Kdo ovládne Francii po Macronovi? Ve hře je i směřování EU

Přes spory o obranu, rozpočet či průmyslovou politiku platilo v posledních letech v Evropě jedno: na francouzského prezidenta Emmanuela Macrona se proevropské síly mohly spolehnout. Macron hájil silnější Evropskou unii, podporoval její strategickou roli a vystupoval jako politik, který chtěl evropský projekt držet pohromadě i v době krizí.

Před prezidentskými volbami v roce 2027 se však jeho politický střed začíná rozpadat. Macron po dvou mandátech znovu kandidovat nesmí. Do voleb sice zbývá téměř rok, boj o jeho nástupnictví už ale běží naplno. A právě tento boj může nejvíce pomoci politickým okrajům — krajní pravici i radikální levici.

Dva kandidáti, stejní voliči

Na konci května stojí Gabriel Attal v pařížské výstavní hale na pódiu a zdraví zhruba pět tisíc příznivců. „Je možné něco změnit, aniž bychom zemi rozdělili,“ volá někdejší Macronův premiér. Je to začátek jeho kampaně za Macronovu stranu Renaissance. Attal se představuje jako dynamický reformní kandidát středu. Vymezuje se proti politickým extrémům zprava i zleva a staví se do role politika, který má zachránit macronistické dědictví. „Máme rok na to, abychom oslabili extrémní síly,“ říká.

O svém evropském kurzu nenechává pochybnosti. „Věříme, že osud Francie je evropský, i když Evropa není dokonalá,“ říká Attal příznivcům. V sále se vedle francouzských vlajek objevují i vlajky Evropské unie. Už jako premiér dával Attal najevo podporu evropské spolupráci, a tím navazoval na Macronovu linii.

Slábnoucí dědictví Macrona

Macron v roce 2017 vyhrál prezidentské volby překvapivě: se středovým, proevropským a reformním programem, který spojoval tržně orientovanou hospodářskou politiku, společenský liberalismus a slib institucionální obnovy. V roce 2022 získal ve druhém kole ještě téměř 60 procent hlasů. Pomohl mu tehdy i začátek války na Ukrajině a obavy části voličů z posilujícího Rassemblement National.

Dnes ale liberální střed ztrácí sílu. Macronova voličská základna nikdy nebyla skutečně jednotná. Prezident přišel se slibem překonat klasické dělení na levici a pravici, a proto za ním stáli voliči umírněné levice, liberálního středu i konzervativních Republikánů. Spojovala je spíše touha po změně než společný politický projekt. Podle studie think-tanku Institut Jean-Jaurès si dnes jen o něco více než třetina Macronových voličů z roku 2022 dokáže představit, že by znovu podpořila strany středu. Přibližně dvě třetiny se přiklánějí k levici, pravici — nebo k neúčasti.

Ani zbývající třetina není pevná. Vedle Attala kandiduje také Édouard Philippe, další bývalý premiér. Starosta Le Havru a předseda strany Horizons vystupuje jako liberálně-konzervativní reformátor. Zdůrazňuje modernizaci státu a správy, větší konkurenceschopnost, rozpočtovou disciplínu a jasný evropský závazek. Problém středu je zřejmý: Attal i Philippe oslovují v jádru stejné voliče. Pokud oba zůstanou v závodě, podle současných průzkumů nemusí do druhého kola postoupit ani jeden. Ve francouzských prezidentských volbách přitom do rozhodujícího kola postupují dva nejsilnější kandidáti, pokud nikdo nezíská většinu hned v prvním kole.

Střed hledá dohodu

Podle reprezentativního průzkumu Toluna Harris Interactive by se dnes do druhého kola mohli dostat právě dva politici z okrajů: Jordan Bardella z pravicově krajního Rassemblement National a Jean-Luc Mélenchon z krajně levicové La France Insoumise. Další tlak vytváří Bruno Retailleau, předseda konzervativní strany Les Républicains, který může pravostředový prostor dále štěpit.

Politoložka Jeanette Süßová z Institutu français des relations internationales proto říká, že středové síly se musí rozhodnout, pokud chtějí v roce 2027 hrát významnou roli. „Kdyby Philippe kandidoval jako jediný kandidát, měl by realistickou šanci na druhé kolo,“ říká. Gabriel Attal by podle současného stavu spíše vypadl. „Vlastně by zůstala jen možnost postavit společného kandidáta.“

Oba tábory si uvědomují riziko, že se střed zničí sám. Attal a Philippe se údajně dohodli, že na sebe nebudou útočit přímo. Podle deníku Le Figaro existuje dokonce neformální dohoda: kdo bude na začátku roku 2027 v průzkumech jasně zaostávat, měl by ustoupit ve prospěch druhého. Oficiálně potvrzena však není.

Ve hře jsou také primárky. Attal připouští tuto možnost „pokud se nedokážeme dohodnout jinak“. Podle Süßové ale představy obou kandidátů nejsou stejné: „Attal si primárky dokáže představit, Édouard Philippe ne.“

Evropská rovnováha v sázce

Pro Evropskou unii by porážka proevropského středu nebyla jen vnitropolitickým zlomem ve Francii. Mohla by změnit kurz Paříže vůči evropskému bloku — a tím i rovnováhu v debatách o rozpočtu, obchodu, hranicích či obraně. Francie přitom patří k zemím, které mají v těchto otázkách zásadní vliv na směr celé EU.

Jordan Bardella, předseda Rassemblement National, požaduje, aby francouzské právo stálo nad evropským, aby Francie snížila příspěvky do rozpočtu EU a aby se výrazně omezilo fungování schengenského prostoru. Dopady by mělo i směřování obchodní politiky. „RN velmi silně mobilizovalo proti obchodním dohodám,“ říká Süßová.

Jaké konkrétní důsledky by případné Bardellovo vítězství mělo pro evropskou spolupráci, není ve všech bodech jasné. Podle Süßové však RN v některých otázkách svůj postoj zmírnil. „Společné obranné projekty jsou pro něj mezitím představitelné,“ říká.

Také levicová La France Insoumise požaduje rozchod s řadou evropských pravidel. Strana tvrdí, že EU je příliš zaměřená na trh, konkurenci a rozpočtovou disciplínu, čímž omezuje prostor pro sociální, průmyslovou a klimatickou politiku.

Francouzský střed tedy není bez šance. Je však pod tlakem času. Pouze dohoda na jedné vůdčí postavě může zabránit tomu, aby se prezidentské volby v roce 2027 staly otevřenou příležitostí pro politické okraje. Rozhodovat budou Attal, Philippe a strany, které se musí do začátku volebního roku dohodnout, zda chtějí soupeřit mezi sebou, nebo zabránit vlastnímu vyřazení.