtem, regulací cen energií, s občanskou společností. Směrem z Česka ven se Fiala chválit nemusí, pochval za principiální český postoj vůči válce na Ukrajině a za excelentní management předsednictví Evropské unii v posledním půlroce dostává dost a dost. Gratulace ke všem těm cenám, titulům a výkonům jsou na místě.
Vládě Petra Fialy se podařilo v roli předsedajícího Radě EU dojednat mnoho důležitých aktuálních dohod o řešení energetické krize, Česko bylo i pod tlakem ruské války na Ukrajině při vyjednávání mimořádně efektivní, což přiznalo celé vedení Evropské komise i šéfové některých členských států. Získali jsme respekt a možná i větší formální i neformální vliv. Úspěch to byl tak veliký, až si leckdo kladl otázku, zda jsou to ještě vůbec čeští politici.
Není to poprvé. Česká politická reprezentace se v zahraničí chová úplně jinak než doma: je důraznější, koncepčnější, sebevědomější. Platilo to už o Jiřím Paroubkovi, natožpak o Mirku Topolánkovi či Andreji Babišovi. Jakmile se čeští politici musejí přizpůsobit jinému politickému prostředí, stávají se někým jiným. Zvyšuje se jejich politická výkonnost i schopnost přemýšlet a koncipovat taktiku i strategii. Navíc dokážeme do vyjednávací hry nasadit to nejlepší, co máme.
Je to podobné jako ve sportu. V domácí lize často hráči upadají do podprůměru, protože je soupeř nemotivuje. V mezinárodní konkurenci sice chvíli trvá, než se čeští hráči rozehrají, ale nakonec se ukazuje, že mají vlastně mnohem větší herní kvalitu, než když se plouží po domácích hřištích se soupeři nižší třídy.
Abychom zůstali u sportovní metafory: Fialova vláda ukázala, že jsme schopni hrát mezinárodní poháry a vyrovnat se ostatním, a dokonce tu a tam tvořit hru a diktovat její tempo. Teď jde ještě o to potvrdit tyto mimořádně výkony na domácím hřišti. Aby se z mimořádnosti a výjimečnosti venku stal nový domácí politický standard. Je přitom důležité konečně přijmout nové východisko, totiž že se všude hraje stejně promyšleně a účelně, že neexistuje rozdíl mezi venku a doma.
To se bohužel během půlročního českého předsednictví nepodařilo, což má kromě přetrvávající průměrné hry na domácích stadionech ještě jeden podstatný důsledek. Češi přes úspěch Fialovy vlády v EU stále ještě nechápou, že hřiště českého politického společenství není to domácí, nýbrž to celoevropské, na němž se musí vykopat medaile a tituly, které budou posouvat dál celé Česko.
Konec českého předsednictví bude mít bohužel trochu jiný efekt: na dobrých třináct let, do dalšího českého předsednictví, se zapomene na to, že pořád hrajeme doma i venku, protože „Evropská unie jsme my“. Zato si budeme ještě dlouho vyprávět o tom, jak skvěle jsme tehdy v přelomovém roce 2022 hráli a jak celé Evropa tleskala nadšením…
