Malá německá revoluce

Ještě v květnu všechno vypadalo jasně. Vládnoucí CDU odrazila útok Zelených na vedení ve volebních preferencích a celé Německo se chystalo na vyvažující koalici mezi konzervativci a zelenými liberály. Jenže pak se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. CDU a její bavorský souputník CSU začaly masivně ztrácet a propadly se v průzkumech na historické minimum, když v jednu chvíli dokonce CDU spadla pod 20 procent podpory (v minulých volbách mělo spojení CDU/CSU bezmála 33 procent). V Bavorsku je podpora CSU pod hranicí 30 procent, což je v zemi, kde měla CSU i přes 50 procent hlasů, něco jako propad hnutí ANO na pět procent. Významně ztratili i Zelení (až 12 procentních bodů) a na jejich místo lídra vyskočila strana, s níž už nikdo nepočítal: německá sociální demokracie (SPD).

Za kouzlem znovuzrození SPD stojí 63letý Olaf Scholz, kandidát na kancléře, dlouholetý ministr financí a vicekancléř v poslední vládě Angely Merkelové. Jenže Scholz není žádný charismatický politik, někdo, kdo by strhával projevem davy. Dalo by se dokonce říct, že je to velký nudař. Přesto ho dnes podle průzkumů chce za kancléře třetina Němců, zatímco jeho konkurentku ze strany Zelených, Annalenu Baerbockovou, jen 14 procent, nástupce Angely Merkelové v CDU, Armina Lascheta, dokonce pouhých deset procent.

Právě slabý výkon dvou konkurenčních kandidátů je zřejmě důvod, proč Scholz natolik zabírá, přestože působil ve vládě, která příliš velkou popularitu nezískala a je za řadu věcí kritizovaná. Teď už dokonce i za to, že nezvládla pomoc těm, na které dopadly uzávěry během pandemie covidu-19 a nedokázala včas naočkovat dostatečný počet lidí, aby Německo získalo kolektivní imunitu.

Scholz to zařídí

Scholz, jevící se jako nejlepší volba ze všech špatných, čerpá z kontrastu vůči svým soupeřům, kteří se shazovali spíše sami. Annalena Baerbocková tím, že kamuflovala údaje o vlastním vzdělání, Armin Laschet všudypřítomnou nervností, politickými floskulemi a skandální fotografií během červencových katastrofálních záplav na severozápadě Německa, na nichž se jako premiér Severního Porýní-Vestfálska od srdce směje, zatímco postižení občané odklízejí trosky svých domů a podniků.

Zdá se, že lid si nenápadně intuitivně vybral, když viděl, co se nabízí, přičemž osobnosti kandidátů, přesněji řečeno jejich pevnost a důvěryhodnost, hrají větší roli než obsahy volebních programů a výkonnost stranických aparátů. Voliči chtějí nejprve věřit svému kancléři či kancléřce, pak si rádi poslechnou, co nabízejí, a až pak se starají, jaká je jejich strana.

Intuitivní volba davu je dobře patrná na twitterovém účtu Olafa Scholze. Během kampaně postupně narůstá počet lidí, kteří přicházejí na Scholzovy mítinky, úměrně tomu, jak rostou jeho šance na vítězství. V poslední době má už náměstí dost plná, lidé se nabalují jako sněhová koule. „Čekali jsme v Göttingenu osm set lidí, ale přišly dva tisíce. Zírám, kolik lidí chce tuhle zemi posunout vpřed a kolik mi jich chce svěřit úřad spolkového kancléře,“ píše v jednom postu Scholz a následuje řada dalších fotografií z jiných měst, Braunschweigu, Lipska, Wormsu, Mannheimu. Všude nejen stovky, ale už i tisíce lidí.

Stále ještě úřadující ministr financí sbírá body i ve velkých televizních debatách, a to navzdory tomu, že objektivně nejlepší skutečně není. V prvním trojboji či trielu, jak říkají Němci, v soukromé televizi RTL se zdálo, že se do hry vrací Laschet, který dokonce odcházel ze studia v přesvědčení, že zvítězil. Novináři ze Spiegelu v reportáži zaznamenali, jak šťastný Laschet po opuštění studia jako malé dítě položil hlavu na prsa svého mentora Volkera Bouffiera, ministerského předsedy Hesenska, který jako místopředseda CDU Lascheta velmi silně podporuje, podobně jako veterán křesťanských demokratů, 79letý Wolfgang Schäuble.

Bohužel se rychle ukázalo, že Laschet byl u diváků zase poslední, zatímco zřejmě nejnudnější a nejsušší Scholz suverénně u publika vyhrál. Ještě viditelnější byl tento efekt ve druhém trojboji na veřejnoprávních kanálech ARD a ZDF. Laschet byl podle všech komentátorů určitě nejlepší, živější, mnohem lepší než doposud, přesto smetanu popularity slíznul opět Scholz. Jak si to vysvětlit?

Laschetův propad

Odklon voličů od Zelených, kterým odebírá SPD nejvíce hlasů, se dá vysvětlit vcelku snadno. Olaf Scholz dělá dojem, že v klimatické politice – která bude hlavní agendou, ať už bude u moci kdokoliv – bude brát více na zřetel ekonomické dopady a že bude mít na paměti sociální důsledky, především negativní dopady na pracovní místa, kterým chce Scholz zabránit. Jinak řečeno: Scholz kompletně přejal zelenou agendu, ale ideologickou kritiku „bláznivých zelených nápadů“ nechal na Zelených, jakkoliv je během kampaně, na rozdíl od CDU/CSU, prakticky nekritizuje.

„Unie CDU/CSU tu totálně selhává. Abych to řekl jasně: příští vláda vedená CDU/CSU by Německo připravila o velký kus bohatství a mnoho pracovních míst,“ říká Scholz, který bere hlasy i voličům konzervativní CDU. Zejména na východě Německa, kde je mnoho sociálně citlivých regionů, které se bojí ukončení těžby hnědého uhlí a dalších negativních dopadů zelené politiky. Scholz mluví na prvním místě o sociálních jistotách, bez nichž žádné historické změny neproběhnou, a lidé mu zatím věří více než Baerbockové, která podle nich chce na zelenou přeskočit ve všem příliš rychle.

Také mu věří více než Laschetovi, který mluví velmi obecně o vyvažování ekonomiky a ekologie, ačkoliv jsou všichni přesvědčeni, že pouze kopíruje zájmy velkého byznysu. Jenže ty jsou dnes paradoxně tak jako tak zelené, už dávno německé firmy investovaly tímto směrem desítky miliard eur, takže nějaké vyvažování už moc nedává smysl.

Za propad Lascheta může i táhlý spor o lídrovství mezi ním a bavorským premiérem Markusem Söderem. Staronový předseda CSU Söder je mnohem populárnější než Laschet (ale i Scholz), z hlediska volební strategie se tedy jevil jako vhodnější kandidát na kancléře. To ale Laschet nechtěl v žádném případě dopustit. Spor mezi oběma rivaly se táhl dost dlouho, aby poškodil celou CDU/CSU.

Navíc se Söder poté prakticky stáhl z kampaně, čímž Laschetovi boj o vítězství ve volbách také moc neusnadnil. Jako celek přestala fungovat celá stranická struktura, která byla jindy vzorem dokonalého volebního stroje. Voliči toto oslabení CDU/CSU zcela neomylně vycítili, což se odráží i na volebních průzkumech, které začali dědicové Angely Merkelové brát vážně možná až příliš pozdě.

Odklon k Scholzovi je překvapivý i proto, že momentálně největší favorit voleb, jehož sebevědomí stále narůstá, si vystačí se snadnou obecnou komunikací, jíž vévodí heslo „Olaf to zařídí“. „Za zaplatitelný prostor k bydlení, férové mzdy pro všechny a moderní klimaticky neutrální hospodářství. To je sociální politika pro Tebe. A já to zařídím!“ – píše například Scholz na svém Twitteru, za jehož obsah je odpovědný šikovný marketér Raphael „Rapha“ Brikert. Ten podle německých analytiků stojí rovněž za změnou volební strategie, která přinesla doposud největší obrat v kampani.

Brikert je pro Scholze někdo jako Marek Prchal pro Andreje Babiše, jen s tím rozdílem, že Scholze nežene do bezbřehého populismu, nýbrž vytváří obraz uměřené solidní odpovědnosti, která je podobně jako Prchalova Babišova maska Čechům skvěle šitá Němcům na míru. Obraz muže, který se problémy občanů skutečně trápí a chce jim pomoct. Oním největším obratem v kampani je Scholzův důraz na kontinuitu, chce navazovat na to dobré, co přineslo 16 let s Angelou Merkelovou, a to je stabilita. „Immer so mit“, tedy pořád tak dál se mnou, nabízí Scholz německým voličům.

Budu v této věci jako Merkelová, za­jistím stabilitu, slibuje kandidát SPD a dokazuje to i symbolicky tím, že se nechává fotografovat s ikonickým gestem kancléřky, která před tělem vytváří spojenými prsty symbol kosočtverce, což rozzuřilo stranického nástupce Merkelové Lascheta natolik, že tomuto zneužívání symbolů věnoval i pár replik v televizní debatě. Jenže marná sláva: Scholz buď vyhraje volby, nebo dotáhne svou stranu na druhé místo se ziskem kolem 25 procent, což je u strany, která byla ještě na začátku roku odepsaná a mohla brát sotva 15 procent voličů, zázrak. Scholz je vlastně úspěšný navzdory prohrám a krachům vlastní strany, navzdory špatné pověsti, kterou v poslední době má, i kvůli levicově velmi radikálnímu vedení, a to je velká novinka.

Proměna vládní agendy

Naznačuje to, že tradiční stranická struktura se drolí i v Německu. Viditelně se rozpadá vliv státotvorné unie CDU/CSU, která tvoří páteř německé politiky od roku 1949; o členy a relevanci přicházejí i sociální demokraté, jak právě dokazuje Scholzův úspěch v kampani. Obě tyto prakticky lidové, masové strany ztrácejí sílu ve prospěch menších a ideologicky vyhraněnějších subjektů, jako jsou Zelení a Alternativa pro Německo (AfD je celé čtyři roky na úrovni svých desetiprocentních preferencí), ale nakonec i liberální FDP. Ta je na tom dnes stejně jako SPD.

Ještě před rokem se v německých novinách psalo o záchraně tonoucího, o propadu liberálů pod pět procent, které zajišťují vstup do sněmovny. Dnes má FDP v průzkumech až 13 procent hlasů, což je podobný zázrak jako Scholzova resuscitace SPD. Není asi třeba dodávat, že k FDP přešli hlavně nespokojení voliči CDU, kteří straně až paradoxně vyčítají přílišnou vstřícnost k populárním zeleným tématům.

Hlavní volební rébus proto už není, kdo vyhraje, nýbrž kdo sestaví vládu a jakou. Koaličních možností moc není. Na­bízí se pokračování velké koalice CDU/CSU/SPD jen s novým kancléřem, na to ale nemusí být nyní dostatek hlasů, kromě toho už dost politiků CDU/CSU naznačilo, že pokud jejich uskupení prohraje, na vládě se podílet nebudou a půjdou do opozice.

V takovém případě se nabízí koalice SPD se Zelenými a levičáky z Die Linke, kterou Scholz velmi opatrně podporuje. Jenže ani ta nemá zatím nominálně dost hlasů. Existuje ještě dost volných mandátů, které jsou fakticky přímé a většinové, takže nakonec by to vyjít mohlo, ale jisté to rozhodně není. A tak se jako početně nejsilnější momentálně jeví kombinace CDU/CSU/Zelení/FDP, tedy takzvaná koalice Jamajka (černá, zelená, žlutá), která má podle aktuálních průzkumů 50 procent. Těžko si ale při vítězství SPD představit, že by Scholz při jednáních chtěl přijít o kancléřství a ne­udělal by vše pro dohodu jiného typu.

Malá německá politická revoluce už viditelně běží, celý poválečný systém se otřásá v základech, výsledky voleb tuto neděli běžící změnu formálně potvrdí, i když se CDU/CSU na poslední chvíli podaří volby vyhrát. Může se to stát. V jednom z posledních průzkumů se Laschetova strana dostala na dvě procenta k SPD, což je prakticky jen statistická chyba.

Možné je nakonec skoro všechno, co ale možné není, je proměna vládní agendy, k níž dochází. Všechny rozhodující strany, které mají šanci na sestavování vlády, snad s výjimkou poněkud skeptičtějších liberálů z FDP, jsou připraveny na přísnější proklimatickou politiku. Vlak zelené politiky už jede, otázkou je jen to, jak rychle a po jakých kolejích pojede dál. Pokud by měl vyhrát favorit současných voleb Scholz, který preferuje spolupráci se Zelenými, je jasné, že se pojede rychleji, i když po přímočařejší lidové koleji.

Jediný, kdo Němcům zatím velmi otevřeně řekl, že přichází opravdu zlomová doba, v níž se bude měnit ekonomické a zřejmě i společenské paradigma, je opět Olaf Scholz. „250 let roste naše bohatství z využívání uhlí, oleje a plynu. Teď chceme během necelých 25 let hospodařit zcela klimaticky neutrálně,“ vysvětluje Scholz, který je přesvědčen, že takovou proměnu Německo zvládne, jen když vyjde z udržitelnosti sociálního státu, nikoli z udržitelnosti zisků velkých firem. Vypadá to jako drobná změna důrazu, ve skutečnosti to může být přesně ta odchylka, která bude pohonem radikálnější změny, jež se dříve nebo později projeví i v jiných zemích Evropy. Uvidíme v neděli před půlnocí. Sázky jsou hodně vysoko!