Modrá armáda

Železniční trať z Čelákovic do Neratovic je jednokolejná, neelektrifikovaná trasa. Kromě toho, že projíždí hlavním neratovickým náměstím, je to úplně obyčejná železniční trať, jakých jsou v Česku desítky. Přestože majitel kolejí, státní podnik Správa železnic (SŽ), investoval do revitalizace 22kilometrové trasy v posledních letech desítky milionů korun, dieselový stroj Českých drah (ČD) se plouží maximálně šedesátkou a nepříliš dlouhou cestu absolvuje za tři čtvrtě hodiny.

Možná i proto je o vlak mizivý zájem. Čtrnáct párů spojů, které dráhy každý pracovní den vypravují na pravidelné lince S43, vozí často jen pár jedinců a v řadě večerních spojů je mašinfíra na části tratě úplně sám. Ani to však nezatřáslo sebevědomím a uvažováním některých členů „modré armády“, tedy zaměstnanců ČD. Během nedávných svátků se o tom přesvědčil autor tohoto textu. Ještě než stačil pověsit bicykly na háky v nákladní části vozu, přiběhl strojvůdce (a prodejce jízdenek v jedné osobě) a s výrazem vyhazovače vykřikl: „Na ty kola máte jízdenky?“

To je samozřejmě řečnická, úplně zbytečná otázka. Ve státní svátek v osm večer nefungují pokladny na většině nádraží v zemi, natož v malé obci ve středních Čechách. Za transport kol nakonec platíme víc peněz než za převoz lidí, ale v tom problém není. Zato buranské chování mašinfíry akceleruje. Při vystupování v cílové stanici, kam jsme se synem dojeli v celém vlaku sami dva, nás vyhání z vozu: „Konečná, panstvo.“

Zatímco zákazník složitě manévruje s dvojicí bicyklů přes úzké dveře „šukafonu“, strovůdce – bez sebemenší snahy pomoct – vypouští z pusy další moudra: „To je pár kilometrů, to jste v klidu mohli dojet na kole.“ Snažím se mu vysvětlit, že máme za sebou desítky kilometrů a junior víc zatím neušlape. A připomenu mu, že by měl být rád za každého cestujícího, protože málo vytěžovaná linka by mohla dopadnout jako některé jiné tratě, kde už místo vlaků jezdí auto­busy. Následuje pohled, který člověka vrátí minimálně o třicet let zpátky. Do dob, kdy modrá armáda byla něco víc.

Je třeba přiznat, že tento protivný strojvůdce je spíše výjimkou. Většina personálu Českých drah, který vstupuje do kontaktu s klienty, ať jde o pokladní, průvodčí, nebo revizory, se chová „prozákaznicky“. Přesto na některých „ajznboňácích“ vidíte, jak nejsou schopni pochopit zákonitosti fungování hromadné dopravy, kdy málo využívané linky prostě skončí. Třeba jako ta z Čelákovic do Mochova. Bývalé vedení Středočeského kraje v čele s hejtmankou Jermanovou tam u soukromého dopravce KŽC objednalo sedm párů vlaků denně, které – ještě před koronavirem – přepravily v průměru 31 cestujících. A to kraj dotuje linku téměř 170 korunami na kilometr. Je logické, že poslední vlak do Mochova vyrazí 29. října, pak bude linka bez náhrady zrušena.

Systém hromadné dopravy financovaný státem, kraji a obcemi má za sebou těžké období a velké změny ho ještě čekají. Na jedné straně čelí brutálnímu propadu jízdného, na druhé pak tlaku politiků na navyšování kapacit vlaků a trvání na populistickém systému slev. Ivan Bednárik, nový šéf Českých drah, v obsáhlém a otevřeném rozhovoru pro aktuální magazín Euro popisuje, co sektor na kolejích v blízké době čeká.

Přeji vám inspirativní čtení a hezké léto.