Líní Češi? Spíš levní a málo vzdělaní

V bývalém zámeckém mlýně ve Velkých Němčicích, asi dvacet kilometrů jižně od Brna, se už dávno nemele. V barokních, památkově chráněných budovách sídlí firma Furch Guitars, na jejíž nástroje hraje třeba americká písničkářka Suzanne Vega nebo český rocker David Koller. „Nebojím se říkat, že jsme technologicky nejvyspělejší kytarová firma na světě,“ říká šéf a majitel firmy Petr Furch.

Velkou část výroby kytar Furch obstarávají roboty – od přípravy dřeva pro krky a bočnice nástrojů až po jejich lakování a leštění. To provádí stroj, který tělo kytary přikládá k lešticímu kotouči. Pracuje v drátěné kleci, zatímco jeho lidští kolegové kolem něj pracují na dalších částech nástroje. „V produktivitě nám hodně pomáhá automatizace. Takzvaná kolaborativní robotika, to je skvělá technologie, jednoduše se integruje do výroby, snadno se programuje, je to rychlé a intuitivní,“ pochvaluje si Furch propojení strojů s lidmi ve výrobním procesu.

Vedle pokročilé automatizace využívá Furchova firma i další prvek, který zvedá celkovou produktivitu výroby: propracovaný systém hodnocení zaměstnanců. Na každém pracovišti jsou tabule, kam se zapisuje postup plnění jednotlivých výrobních fází. Před zhruba sedmi lety pak firma začala sledovat i denní výkony jednotlivých zaměstnanců. „Přijde vám nějaký díl, vy na něm provedete dané úkony a pak v terminálu odkliknete, že jste je provedli,“ popisuje Furch pracovní postup.

„Do systému se uloží informace, že jste v tento čas provedl takovouto operaci, takže je jasné, kolik času jste na ni potřeboval. Vše se zapíše na váš interní účet a na konci měsíce si vedoucí výroby a personalista vyjedou výsledky,“ dodává.

Některým zaměstnancům se kontrolní systém nelíbil a z firmy odešli. Přínosy jsou však podle Furcha jednoznačné. „V podstatě ze dne na den stoupl výkon firmy o deset procent,“ říká. Na platech vyplácí jeho firma stejně jako dřív – zatímco někteří zaměstnanci si vydělají podstatně víc než v dobách hodinové mzdy, jiní zůstali na stejné úrovni, nebo si dokonce pohoršili.

K jihomoravskému výrobci kytar dnes jezdí konkurenti z celého světa, aby se podívali na možnosti zefektivnění výroby a zvýšení produktivity. Petr Furch s hrdostí říká, že ve Velkých Němčicích už byli i zástupci firem, které na začátku své kariéry považoval za své vzory. Sám už ale inspiraci hledá jinde. „V naší branži se nedá nic moc najít, tam jsme skutečně na špičce. V řadě ohledů je inspirativní automotive, mají komplexní a složitý produkt v řadě aspektů podobný tomu, co děláme my, a mají hodně rozvinutou automatizaci. Tam se dá čerpat,“ uvažuje Furch, jehož firma loni vyrobila a prodala kytary za více než 150 milionů korun.

Mýtus líných Čechů

Skokové zvýšení produktivity bez podstatného růstu, jak se to podařilo Furch Guitars, by si asi přála každá firma. Právě nízká produktivita práce je jedním z přetrvávajících problémů českého hospodářství.

Jeden z modelů výpočtu produktivity práce bere do úvahy hodnotu vyprodukovaného zboží a služeb a vztahuje ji k počtu odpracovaných hodin. Výsledek pak koriguje podle takzvané parity kupní síly, čímž eliminuje rozdílné cenové úrovně v jednotlivých zemích. Podle údajů mezinárodní organizace OECD je v tomto ohledu Česko na 17. místě mezi evropskými zeměmi a předstihlo je mimo jiné i Slovensko a Polsko.

V uplynulých desetiletích těžilo české hospodářství z dostupné, relativně kvalifikované a také levné pracovní síly. Jak ale ukazuje například trvale nízká míra nezaměstnanosti, tento ekonomický model své možnosti více méně vyčerpal. „Zhruba do roku 2019 jsme se v produktivitě blížili k průměru Evropské unie, ale v posledních letech už náš hospodářský model takříkajíc jede z podstaty,“ míní ekonom Petr Zahradník z České spořitelny.

Při pátrání po důvodech zaostávání českého hospodářství se občas objevují názory, že na vině jsou také zhoršující se pracovní návyky českých pracovníků. V červnu se v tomto smyslu pro Seznam Zprávy vyjádřila viceguvernérka České národní banky Eva Zamrazilová. „Kladu si otázku, zda trh práce v Česku nezačíná být napjatý proto, že lidé nejsou ochotní pracovat tak intenzivně jako dřív nebo jako v jiných zemích,“ uvedla Zamrazilová. „Preferují volný čas a dodatečný výdělek je tolik nezajímá,“ dodala s tím, že tato pozorování nemá podložená daty.

Viceguvernérka Zamrazilová na žádost týdeníku Euro o upřesňující komentář neodpověděla. Produktivita práce jako ekonomická veličina ale s odpracovanými hodinami souvisí jen nepřímo. Mnohem důležitější je pro tento ukazatel hodnota, kterou pracovník za daný čas vyprodukuje. „Produktivita práce nám říká jenom to, jakou hodnotu jsme vytvořili během určitého času. Nevypovídá o tom, jak moc nebo jak kvalitně konkrétní lidé pracují,“ říká analytička STEM Kateřina Duspivová, která se problematikou produktivity práce dlouhodobě zabývá. V rozvinutých ekonomikách s relativně vysokou produktivitou práce tak záleží více na tom, jakou hodnotu má vyprodukovaný výrobek nebo služba, než na době, během níž tento produkt vznikal.

Pracujeme dlouho a levně

Do hry vstupují i další faktory, zejména cenová hladina v dané zemi. Ta hraje roli při stanovení nákladů na produkci výrobků a služeb. „Cenová hladina bývá rozdílná, ať už v rámci Česka, nebo napříč zeměmi, a výzkum jasně ukazuje, že vztah mezi produktivitou práce, jak ji chápeme ve statistickém slova smyslu, a cenovou hladinou je velmi úzký. Když máme vyšší cenovou hladinu, máme v drtivé většině případů i vysokou produktivitu práce,“ vysvětluje Duspivová.

Argument o českých zaměstnancích, kteří už nejsou ochotní pracovat tak intenzivně jako v minulosti, vyvrací i srovnání odpracované doby. Údaje organizace OECD (viz infografika na straně 15) ukazují, že český pracovník v loňském roce pracoval v průměru 1 754 hodin. To Česko řadí na osmé místo v Evropské unii. Více hodin odpracovali lidé v Řecku (1 886) nebo v Polsku (1 815), naopak nejméně v Německu (1 341) či v Dánsku (1 372). Češi tak v průměru loni strávili v práci o 51 dnů více než Němci, jejichž produktivita je ale podle dat OECD přesto vyšší. Hodnotu, kterou průměrný pracovník za hodinu práce vytvoří v Ně­mecku, je o 23 dolarů vyšší než hodnota vyprodukovaná za hodinu práce v Česku.

Zastaralý model

Příčiny nízké produktivity práce v Česku tak leží jinde, především v nízké přidané hodnotě produktů, které u nás vznikají. Podle Zahradníka se v Česku konzervují ekonomické obory, jejichž výsledky dlouhodobě stagnují, například strojírenství. „V tomto oboru jsme lídr, ale řada firem používá desítky let staré postupy,“ tvrdí. S tím podle jeho názoru souvisí i potíže pracovního trhu, především zmíněná nízká nezaměstnanost. „U nás existuje hodně profesí, které už v západní Evropě nenajdeme, protože je buď nahradily roboty a zanikly automatizací, nebo je firmy přesunuly do destinací s levnější pracovní silou,“ říká ekonom z České spořitelny.

Zatímco ve srovnání hrubého domácího produktu na obyvatele je Česko s necelými 50 tisíci dolary stále lídrem mezi zeměmi střední a východní Evropy, v produktivitě už je to jinak. „Tyto země nás někdy kolem roku 2014 předehnaly. Ty poslední těžké roky na ně dopadly hůře než na nás, takže se situace vyrovnala. Rozhodně na tom ale nejsme o tolik lépe, jako jsme byli v 90. letech,“ domnívá se Kateřina Duspivová z výzkumné společnosti STEM. „Někde jsme ustrnuli a moc se tady u nás neděje, zejména pokud jde o podporu ekonomiky ze strany veřejné sféry,“ dodává.

Produktivita práce na Slovensku, v Polsku, Maďarsku i v dalších východoevropských zemích roste v porovnání s Českem rychleji mimo jiné proto, že jsou úspěšnější v získávání zahraničních investic do špičkových moderních technologií. „Vidíme to na příkladu tchaj­wanské továrny na čipy, která vznikne u Drážďan a ne v Česku. U nás neslyšíme o žádných nových společnostech, které by sem investovaly. Ty, jež tady už jsou, zde reinvestují, ale nové firmy se k nám nehrnou,“ popisuje Zahradník.

Z vlastní zkušenosti to potvrzuje i ředitel Americké obchodní komory Weston Stacey. „Nemohu být konkrétní a ty firmy jmenovat, ale už se nám několikrát stalo, že rozpracovaný investiční projekt byl z Česka nakonec přesunut do jiné země ve středoevropském regionu,“ konstatuje Stacey.

Česká ekonomika by také mohla více těžit z investic velkých českých firem, které ale své aktivity směřují spíše do zahraničí. „Škoda Auto dělá, co může, ale to nestačí. Podívejme se, kde investují třeba energetické firmy EPH nebo Sev.en,“ připomíná Zahradník.

Zmíněná Škoda Auto by navíc po­dle rozhodnutí mateřského koncernu Volkswagen měla v budoucnosti pokračovat ve výrobě spalovacích motorů, zatímco vývoj a produkce elektrických vozidel bude probíhat jinde. „To je výhra jen z krátkodobého pohledu. Skutečnost, že se nezruší výroba a lokálně se nezvýší nezaměstnanost, což je samozřejmě pozitivní. Z dlouhodobého hlediska to ale výhra moc není,“ říká analytička Duspivová.

Více vědců a inženýrů

Zvýšení produktivity práce v Česku se podle oslovených expertů neobejde bez podstatné modernizace tuzemského ekonomického modelu. „Toho dosáhneme masivními investicemi do vzdělání a výzkumu, což povede k vývoji nových technologií, díky nimž místní firmy získají konkurenční výhodu. To se děje třeba v Německu a v Rakousku, ale ve střední a východní Evropě zatím ne,“ říká Stacey z Americké obchodní komory.

Doba, kdy Česko přitahovalo investice západních firem levnou a dostupnou pracovní silou, je dávno pryč, protože tato síla už není dostupná a firmy do svých provozů dovážejí pracovníky z mnoha zemí od Rumunska po Mongolsko. Nízká přidaná hodnota jejich produkce navíc produktivitu práce české ekonomiky nezvedne.

Česko si však nevede dobře ani v mezinárodních srovnáních investic do vědy, výzkumu a vzdělávání. Zatímco vládní investice do vědy a výzkumu nominálně rostou, jejich podíl na hrubém domácím produktu klesl z 0,64 procenta v roce 2020 na letošních 0,54 procenta. V celkových výdajích na vědu a výzkum je Česko podle nejnovějších údajů evropského statistického úřadu Eurostat za rok 2021 třinácté v Evropské unii s 444 eury na obyvatele.

V porovnání s dalšími evropskými státy má Česko i relativně málo vědců a inženýrů. Podle dat Eurostatu představují tyto dvě skupiny 5,2 procenta z aktivní populace mezi 25 a 64 lety, zatímco na Slovensku je to 5,6 a v Polsku a v Maďarsku 5,8 pro­centa. Zároveň jsme hluboko pod průměrem EU v podílu vysokoškolsky vzdělaného obyvatelstva. „V současné době je evropský průměr zhruba 34 procent, zatímco u nás je to 24 procent,“ říká rektor brněnského VUT Ladislav Janíček.

Eurostat nabízí i zajímavé srovnání vývoje počtu kvalifikovaných nemanuálních profesí (highly qualified white-collar jobs) v jednotlivých evropských regionech. V Praze se jejich podíl na celkovém počtu pracovníků v letech 2002 až 2017 mírně zvýšil o 1,3 procentního bodu na 57,2 procenta, ostatní české regiony jsou na tom podstatně hůře a někde, například v jižních a západních Čechách a na severní Moravě, jejich podíl dokonce klesl.

Snaha o zvýšení počtu vzdělaných Čechů a Češek by ale podle rektora Ja­níčka měla brát v potaz mimo jiné význam vzdělání pro tuzemské hospodářství. „Jde o to, že Česko má určitou hospodářskou strukturu, a součástí hospodářské politiky státu by proto měla být i podpora vzdělávání v kvalifikacích, které zvyšují konkurenceschopnost naší ekonomiky jako takové,“ domnívá se Janíček.

Sázka na budoucnost

Česko tak dnes v jistém smyslu stojí na rozcestí. Koaliční vláda Petra Fialy se rozhodla stabilizovat veřejné finance i za cenu nižších investic do vědy, výzkumu a vzdělávání, což transformaci českého hospodářství nepomůže. „Vlády se mohou buď snažit o udržení fiskální disciplíny, nebo vsadit na to, jak se asi bude svět dále vyvíjet, a podle toho investovat,“ nabízí svůj pohled na věc Američan Stacey.

Jednou z hlavních výzev, s níž se dnes musejí státy vyrovnávat, je podle něj přechod na udržitelné hospodářství, což s sebou nese řadu technologických změn a inovací. „Můj dojem je, že se česká vláda v tomto ohledu rozhodla vyčkávat, což stav české ekonomiky jako montovny spíš ještě zakonzervuje,“ domnívá se.

Česko přitom může stavět na oborech s bohatými tradicemi i perspektivní budoucností, které jsou ve světovém měřítku konkurenceschopné. „Mluvíme například o polovodičových technologiích, což je jedna z oblastí, která Česko určitě bude profilovat, nebo o jaderné energetice či akumulaci energie,“ popisuje rektor VUT Janíček. „Příležitostí pro náš stát je vytvořit například celý zpracovatelský řetězec od těžby lithia až po výrobu akumulátorů. To má všechno nesmírný strategický potenciál. K tomu je potřeba kvalifikace a vzdělání, což je velká výzva, nad níž bychom se měli zamyslet.“