Kissingerovo dědictví
Nestává se často, aby se světová politická legenda dožila sta let a ještě k tomu v plné mentální síle. Americké politické legendě Henrymu Kissingerovi se to poštěstilo, a tak mohl dokonce sám sledovat, jak se o jeho dědictví perou komentátoři celého světa.
Pro jedny je Kissinger geopolitický génius, který už anticipoval Huntingtonův střet civilizací, jenž nutně končí tím, že všichni musejí pochopit, že na světě není a nebude jedna jediná vládnoucí síla, jež by určovala směr a formu dění. Podle Kissingera se s tím musejí smířit nejen muslimové, ale i křesťanský Západ. A podle toho se také chovat. Kissingerův příklon k reálpolitice – tedy k umění možného, ke schopnosti jednat na světovém kolbišti ve svůj prospěch jen za současného vyvažování prospěchu jiných – je stále aktuální. Dokonce i dnes, kdy se zdá, že ruská válka překreslila všechna dosavadní pravidla mezinárodních vztahů.
Tady ale už vstupují do diskuse o dědictví bývalého amerického ministra zahraničí jeho kritici, kteří nemohou svému někdejšímu guru odpustit, že považoval Rusy ukradený Krym za fait accompli, tedy za uzavřenou věc, jako exprezident Zeman. A že mluvil o ústupcích Rusku, které si pro zachování míru musí nějaké území na Ukrajině nechat.
To už je ovšem na specializovanou diskusi pro kissingerology celého světa. Pro nás ostatní je důležité, že to byl právě Kissinger, kdo svými radami mnoha americkým prezidentům pomohl k otevření světového trhu a překonání obchodních bariér vůči Číně. Kissingerovská reálpolitika stála na začátku čínského kapitalistického růstu poté, co zemřel komunistický vůdce Mao a kdy Čína pochopila, že jeho politika velkého skoku je ekonomickou sebevraždou, nikoli cestou k civilizačnímu růstu.
Z Číny se postupně stala globální továrna světa, svou velikostí dnes držící na uzdě většinu vyspělého světa, který hledá způsoby, jak se závislosti na ohromném trhu a výrobní kapacitě Číny zbavit. Jistě to není jen Kissingerova „zásluha“, ale jeho úvahy o volném obchodu jako důležité komoditě geopolitické strategie k tomu pomohly. Není asi třeba dodávat, že z tohoto způsobu myšlení těžila i německá kancléřka Angela Merkelová, když uvěřila, že Rusko lze přivázat k Západu pomocí obchodu s ropou a plynem.
Dnes už je asi pozdě, abychom hledali viníka rostoucí závislosti na Číně, tím největším byl zřejmě civilizační optimismus, který viděl v globálním obchodu novou mocenskou architekturu světa. Že Čína (a Rusko) nepochopila Kissingerovo pravidlo o nemožnosti mocenského monopolu jednoho kulturního okruhu, nebo že si ji vyložila jako bezohledné prosazování svých imperiálních zájmů, už není chyba nejzkušenějšího amerického politika.
Nic to nemění na tom, že se obě Kissingerovy maximy, které po něm zůstanou, budou rozhodně hodit. S Čínou je třeba jednat s ohledem na vlastní euroamerické zájmy, ale také vždy tak, aby čínský drak nedošel k názoru, že jde ze strany Západu o diktát.
Zbavit se Kissingerova dědictví by znamenalo otevřít dveře politice násilí, kde neustále visí ve vzduchu možnost vojenského střetu. A o to snad nestojí ani Západ, ani Čína, kteří dnes udávají tón ve vývoji globální ekonomiky. Jaké budou jejich vztahy, takový bude i globální trh.
