Kdo jsou Finové, kteří míří na české armádní miliardy

Začátkem května přijel do Prahy finský prezident Alexander Stubb. Kromě toho, že se se svým českým protějškem Petrem Pavlem proběhl po centru metropole, s sebou přivezl delegaci šestadvaceti firem. Podnikatelskou část finské skupiny vedl Panu Routila, čerstvě jmenovaný generální ředitel největší finské zbrojovky Patria. Oficiální program spojoval bezpečnost, obranu a obchod.

Veřejná komuniké konkrétní produkty nezmiňují, nicméně server Odkryto.cz s odkazem na své zdroje uvedl, že se při jednáních s prezidentem Pavlem a ministrem obrany Jaromírem Zůnou mluvilo i o kolových obrněných vozidlech.

České ministerstvo obrany otevřenou soutěž, jejíž zahájení ministr Zůna avizoval na rok 2027, zatím připravuje. Ve veřejném prostoru se hovoří o zhruba 250 vozidlech v hodnotě přes 30 miliard korun, zadávací řízení však dosud vypsáno nebylo. V předsoutěžní fázi se teprve vymezují potřeby armády, technické parametry i způsob hodnocení. Nicméně již nyní má smysl sledovat rozbíhající se lobbing.

Námluvy s vysokým politickým angažmá

Patria na svém webu uvádí, že při ovlivňování veřejné debaty využívá osobní schůzky, profesní sítě, semináře, zákaznické akce i média. U takto významné zakázky proto musí být dohledatelné, kdo s kým jednal, jaké podklady byly komu předány, aby bylo zřejmé, zda další uchazeči měli srovnatelný přístup.

V případě Patrie představuje diplomatická podpora více než podporu tamního průmyslu. Finský stát totiž ve zbrojovce drží 50,1 procenta, zbytek patří norské zbrojařské skupině Kongsberg Defence & Aerospace, v níž je rovněž významným vlastníkem stát.

Je zřejmé, že Patria do připravované obří zakázky nevstupuje jako běžný dodavatel. Státní vlastnictví a angažmá jejího ředitele v delegaci finského prezidenta jí dávají politickou váhu, ale i nadstandardní přístup, jehož se další konkurenti nemusejí dočkat. O to důležitější je sledovat obří tendr, aby se nadstandardní mezivládní vztahy Česka s Finskem neproměnily ve zvýhodněné postavení jednoho dodavatele.

Patria vstoupila do české debaty s vysokou politickou viditelností ještě před vypsáním zakázky. Dne 6. května oznámila podpis memoranda se státními podniky Vojenský technický ústav, VOP CZ a Vojenský výzkumný ústav. Současně finská zbrojovka zdůraznila dlouhodobé partnerství s českou zbrojařskou skupinou STV Group.

Veřejným příslibem je rozsáhlé zapojení českého průmyslu, lokální údržba a podpora po celý životní cyklus vozidel. Pro českou ekonomiku i bezpečnost dodávek jsou to relevantní argumenty. Vše jsou to však zatím jen proklamace potenciálního dodavatele.

Citlivé období

Přestože do vypsání tendru zbývá několik měsíců, období před formálním zahájením soutěže představuje vysoce citlivou etapu. Nyní se totiž v nejvyšších kruzích rozhoduje, jak bude armáda své potřeby popisovat, které technické vlastnosti budoucích obrněnců dostanou v tendru nejvyšší váhu, a tedy i to, zda budou podmínky technologicky neutrální, to znamená přístupné pro více potenciálních zájemců.

A právě proto je třeba sledovat stopy lobbingu: záznamy ze schůzek, seznam předaných materiálů, jména účastníků a vlastně i vysvětlení, jak politici a úředníci dokázali oddělit obecnou bezpečnostní diplomacii od podpory jednoho konkrétního výrobku.

Návštěva prezidenta Stubba navíc ukazuje, jak snadno se obchodní zájem může obléct do jazyka mezistátní spolupráce. Pro vládu z toho plyne jednoduchá povinnost: jestliže nejvyšší politika otevřela Patrii dveře na ministerstvo obrany, musí český stát stejnou měrou otevřít proces kontrole a samozřejmě i konkurenci. Čím vyšší je politická úroveň lobbingu, tím přesnější má být veřejná dokumentace rozhodování.

Muž od Pandurů

Neméně důležitou otázkou je role lokálního partnera finské zbrojovky. Podle zpráv v českých médiích firma STV Group v loňském roce začala spolupracovat s bývalým ministrem obrany Martinem Bartákem. Není zřejmé, zda je zaměstnancem, poradcem či zprostředkovatelem, veřejně není dohledatelný ani název jeho funkce či pravomoci.

Firma ani neuvádí, zda byl Barták součástí schůzky s finskou delegací, případně s kým kvůli projektu jednal. Magazín Euro v této souvislosti zaslal společnosti STV Group několik otázek, firma však do uzávěrky vydání neodpověděla. S ohledem na objem plánované zakázky a také na Bartákovu kontroverzní minulost by měla být tato linka legitimním předmětem veřejné kontroly.

Faktem je, že spoluprací s Bartákem STV Group získala člověka s detailní znalostí resortu a rozsáhlými kontakty v obranné komunitě. Jeho jméno je dlouhodobě spojeno s nákupy obrněné techniky pro českou armádu. V březnu 2009 podepsal jako první náměstek ministryně obrany Vlasty Parkanové smlouvu na dodávku 107 transportérů Pandur. Parkanová jej tehdy podpisem výslovně pověřila.

Později se Barták sám stal ministrem obrany v úřednické vládě Jana Fischera. Nejasnosti se týkaly tendrů při nákupu obrněných vozidel Iveco a Dingo.

Stín starých kauz

Barták kvůli armádní zakázce dokonce jednou usedl na lavici obžalovaných. V kauze Tatra čelil obžalobě z korupce. William J. Cabaniss, bývalý americký velvyslanec v Praze a předseda dozorčí rady Tatry, uvedl, že Barták požadoval úplatek kvůli hladšímu průběhu zakázek na obraně. Soudy nakonec exministra osvobodily. Každopádně jeho angažmá u českého partnera Patrie otevírá legitimní otázku, nakolik STV Group vedle technických parametrů sází i na znalosti a kontakty bývalého ministra.

Vyšetřování kvůli podezření z úplatkářství provází i samotnou Patrii. Policie se na firmu zaměřila kvůli zakázkám ve Slovinsku, v Chorvatsku a také v Egyptě. Soudní procesy ve Finsku s firmou a tehdejšími manažery neskončily pravomocným odsouzením za podplácení, v několika souvisejících větvích však padly pravomocné tresty tří vedoucích pracovníků Patrie za účetní delikty.

Známé je také odsouzení rakouského prostředníka Hanse-Wolfganga Riedla, který pro firmu působil, za podplácení a pokus o podvod i tresty za předávání neveřejných zadávacích podkladů ve prospěch nabídky Patrie ve Slovinsku.

Slovenská laboratoř

Nejaktuálnější příběh pochází ze sousedního Slovenska. Bratislava v roce 2022 uzavřela s Finskem mezivládní dohodu na dodávku 76 vozidel Patria AMV XP v hodnotě 447 milionů eur včetně logistiky, munice a související infrastruktury. Při podpisu se počítalo s dodáním prvního vozidla v září 2023, dokončením dodávek v roce 2027 a podílem slovenského průmyslu těsně pod 43 procenty. Veřejné podklady však ukazují i limity.

Výběr působil robustně: pět vládních nabídek, zhruba šedesát odborníků; rozumně nastavené váhy, kde 35 procent tvořila cena, 30 procent technika, desetinu logistika a 25 procent zapojení slovenského průmyslu. Nabídka Patrie nebyla nejlevnější podle pořizovací ceny; v souhrnném hodnocení však uspěla díky kombinaci více kritérií včetně deklarovaných dvacetiletých nákladů životního cyklu.

Technické hodnocení vycházelo z nestejně strukturovaných údajů dodavatelů, detailní vstupy do výpočtu nákladů však zůstaly neveřejné. Zajímavostí také je, že vůz testovaný v tendru nebyl v konečné slovenské zbraňové konfiguraci.

V červnu 2026 veřejnoprávní STVR (Slovenská televízia a rozhlas) uvedla, že slovenská armáda dosud nepřevzala ani jednu bojovou verzi. Podle televizní reportáže byly vyrobeny korby, věže i kanony, ale integrace a zkoušky se zpozdily, přičemž jednotliví dodavatelé přenášeli odpovědnost jeden na druhého. Ministr obrany Robert Kaliňák připustil zdržení a riziko pro původní harmonogram.

Dne 16. června pak Patria a slovenské ministerstvo oznámily upravenou dohodu s novým, neveřejným harmonogramem. Podle dostupných informací bylo dosud dodáno všech deset zdravotnických vozidel a firma uvedla, že chce urychlit výrobu bojové verze.

Sliby versus realita

Slovenský případ odhaluje zásadní rozdíl mezi nabízeným řešením a schopností dodat v dohodnutém termínu funkční bojové vozidlo. Integrace výbavy přitom není vedlejší technická komplikace, nýbrž podstata zakázky. A pokud dodavatel nezvládá dodávky podle harmonogramu a katalogových parametrů, je relevantní pochybovat o hodnotě obchodního slibu.

Bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR, generál ve výslužbě Jiří Šedivý, v této souvislosti upozorňuje: „Při posuzování je nezbytné srovnávat garance délky životního cyklu, ale i garance výkonových parametrů a jejich udržitelnost po celou předpokládanou dobu užívání.“

Šedivý zároveň připomíná, že samotné stáří konstrukčního základu nerozhoduje. Za důležité považuje modernizační rezervu, otevřenost elektronické architektury, opravitelnost, spolehlivost a provozní náklady.

Pro Česko z toho vyplývá, že po slovenské zkušenosti musí být integrace součástí hodnocení, nikoli poznámkou pod čarou. Resort by také měl získat nezávislé vysvětlení příčin slovenského zpoždění, výsledky zkoušek, skutečnou kapacitu výrobního řetězce, aktuální náklady a způsob, jakým smlouva rozděluje odpovědnost mezi výrobce podvozku, věže, zbraně a místní integrátory.

Česká výroba nebo česká faktura?

Patria tvrdí, že českou nabídku postaví na lokalizaci. Memoranda se státními podniky a spolupráce s STV Group mají vytvořit domácí řetězec výroby, servisu a podpory. Takový model může snížit závislost na zahraničí, ponechat větší část přidané hodnoty v české ekonomice a v krizi zrychlit opravy. Jenže pojem český podíl lze naplnit velmi různě – od výroby klíčových dílů a přístupu k technickým datům až po konečnou montáž dovezených sad.

Šedivý tuto hranici formuluje jednoznačně: „Nelze připustit jen formální ‚protažení‘ přes českou firmu s dokladem, že se tím pádem stává českým výrobkem.“ Přesně tuto obavu musí smlouva převést do měřitelných závazků.

Nestačí procento z ceny bez metodiky. Stát má vědět, kolik práce vznikne v Česku, kdo ponese odpovědnost za integraci, jaká práva dostane k dokumentaci a softwaru, které opravy zvládne domácí průmysl bez souhlasu zahraničního výrobce a zda budou české podniky schopny dodávat i po skončení základní zakázky.

Slovensko ukazuje, že vysoký deklarovaný domácí podíl a včasná dodávka nejsou totéž. Lokalizace může zvýšit odolnost, ale také přidat rozhraní, na nichž se odpovědnost rozostří. Česká smlouva proto musí mít jednoho jasného nositele výsledku, auditovatelnou definici domácího podílu a milníky navázané na platby. Pokud dodavatel slíbenou práci nepřenese, musí následovat předem stanovená náprava či sankce.

Pravidla pro desítky miliard

Právě vymahatelnost sankcí bývá podle generála Šedivého slabým místem tendrů. „Sankce a jejich vymáhání je slabinou českých akvizic,“ říká Šedivý. U programu, který bude armádu a rozpočet vázat desítky let, musí být smluvní postihy skutečné, nikoli jen dekorativní. Týkat se mají termínů, technických parametrů, dostupnosti náhradních dílů, provozuschopnosti i slíbené české účasti. A stát musí být připraven je použít.

Ještě před vypsáním soutěže by vláda měla zveřejnit pravidla, která z politicky nabitého obchodu udělají kontrolovatelnou akvizici. Patří mezi ně úplný registr předsoutěžních schůzek a předaných materiálů; předem známá hodnoticí kritéria a jejich váhy; porovnání celkových nákladů životního cyklu; nezávislé ověření výkonových tvrzení; přesná definice českého podílu; seznam prostředníků a poradců a smluvní milníky se sankcemi.

Citlivé technické údaje a obchodní tajemství mají zákonnou ochranu. Základní metodika hodnocení a agregované finanční závazky však mají být po uzavření řízení zveřejněny v zákonném rozsahu.