Miluji lidi s charakterem

Slovenský fotograf Robert Vano žil od sedmdesátých let v New Yorku, a ačkoli se pohyboval ve stejném okruhu lidí jako jeho americký kolega a bydleli téměř v sousedství, osobně se s Brucem Weberem (78) nikdy nesetkali. K tomu došlo až nyní, a to díky retrospektivní výstavě Bruce Weber: My Education, již do Prahy přivezl producent Milosh Harajda a jejímž patronem je právě Robert Vano. Oba fotografové spolu vedli velmi přátelský hovor, který se netýkal ničeho jiného než jejich práce. Sice je od sebe v tu chvíli dělil Atlantik, ale občasná přítomnost Bruceovy manželky Nan navodila atmosféru až rodinné sešlosti.

„Vybral jste fotografie, které pro mě opravdu hodně znamenají a ke každé mám nějaký příběh a pouto, protože nevím, co je horšího, než se podívat ve stáří na své fotografie a nevědět, o koho jde,“ poděkoval na úvod Bruce Robertovi za selekci snímků, které se na další hodinu staly předmětem jejich konverzace.

► Pojďme začít s portrétem Nelsona Mandely. Jaké bylo to focení?

Moje přítelkyně Naomi Campbellová, modelka a herečka, je skvělá kamarádka Mandelovy rodiny… Každopádně když jsme jeli do Jihoafrické republiky s Grace Carringtonovou fotit pro Vogue, doufal jsem, že se tam s Mandelou seznámím. Jeli jsme ještě s Davidem Bowiem a Iman, kteří se také těšili, že ho potkají. Cestoval s námi i jeden bláznivý kamarád, Chris Lawrence, a jeho manželka Terry. Oni jsou vždy otevřeni velkým výzvám – jako například dostat se do kontaktu s takovou osobností. Lidi se mě často ptají, jaký byl, a já si opravdu pamatuju každý detail našeho setkání. Byl tak laskavý, z jeho očí bylo vidět, že má dobré srdce. A proto mám rád tuto napůl smějící se fotografii, není to předstírání, je to prostě on, je tak šťastný ze života a z lidí, kteří znají jeho příběh a přijdou mu jen potřást rukou.

► Rád bych přešel k další celebritě, i když z jiného společenského spektra, k Madonně. Já s ní nemám úplně nejlepší zkušenost. Jak to bylo u vás?

Myslím, že Madonna se chová ke všem stejně. Ona obecně moc nevěří lidem, postupně ztratila důvěru. Je to opravdu nadaný člověk. Na focení pro časopis Life se vše točilo kolem ní. Chtěl jsem jí udělat fotky, nad kterými se za několik let zasměje. Ale teď, když ji někdy potkám, mluví o té fotce, kde dává pusu sama sobě, tak neutrálně, až neuctivě, nelíbí se jí a zároveň ji má ráda. I přesto pro mě bylo to focení čest, chtěl jsem odvést poctivou práci. Madonna si celou dobu na něco stěžovala, ale nechtěl jsem si nechat zkazit den, mohli jsme se pohádat, fotky ani nevyfotit, ale když jste fotograf, musíte se s chováním klientů vypořádat. Ona věděla, že jsme oba mladí a talentovaní, takže ze sebe vydala to nejlepší a fotky z toho vyšly nezapomenutelné. Pamatuju si, že když ty fotky s Madonnou vyšly, nemohl jsem uvěřit, že opravdu pracuji pro Life. Vyrůstal jsem na Středozápadě a moji rodiče tento časopis pravidelně odebírali. Vůbec jsem si nedokázal představit, že bych pro něj někdy fotil. Přitom je taková škoda, že nebyla více sama sebou. Jedna z věcí, kterou jsem na ní měl opravdu rád, byla, že měla vždy velice ráda muže, se všemi flirtovala, byla na ně neskutečně milá a byla jim nápomocná. S Madonnou máme nějakou společnou historii a tato fotka je toho důkazem.

► Pokračoval bych s portrétem Leonarda DiCapria…

Leonarda jsem potkal naposledy před rokem v MET a shodli jsme se, že jsme se naposledy viděli právě na Coney Islandu, kde vznikla tato fotka. Ptal se mě, proč už jsme spolu žádné další neudělali, tak jsem se ohradil tím, že on je teď velká filmová hvězda a nechá se vyfotit pouze v perfektně upraveném Armani obleku a načesanými vlasy. Tak proto.

► Vypadá stále stejně?

Ano, vypadá stále stejně, je to pořád dítě. Na Coney Islandu tancoval s policisty, dostal ode mě dámský svetr, najednou z něj byl zženštilý anglický herec, poté se změnil v drsného muže. On byl tak výjimečný člověk na fotografování. Jednou jsem fotil nádhernou ženu na střeše v Římě a její přítel měl jednu z mých fotek jako tapetu na telefonu. A byl to právě tento Leonardův portrét.

► Mohl byste nám říct něco o vaší knize Bear Pond, z níž pocházejí i následující dva snímky mladých chlapců ve vodě a kluka se psem?

S Nan a našimi psy máme dům u jezera Spitfire, je to na severu státu New York, dostanete se tam jen po vodě. A dá se tam udělat takový zajímavý výlet na kánoi – chvíli plujete po vodě, chvíli ji nesete a takhle několikrát za sebou, až se dostanete k rybníku, kde je skoro průzračná voda a který je lemován trávou a je to opravdu ikonické. Zároveň jsme začali spolupracovat s centrem AIDS Resource, chtěli jsme udělat knihu a výdělek z ní dát právě jim, protože jsme kvůli této nemoci ztratili spoustu blízkých kamarádů.

Takže jsem se domluvil se svými dlouholetými přáteli, aby si udělali výlet, přijeli za námi k jezeru a při té příležitosti jsme nafotili pár snímků. Mnozí z nich byli atleti, hráli fotbal, basketbal, takže byli pyšní na svá těla, a my jsme se snažili zachytit ty speciální momenty jejich života, které spousty jim podobných mužů už nemohlo zažít. Víte, když jste fotograf, máte tu možnost zaznamenat něčí historii, za kterou se lidé mohou zpětně poohlédnout a zavzpomínat na tu danou dobu.

Tato kniha je celá o těch mladých mužích, které jsem měl tak rád, a jsem tak nadšený z toho, že souhlasili a mohli jsme spolu vytvořit něco tak krásného. Během tohoto focení jsem si užil ohromnou zábavu. Sice mi psi ztratili několik foťáků, několikrát jsme byli celí od bahna, ale i tak jsme se vždy večer vrátili do domu, vypili pár piv a povídali si o tom, jaký úžasný den to byl. Dodnes jsem v kontaktu s lidmi, které jsem tenkrát fotil, někteří už mají děti nebo i vnoučata, která také fotím, což mi přijde skvělé. Vernisáž výstavy ke knize v galerii Roberta Millera byla úžasná. Řekl jsem všem zúčastněným mužům, aby na ni přivedli své maminky, a spousta z nich za mnou přišla poděkovat za zachycení jejich synů v takových momentech, protože takhle si je vždy chtějí pamatovat.

► Pojďme se podívat na slavnou fotografii slona s retrívrem. Jak vznikla? Měl slon nějakého trenéra?

Vždy jsem snil o tom, že udělám fotku našeho retrívra na slonovi, měl moc rád vyvýšená místa. A myslím si, že jsem tuto fotku udělal, protože mi manželka nedovolila mít slona jako domácího mazlíčka. Tento konkrétní thajský slon se objevil ve filmu Voda pro slony. Musel jsem čekat šest měsíců, než jsem s ním mohl fotit, nejdřív si na mě musel zvyknout. Byli jsme na schůzce s britskou firmou v Montauku a já jsem si řekl, že bych ho chtěl vyfotit právě tam, takže jel takovou dálku za mnou do sídla Morrisových, které sdíleli s Andym Warholem. Pamatuji si jen, že jsem byl při focení této fotky hrozně nervózní, můj pes mohl spadnout ze slona, ten by ho zašlápl a byl by konec. Ale byl s námi Mark Shed, který sám měl slona, tak jsem věřil, že s ním bude focení bezpečné.

Sedl si na něj a já mu pomalu podal svého psa. Když ho nastavil do ideální pózy, pomalu se sesunul dolů. Takže takhle seděli a bylo to neuvěřitelně přirozené. Poté, co skončilo focení, chodili spolu po skalách, to bylo tak romantické!

► A jaké máte vzpomínky na fotku dívky a chlapce na houpačce?

Vždy, když fotím nahé lidi, snažím se být co nejvíc něžný, já sám nikdy neměl postavu, kterou by si fotograf představoval. Potkal jsem tuhle nádhernou slečnu v Riu, když jsem pracoval na své knize Rio de Janeiro. Byli jsme na tenisovém turnaji a ona tam seděla ve velice upnutých šatech a kouřila a já se jí zeptal, jestli by s námi nechtěla pracovat, že tady právě fotíme. Ten chlapec na fotce byl z Kuby a tam není běžné mít světle hnědé vlasy, byl výjimečný, také měl krásnou atletickou postavu. Vím, že byli oba moc hrdí na to, jak vypadají, takže přesto, že se nikdy předtím nepotkali, jsem jim řekl, ať se jdou svléknout a postaví se na tu nádhernou houpačku, kterou jsme připravili. Dodnes nechápu, že jsem je o něco takového požádal, protože já sám bych toho nikdy nebyl schopný. Měl jsem z těch fotek pocit, že oni jsou jediní dva lidé na Zemi.

► Bruci, zanedlouho přivezete do Prahy vaši výstavu. Ale vy už jste tady jednou byl, v roce 2000, že? Jak vznikla tato fotka Heatha Ledgera?

Volal mi šéfredaktor Vanity Fair Graydon Carter a ptal se mě, jestli znám herce Heatha Ledgera. Právě byl v Praze a chtěl, abych mu udělal portréty. V té době natáčel film Příběh rytíře. Byl okouzlující a měl mimořádný charakter. Já miluji lidi s charakterem, v dnešní době je mezi mladými takových málo. Všichni vypadají a chovají se stejně. Heath zbožňoval focení, přišel se svým foťákem a byl stále v akci.

► Jak dlouho jste byl v Praze?

Byl jsem tu na dva nebo tři dny, jen kvůli němu, abych mu vytvořil jeho první obálku pro Vanity Fair. A také k tomuto focení mám zajímavou historku. Asi o deset let později jsem byl s Nan v divadle a cizí muž sedící vedle mě se mnou zapředl hovor. Poznal jsem australský přízvuk a zjistil jsem, že to je Heathův otec. Řekl mi, že všechny Heathovy fotky ode mě jim visí doma v obývacím pokoji. To mě opravdu zasáhlo jako fotografa a to je i to, co na focení miluji – můžete fotit klidně jen jeden dva dny a zanechá to vzpomínku navždy.

► Proč se vaše pražská výstava jmenuje My Education?

Protože se nikdy nepřestanu učit.