Německá (bez)atomová iluze

Všechno to začalo 17. června 1961. Tehdy se poprvé do německé elektrické sítě dostal proud vyrobený v jaderné elektrárně. Pokusná jaderná elektrárna Kahl, umístěná nedaleko bavorského městečka Aschaffenburg, se postavila díky americké technologii. Byl to první velký výsledek poválečné americko-německé spolupráce v této oblasti a také další důkaz, že spojení s Amerikou Němcům opravdu přináší novou prosperitu.

Německá vláda postavila na jádru celou budoucí elektrickou strategii. Jaderná energie měla v roce 1990 pokrýt až polovinu spotřeby v Německu, tahle prognóza se však nikdy nenaplnila. Jaderné reaktory, kterých tam najednou běželo na vrcholu popularity jádra šestatřicet, se postaraly maximálně o třetinu německé spotřeby elektřiny. I dnešní odpojení jádra ze sítě, jež vyvolalo v některých kruzích opravdovou hysterii, odpůrce zelených technologií v Česku nevyjímaje, vypadá méně osudově, když si uvědomíme, že Němci tím přišli o necelých sedm procent své výroby elektřiny. To hlavní se stalo už dávno předtím.

Stopka pro jádro Za všechno – jako u jádra skoro vždycky – může strach. Německé zelené hnutí sice proti jádru, včetně jeho používání pro civilní účely, začalo protestovat už na konci 70. let, hlavní politický nápor však přišel až o desetiletí později. Všechno spustil Černobyl. Havárie sovětské elektrárny na Ukrajině z dubna roku 1986 vyvolala obrovský společenský odpor vůči jádru, který se navíc propojil s mírovým hnutím, jež odmítalo rozmístění jaderných zbraní na německém území. Odpor proti jádru pokračoval i po pádu berlínské zdi, jakkoli nově sjednocené Německo mělo v té době úplně jiné starosti než řešit otázku, co do dalších let dělat s jadernými elektrárnami. Téma ale bylo dál živé, po německých kolejích nadále jezdil jaderný odpad, proti němuž protestovali nejen zelení, ale i sociální demokraté.

Jejich společné vládnutí, které pod vedením kancléře Gerharda Schrödera odstartovalo v přelomovém roce 1998 (tehdy se do české vlády poprvé dostala i Zemanova sociální demokracie, ve Velké Británii vládl labourista Tony Blair, levice triumfovala), slibovalo zlepšení sociální situace ve všech směrech.

Schröderův politický partner Joschka Fischer, veterán revoluce z 60. let, tehdy do koaliční smlouvy prosadil také odstoupení od jaderné energie. Což se v roce 2002 dostalo do zákona. Jenže to už pomalu končila červeno-zelená koaliční éra, kterou nahradila černá vlna křesťanské demokratky Angely Merkelové, jež se zpočátku opírala o přátele z liberální strany FDP.

Kancléřčin postoj k jádru byl dvojaký a měnil se v průběhu doby. Ještě v roce 2010 její vláda odložila odstoupení od jádra, protože jaderné elektřiny je třeba ještě využít. Dne 11. března 2011 ale kabinet v Bundestagu prosadil definitivní odstoupení od jaderné energie do konce roku 2022. Černo-žlutá koalice tehdy podlehla obrovskému tlaku německé společnosti, která podruhé prožívala panický strach z jaderné havárie, kterou v tu dobu sledovalo celé Německo a svět v přímém přenosu v případě japonské Fukušimy.

O Energiewende – přelomové změně německé energetické strategie – tedy rozhodl opět strach, který ještě posílila apokalyptická obava z hroutícího se klimatu na planetě Zemi. Německo definitivně vsadilo na obnovitelné zdroje energie, jádro dostalo stopku, která od 15. dubna 2023 začala naplno působit.

Söderův marný boj

Upuštění od jádra ale probíhá v úplně jiné atmosféře, než v níž se v roce 2011 schvalovalo. Tehdy se jasně rýsovala možnost náhrady jádra ruským plynem, přechodovým nasazením plynových elektráren, které vytvoří dostatečný polštář pro vybudování obnovitelných zdrojů. Rusko jako dodavatel první instance pro Německo skončilo kvůli nesmyslné krva­vé válce na Ukrajině, a tak Německo musí hledat náhradní zdroje a strategie. Proto se také od začátku války v únoru loňského roku vede debata o prodloužení jaderné výroby a také o nové koncepci Energiewende, proto také tři atomové elektrárny běžely o čtvrt roku déle.

Nakonec ani krátkodobé několikaměsíční prodloužení provozu posledních tří jaderných elektráren nic nezměnilo: vláda naplnila sen osmašedesátníků i nové „poslední generace“ klimatických protestujících a jaderné elektrárny stáhla ze sítě. A to přesto, že podle průzkumů se názor veřejnosti ve vztahu k jádru od kritického roku 2011, kdy hořela atomová elektrárna ve Fukušimě, radikálně změnil.

Podle čerstvých průzkumů je pro využití atomové energie skoro 70 procent Němců, čísla se však liší podle agentur. Všechny průzkumy se ale shodují: většina lidí jádro podporuje. Ba co víc, skoro tři čtvrtiny Němců v anketách odpovídá, že by se k němu země měla časem vrátit. Politicky, ale i byznysově je to už málo pravděpodobné – analytici mají jasno, že s tím už obchodníci s energií dávno počítají a zařídili se podle toho. Je to podobné jako zastavit rozjetou elektromobilitu a vrátit se zcela k běžným spalovacím motorům. Stovky miliard investovaných eur to neumožňuje, vlak se už rozjel, zpátky do původní stanice už nepojede, což platí i pro vypínání jádra. Bavorský ministerský předseda Markus Söder se to ještě pokouší změnit, ale jeho boj zatím spíše připomíná bitvu Dona Quijota s větrnými mlýny.

Söder má přitom pádné argumenty. Elektrárna Isar 2, která byla také převe­dena do útlumového režimu, se ročně postará o osminu spotřeby elektřiny ve spolkové zemi Bavorsko. Söder si (oprávněně) není jistý, že to spolková vláda bude nějak s to nahradit. Snaží se tedy udržet elektrárnu a nevydávat zatím rozhodnutí o jejím útlumu a postupné demontáži. Rozebrání elektrárny totiž ještě musí povolit bavorské ministerstvo životního prostředí. Mělo by se tak stát do konce letošního roku, čemuž chce Söder politicky zabránit. Při návštěvě Isar 2 řekl zaměstnancům, že jako ministerský předseda Bavorska bude usilovat o „znovuoživení“ této jaderné elektrárny.

Pro její pracovníky je status elektrárny stěžejní informace, pro útlum jich musí v práci zůstat ještě asi čtyři stovky, a kdyby se elektrárna měla znovu rozbíhat, bylo by jich potřeba daleko více. Řada zaměstnanců se ale už zařídila jinak a nemohou čekat na to, jak se politici dohodnou. Zcela jiné požadavky na pracovní sestavy jsou potom ve chvíli, kdy se elektrárna bude po postupném zastavení reakce a chlazení demontovat.

Zaměstnanci přesto nemusejí být nervózní, demontáž elektráren bude trvat patnáct až dvacet let, přičemž Německo stále ještě nevyřešilo otázku, kam s jaderným odpadem. Proto se také ve veřejném prostoru tak dobře uchytila průpovídka, že „jádro sloužilo v Německu skvěle třem generacím, ale třicet tisíc generací teď bude mít starosti s jaderným odpadem“.

Söderův boj o Isar 2 naráží na radikální „ne“ od vlády v Berlíně, která se rozhodla urychlit přechod na obnovitelné zdroje, rozšiřovat využití plynových elektráren a pustit do provozu i méně využívané uhelné elektrárny. Proud z jádra přesto v Německu nadále zůstane. Němci ho budou dovážet z Francie, ale také z českého Temelína, aby udrželi stabilitu své sítě ve chvílích, kdy nedodávají dostatek proudu obnovitelné zdroje, které už několikrát dokázaly pokrýt celou denní spotřebu Německa. To je také největší starost všech kritiků současného postupu vlády: podle nich kabinet Olafa Scholze, speciálně ministr hospodářství a ochrany klimatu Robert Habeck (Zelení), selhává právě v zajišťování tvrdého základu soustavy, který i dnes budou tvořit zdroje na fosilní paliva. Ta se na energetickém mixu Německa v roce 2022 podílela 45,3 procenty, z čehož více než 31 procent tvoří elektrárny na uhlí. Obnovitelné zdroje jsou v současnosti během roku schopny obstarat přes 46 procent německé elektrické spotřeby.

Nový strach

S mizejícím strachem z podobných výbuchů jako ve Fukušimě či v Černobylu, které se už nebudou moct opakovat někde na německém území, vzniká nový strach: z výpadků energie. „Blackouty“ nejsou nic vzdáleného, Německo jejich nebezpečí dobře zná, regionální výpadky dodávek elektřiny nejsou neobvyklé, několikrát v minulosti ale hrozil už i výpadek celého Německa. Stabilizovat síť může podle odborníků jenom stabilní zdroj, a tím může být jen jádro nebo uhlí. A uhlí je co do emisí pořád špinavější zdroj.

Vláda se rozhodla jít jiným směrem. Chce maximálně posílit obnovitelné zdroje, které budou vyvažovat elektrárny na plyn. Ty budou navíc schopny ukládat energii z OZE do vodíkových zásobníků, případně do bateriových systémů. Multifunkční využití všech možných zdrojů a způsobů uložení má časem umožnit pružnou reakci na potřeby systému ve chvílích, kdy OZE nemají takový výkon. Přesto se v Německu stále častěji mluví o „iluzi energetické změny“. Vláda o změně spíše mluví, než že by ji byla schopna dostatečně pohánět. Z administrativních i jiných důvodů dnes Němci nenaplňují smělé plány, které slibovala i tato vláda.

Aby Německo bylo klimaticky neutrální v roce 2030, jak si slíbila dnešní tříbarevná semaforová koalice, musela by instalace nových zařízení pokračovat opravdu bleskovým tempem. Podle projekce odborníků, kterou potvrzují i prognózy ministerstva hospodářství, by Německo muselo denně postavit čtyři větrníky, fotovoltaické elektrárny o ploše 40 fotbalových hřišť a k tomu ještě zprovoznit 1 600 tepelných čerpadel. Realita je ale někde úplně jinde.

Podle statistik ministerstva hospodářství se v loňském roce stavělo 1,5 větrníku denně, v prvním čtvrtletí letošního roku je to už jen 1,3 větrníku za den. I ministr Habeck ví, že vypnutí jádra ze sítě je symbolické gesto, které obrátí pozornost k tomu, jak tedy budou fungovat nové alternativní zdroje a jak je vláda schopná se o ně postarat. Proto také tlačí na vyšší podporu tepelných čerpadel a snaží se odstranit administrativní bariéry pro výstavbu větrníků, které lidé často nechtějí mít blízko za domem. Vzdálenost kilometr, kterou požaduje zákon, se ukazuje jako brzda větrníkového boomu.

Jádro je podle odpůrců Energiewende v současné podobě výhodnější mimo jiné i proto, že vláda nestíhá naplňovat své vlastní energetické plány. Tři čtvrtiny Němců, ukazují průzkumy, to nesou velmi nelibě a žádají, aby se přechod k novému energetickému systému urychlil. Odpojení jádra je tak především bič na vládu, která bude muset nejen dokola vysvětlovat, proč hazarduje se stabilitou elektrické sítě, ale bude muset také najít přesvědčivé vysvětlení, jak konkrétně a kdy urychlí přechod na obnovitelné zdroje.