Lyžníci z Jizerek
Severák je jedním z mnoha vrcholů Jizerských hor. Svou osmisetmetrovou výškou se ani zdaleka nemůže měřit s nejvyššími horami tohoto pohoří, přesto má důležitou roli. Lyžařský areál umístěný na Severáku je totiž nejchladnějším místem v celých Jizerkách.
K Severáku mám dlouhodobý, více než vřelý vztah. V chatě na vrcholu jsem strávil řadu zimních soustředění, v tamním restauračním jukeboxu pokaždé utratil velkou část kapesného a sjezd přes silniční most, který propojuje dvě části lyžařského areálu, jsem dlouhé roky považoval za velký sportovní výkon. Ostatně tamní sjezdovky se společně s Ještědem staly místem mých prvních lyžařských krůčků a posléze i sjezdů, takže když jsem řešil, kde se můj syn bude učit lyžovat, byl Severák „jasná volba“. Mírné a na české hory poměrně široké sjezdovky, rozprostřené do třech světových stran pod vrcholem kopce jsou ideálním místem pro rodinnou lyžovačku.
Jenže ani nostalgie a hezké vzpomínky, kombinované s pohodovým zázemím kamarádova penzionu přímo pod kopcem nedokážou překrýt smutnou realitu současnosti. Severák zamrzl v 80. letech. Nejde jen o zanedbané vleky, permanentní, více než čtvrthodinové fronty, ale i o přístup lidí, kteří se o skiareál „starají“. Upřímně, lyžařům ani tak nevadí, že Severák během covidu-19 zdražil denní skipas o 20 procent, ale to, že za pětistovku nedostanou adekvátní službu.
Stříkat technický sníh na sjezdovkách za plného provozu, lyžařům doslova do očí, a přitom nechat polovinu areálu zavřenou, je prostě špatně a nemůže to omluvit ani sebehorší předpověď počasí. Zatímco ve většině jiných lyžařských areálů v Česku se lyžuje od půl deváté, někde i dříve, na Severáku od devíti. A když člověk vyrazí na večerní lyžování (na neupravenou, neurolbovanou sjezdovku), nemůže si dát ani čaj či něco ostřejšího, protože žádný z bufetů nemá otevřeno, ačkoli cedule s provozní dobou slibuje něco jiného.
Je jasné, že po minulé zimě, kdy se kvůli koronaviru v celém Česku lyžovalo sotva pár dnů, nemají „vlekaři“ finance na velké zvelebování areálů, ale spousta věcí nezáleží jen na penězích. Bufet pod sjezdovkou má polovinu lavic rozbitých, vleky za více než čtyři dekády neprošly jedinou modernizací, řada sloupů je zrezlá, štětku s barvou tam do ruky nikdo nevzal spoustu let. Vše to podtrhuje zoufale vlažný přístup vlekařů, kteří – navzdory dlouhým frontám – nechají trápit dítě při nástupu na vlek, aniž by mu pomohli, takže ujede pět talířů prázdných a fronta kyne dál.
Přes toto všechno praskalo středisko na Severáku během nedávných vánočních svátků doslova ve švech. Stejně jako kterýkoli jiný skiareál v zemi, jenž byl v provozu. Češi ukázali, že covid-19 nezbrzdil jejich touhu po lyžovačce, a hromadně vyrazili na tuzemské hory, protože prázdniny měla celá republika. Jenže až pandemie odezní (dřív nebo později se tak stane) a skončí všemožná karanténní opatření, část lyžařů a snowboarďáků se přesune do Alp, Tater nebo i dál, do Bulharska či Gruzie. Do dražších, ale kapacitnějších, modernějších a také zákaznicky výrazně vstřícnějších destinací. Pak už bude na zlepšování na Severáku pozdě a dopadne to na všechny poskytovatele služeb okolo.
Nejnovější vydání Eura, které právě držíte v ruce, je jako každé novoroční číslo tradičně zaměřeno na investice. Tip na nějakou lyžařskou investici zde nenajdete, dokonce i realitní investice v Libereckém kraji stejně jako v Praze a Středočeském kraji se jeví jako vysoce rizikové. Zato se od autorů týdeníku Euro dozvíte – mimo jiné –, jak rentabilní je vložit peníze do japonských bonsají, stavebnic Lega, hraček, knih a (samozřejmě) alkoholu. Doporučením, kam a jak investovat v roce 2022, jsme v prvním letošním vydání věnovali 30 stran. Věřím, že vás bude téma bavit a třeba i inspirovat. Přeji vám dostatek klidu na čtení a v celém roce hlavně pevné zdraví. Další číslo Eura vyjde 24. ledna.
