Mladá bankovní energie

Z tuzemského veřejného prostoru jako by se v poslední době vytrácela přiměřenost a vyrovnanost „zdravého rozumu“, po jehož návratu se volá už řadu let nejen v Česku, ale vlastně po celém světě. A když měl nakonec s velikou pompou vstoupit do nejmocnější země světa, do Spojených států amerických, a spustit svou globální revoluci, celý svět se děsí, co vše je dnes ve jménu „zdravého rozumu“ možné. Všude ostrá vyhraněnost, tvořivých kompromisů a odvahy k třeba i hádavé kritické shodě na podstatě věcí pomálu.

Hledat útěchu či hájemství rozumu v tomto vypjatě bláznivém světě je, zdá se, takřka nemožné. V novém týdeníku Euro se o to tak trochu pokoušíme, možná nenápadně, v článku o odcházení centrálních bankéřů z České národní banky (ČNB) a jejich stále častějšímu využití ve službách státu. Mimo jiné se v něm totiž ukazuje, že právě v dotyčné oblasti odvaha jít k jádru věci a znovu a znovu ho hledat i stát si za ním, nikdy nechyběla. Mimo jiné i díky tomu se v Česku v posledních třech desetiletích vytvořila docela silná vrstva ekonomické inteligence, o kterou se může opřít soukromý byznys i důležité státní instituce.

Se zájmem o činnost ČNB, kterou jsme se mezitím naučili ostře kritizovat, se také rozšířila všeobecná znalost ekonomie, v níž se na začátku 90. let vyznal jen málokdo. Všichni si tehdy dost dlouho mysleli, že jde o „nějaké tajemné metafyzické vědění“, odhalování zjevené Pravdy, které ovládá snad jen profesor Václav Klaus a lidé, kteří k němu v době normalizace chodili do Státní banky na ekonomické semináře. Jenže ČNB jako silný magnet přitahovala mladé lidi, kteří najednou ukazovali jiné, širší a hlubší vědění o fungování ekonomiky, což – jak se později potvrdilo – bylo dobře pro celou českou společnost.

A nebyla úplně náhoda, že se rychle vytvořila jistá rivalita mezi vládními ekonomy a lidmi v centrální bance. Tam totiž, jak bylo řečeno, mířili mladí lidé, kteří viděli ekonomickou vědu dosti jinak a rozhodně ne jako vědu par excellence, tedy jako „vzor všech věd“, jak o ní někdy hovořil Klaus. Kritický duch ČNB měl bránit věčným ideologickým pravdám. Premiérovi Klausovi bylo o deset let méně než prvnímu guvernérovi Josefu Tošovskému, pozdější viceguvernéři ČNB byli často třicátníci. Mladá energie, jež ale byla dostatečně konzervativní na to, aby dokázala dodávat jistou stabilitu úsudku i ekonomickému chování banky.

Proto je jen dobře, že se bývalí vysoce postavení centrální bankéři, guvernéři i viceguvernéři či členové bankovní rady rozprostřeli nejen do soukromých korporací, ale slouží dnes také na důležitých pozicích nadále státu: od ministerstev přes státem zřizované banky po kontrolní orgány, jako je například Národní rozpočtová rada, nebo to zkoušejí třeba i v politice. Čím více takových kvalitních lidí zejména ve státní správě zůstane, tím lépe.

Zdravý ekonomický rozum – zdá se – zůstává živou kulturou české centrální banky, když se tak úspěšně brání stárnutí a kornatění vědění v dané oblasti. Snad jí to vydrží. Po posledních bláznivých dnech vcelku úlevný optimismus, že na něco je ještě spolehnutí, že se snad na něčem lze ještě dohodnout. Příjemné čtení a hlavně – klidnější a rozumnější týden!