Legendy o Henrym Kissingerovi

Těžko najdete osobnost, jejíž smrt vyvolala polarizovanější reakce než odchod Henryho Kissingera. Posledního z „velkých amerických

stratégů“ lidé odsuzovali i obdivovali – a často to byli jedni a ti samí. Mnozí prominentní Američané, kteří jako studenti v 70. letech odmítali válku ve Vietnamu a utajené bombardování Kambodže, s radostí zavítali na některou z letošních oslav Kissingerových stých narozenin. Za jeho rehabilitaci vděčíme běhu času i osobnímu vývoji jeho kritiků.

Spisovatelé jako Christopher Hitchens, Seymour Hersh a mnozí další Kissingerovi vyčítali, že má krev na rukou. A Rolling Stone, kontrakulturní časopis Kissingerovy éry, jen pár minut po jeho smrti ve středu večer zveřejnil nekrolog pod titulkem: „Válečný zločinec a miláček americké vládnoucí třídy Henry Kissinger konečně zemřel.“

Mnozí světoví státníci, včetně čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, ovšem nad odchodem globálního státníka truchlili: „Na doktora Kissingera bude čínský lid navždy vzpomínat,“ řekl Si Ťin-pching. Mezi truchlícími byl však i americký ministr zahraničí Antony Blinken, který v červnu zašel na newyorskou oslavu Kissingerových stých narozenin.

Mistrem na šachovnici

Snaha přijít na to, zda byl Kissinger diplomatickým kouzelníkem, nebo nemorálním sociopatem, je bláhová. Může být totiž obojím. Mnohé z kroků, jež mu vynesly proslulost, byly zároveň mistrovské tahy na geostrategické šachovnici.

Na prvním místě obvinění, která byla proti němu vznášena, stojí podpora brutálního potlačení povstání v Bangladéši, které se od něj – a prezidenta Richarda Nixona – dostalo Pákistánu. Toto rozhodnutí bylo však spojeno s tím, že Islámábád hrál roli tajného zprostředkovatele kontaktů mezi Amerikou a Čínou – šlo přesně o ten druh utajované operace, v níž Kissinger tak vynikal.

Oteplování vztahů s Čínou znamenalo ránu pro Sovětský svaz Leonida Brežněva v klíčové fázi studené války. Díky posílení moskevské paranoie z hrozby vytvoření dvou front – s Čínou na východě a proti alianci NATO na západě – se Kissingerovi podařilo urychlit projekt uvolňování napětí se SSSR. A jen pár týdnů po Nixonově návštěvě Číny v roce 1972 pozval amerického prezidenta na summit i soudruh Brežněv.

Hůře se diplomatickou logikou ospra­vedlňují jiné Kissingerovy činy, zejména kobercové bombardování Kambodže, které vedlo k nástupu Rudých Khmerů, jednoho z nejgenocidnějších režimů celého 20. století. Nixon chtěl vypadat, že je schopen všeho, a tím zastrašit Severní Vietnam a přivést ho k jednacímu stolu. Ovšem ani desetitisíce mrtvých Kambodžanů nestačily k tomu, aby z Hanoje „vymámil“ ústupky nebo otupil komunistické povstání. Je těžké pochopit, že byl Nixon v roce 1968 zvolen na základě příslibu „tajného plánu“ na ukončení války ve Vietnamu a přitom mu jeho uskutečnění trvalo pět let – a vyžádalo si nespočet mrtvých.

Kissinger hrával záludnou hru. Usiloval o „čestný mír“ a zároveň rozšiřoval válku do zbytku jihovýchodní Asie. Když Amerika v roce 1973 konečně stáhla svá vojska, což Kissingerovi vyneslo nejkontroverznější Nobelovu cenu za mír v dějinách, předpověděl laureát, že mezi odchodem USA a pádem Ho Či Minova Města uplyne „nějaká doba“. Inu, měl pravdu; občanská válka ve Vietnamu trvala další dva roky. Kissinger a Nixon si tuto dobu sprostě koupili.

Spor o Kissingerovo místo v dějinách se táhne už dekády – zemřel 47 let po odchodu ze své funkce – a tato debata bude pravděpodobně pokračovat, neboť dění z „Kissingerových“ 70. let nachází silnou odezvu v dnešních geopolitických hrozbách. Joe Biden je konfrontován usmířením mezi Ruskem a Čínou, které jdou společně proti americkému takzvanému mezinárodnímu řádu. Přízrak války na Blízkém východě, jíž se Kissinger s jistým úspěchem snažil zamezit svou „kyvadlovou diplomacií“, je dnes stejně reálný jako v době, kdy byl v úřadu.

Rozličná obvinění z pokrytectví vznášená vůči USA – které se ohánějí západními hodnotami a přitom tolerují autokraty v čele spřátelených zemí – jsou dnes stejně běžná, jako byla v době, kdy stál Henry Kissinger v čele americké diplomacie. Indický premiér Naréndra Módí a izraelský Benjamin Netanjahu sice byli řádně zvoleni, ale nemají příliš daleko k pákistánskému prezidentovi Jahjá Chánovi a indonéskému Suhartovi. Evropský strach z Ruska v moci Vladimira Putina je dnes téměř stejně akutní jako obavy ze Sovětského svazu za studené války. Právě proto, že Kissinger čelil srovnatelně palčivým výzvám, vyhledávali jeho rady všichni prezidenti (včetně Bidena) i poté, co opustil státní službu. Hovořil rovněž s Putinem, Sim a ostatními světovými vůdci a jejich předchůdci.

Jedinečný diplomat

Přesto existuje jistá hranice, kolik toho mohou dnešní washingtonští stratégové z Kissingerova odkazu aplikovat. Byl to přeci jen ojedinělý diplomatický impresário – a další takový se hned tak nenajde. Kissingerova kariéra má tři aspekty, které pravděpodobně zůstanou jedinečné.

Prvním z nich byla dvojí povaha jeho raketového vzestupu. Ačkoli se s Nixonem prakticky neznali, byl Kissinger prvním, koho čerstvý prezident po svém vítězství v roce 1968 jmenoval do funkce. Šlo tehdy o výraz díku za jeho úlohu při předávání informací z mírových jednání o Vietnamu, která vedl v Paříži prezident Lyndon Johnson v průběhu volební kampaně. A Kissinger, aniž by to vyjednavači věděli, to hrál na obě strany. Své služby ve volbách v roce 1968 nabídl také Hubertu Humphreymu, Nixonovu protikandidátovi z demokratické strany. Kissingerovy žonglérské schopnosti byly prostě nadpřirozené. V dnešním Washingtonu by bylo téměř nemožné nadbíhat oběma politickým stranám. Někteří lidé přičítali Nixonovo rozhodnutí jmenovat Kissingera těm nejspíš jen banálním zprávičkám, které mu tajně předával z Paříže. Ve skutečnosti však prezident obdivoval Kissingerův zahraničněpolitický úsudek. Velmi si cenil i jeho talentu využívat lstí: „Jedním z faktorů, které mě přesvědčily o Kissingerově důvěryhodnosti, bylo, co všechno dokázal podniknout, aby ochránil svá tajemství,“ napsal Nixon ve svých pamětech.

Druhým aspektem Kissingerovy výjimečnosti byla obrovská moc, kterou disponoval. Těžko si lze dnes představit, že by zahraničněpolitický poradce v nynějším Washingtonu dosáhl byť jen zlomku vlivu, jakému se těšil Kissinger. Došlo k tomu částečně náhodou. Ač se má za to, že právě Kissinger stanovil cíle zahraniční politiky během Nixonova prvního funkčního období, včetně otevírání se Číně, učinil tak sám prezident. Po znovuzvolení v roce 1972 jej čím dál víc zatěžoval skandál Watergate, a tak následující dva roky bojoval o své politické přežití a stále častěji sahal po láhvi. Tato doba byla zlatou érou Kissingerovy moci. Její vrchol přišel, když uvedl americké síly do stavu Defcon 3 – nejvyššího stupně mírové jaderné pohotovosti –, neboť Sověti hrozili, že svoji armádu zapojí do izraelsko-egyptské války. Nixon se v té době nacházel v soukromých prostorách Bílého domu a pravděpodobně byl pod obraz, o pozdně večerní eskalaci událostí neměl nejspíš ani tušení… Kissingera jmenoval nejen ministrem zahraničí, ale zároveň poradcem pro národní bezpečnost. Ke kumulaci těchto funkcí jedinou osobou nedošlo nikdy předtím ani potom. Ostatně, koluje vtip, že jediným případem, kdy obě dvě role fungovaly v jistém souladu, byl právě ten, když je zároveň zastával Kissinger. Mimořádné moci však nabyl pouze proto, že ta prezidentova se vypařila. Je zkrátka nepředstavitelné, že by dnešní poradce pro národní bezpečnost Jake Sullivan nebo Blinken vyhlásili Defcon 3, aniž by se nejdříve zeptali prezidenta Bidena.

Třetí aspekt Kissingerovy výjimečnosti je nejméně doceňován: jde o jeho schopnost být vším a pro všechny. Kissinger je považován za příkladného žáka školy zahraničněpolitického realismu, která usiluje o globální rovnováhu sil založenou na národních zájmech USA. Tím se liší od přirozenější americké tradice, která se snaží přetvořit svět k obrazu svému. V praxi byl ovšem Kissingerův světonázor nekonečně tvárný, ohebný. V prezidentských volbách roku 1976 byl konzervativci i liberály vykreslován jakožto hrozba. Kandidát Demokratické strany Jimmy Carter jej označil za „nemorálního technokrata“ spoléhajícího na tajnůstkářství a zákulisní vyjednávání. Tato Carterova slova zaznamenal Zbigniew Brzezinski, Kissingerův dlouholetý rival, který jej vystřídal v roli poradce pro národní bezpečnost. Ronald Reagan, vyzyvatel Kissingerova tehdejšího šéfa Geralda Forda v boji o republikánskou nominaci, obvinil Kissingera z ústupků Sovětům. Ford, který jen taktak nad Reaganem zvítězil, okamžitě zakázal výraz „zmírnění napětí“ a dal jasně najevo, že v případě vítězství ve volbách Kissingera znovu nejmenuje.

Ten se však nenechal odradit ani po Fordově prohře. Opakovaně Carterovi nabízel své služby diplomatického vyslance – a Brzezinski se pokaždé postaral o to, že je Carter odmítl. Když v roce 1980 získal republikánskou nominaci Reagan, Kissinger se znovu vžil do role jestřába studené války. Reagana ovšem nepřesvědčil a poptávanou práci nedostal. Na každý pád se tím projevila jeho charakteristická vlastnost, jíž byla všestrannost, nikoliv důslednost.

Mudrc na prodej

Kissinger tuto svoji vlastnost komerčně využil ve druhé části kariéry – coby dobře placený zahraničněpolitický poradce. Ve spolupráci se svým bývalým kolegou Brentem Scowcroftem založil roku 1982 společnost Kissinger Associates, čímž položil základy lukrativního oboru zahraničněpolitického poradenství. Mezi jejich klienty patřily společnosti American Express, Rio Tinto, Lehman Brothers, Disney, JPMorgan a řada zahraničních firem.

Klíčem k tomu, aby si Kissinger mohl účtovat vysoké měsíční honoráře, byla jeho neustálá přítomnost v mocenských kuloárech. Zajišťoval si proto přístup ke všem prezidentům, ať už to byli demokraté Bill Clinton, Barack Obama či Biden, nebo republikáni George Bush starší i mladší či Donald Trump. Kissinger svůj kontakt s prezidenty zpeněžil v podobě vysokých honorářů za poradenství. Šlo o střet zájmů a zároveň i skvělý obchodní model.

Kissingerovi se dařilo udržovat tento byznys v chodu až do posledních měsíců života, ale mělo to dopad na jeho bystrý analytický mozek. Své veřejné komentáře, které nadále sdílel prostřednictvím knih, článků a projevů, podával tak, aby mu nezavřely dveře do Bílého domu, Kremlu nebo Čung-nan-chaje. Tím se odlišoval od svých kolegů. Brzezinski i Scowcroft se například řadili mezi kousavé kritiky invaze Bushe juniora do Iráku v roce 2003 i jeho globální války proti terorismu; Kissinger obojí podporoval. Ačkoli byl budoucí republikánský prezident Trump v zahraničněpolitické agendě protikladem Bushe mladšího, Kissinger jej odmítal kritizovat.

Byl realistou, když to bylo potřeba, a neokonzervativcem, když vítr vanul od­jinud. Přinejmenším na veřejnosti podřizoval svůj geopolitický úsudek vlastním obchodním zájmům. Amerika vychovala i jiné velké stratégy studené války, jako byli George Kennan, Dean Acheson, zmíněný Brzezinski nebo James Baker. Kissinger však dosáhl postavení globálního poradce.

Podle všech, nikoli jen washingtonských měřítek byl velmi zábavným společníkem. Seznam Kissingerových vtipů by klidně mohl konkurovat postřehům Marka Twaina nebo Groucha Marxe. „Nelegální věci děláme okamžitě,“ říkával, „ty protiústavní trvají o něco déle.“ Jeho schopnost shodit sám sebe byla také výjimečná: „Před tak váženým publikem jsem nestál od té doby, co jsem večeřel o samotě v Zrcadlovém sále ve Versailles,“ řekl jako ministr zahraničí jisté skupině činovníků. Pointy cizeloval. „Válku pohlaví nikdo nevyhraje,“ řekl jednou. „Na to se všichni příliš tulí k nepříteli.“ A mezi jeho nejslavnější postřehy patří bonmot, že moc je velké afrodiziakum.

Mohl klidně dodat, že je to také skvělý stroj na peníze. Nikoho nepřekvapilo, že se stal členem představenstva společnosti Theranos, jež v Silicon Valley vyvíjela nové způsoby testování krve a již řídila Elizabeth Holmesová. Když však vyšlo najevo, že se jedná o podvod, firma zkrachovala. V této fázi Kissingerova života už nebylo rozdílu mezi jeho přínosem pro Holmesovou, kandidáty na amerického prezidenta nebo pro čínského ministra zahraničí. Všichni si díky fotografii s ním pěstovali image. A právě tohle, nikoli jeho diplomatická obratnost, bude trvalou hádankou legendy jménem Kissinger. V přívalu prohlášení po jeho smrti zaujmou Putinova slova, který Kissingera označil za „vynikajícího diplomata, moudrého a prozíravého státníka“.

Jaké hodnoty Kissinger zastával? V dnešní Americe by už jeho kariéru nikdo nedokázal napodobit. Byl to zázračný akademik i podnikavý státník, jenž druhou půlku svého života strávil zpeněžováním vlastní značky. Mohl sdělovat pravdu mocným. Rozhodl se však hrát na obě strany.

Edward Luce, FT