Naše německá stagnace
Velká provázanost české ekonomiky s tou německou je dostatečně známý fakt. Proto se také díváme do Německa vždy nervózně, když se jeho hospodářství všelijak zadrhává a zastavuje. Každý drobný pohyb směrem k německé stagnaci či recesi je považován za ohrožení Česka.
Letošní problémy největší ekonomiky Evropy, pracující za naší západní hranicí, jsou ale přece jen trochu jiného rázu. Není na nich vidět jen cyklický výkyv, považovaný za běžný jev v ekonomikách volného trhu či v systému kapitalismu, jak kdo chce. Na dnešním vychýlení se nepodílejí jen dopady postcovidové deglobalizace nebo důsledky válečného konfliktu na Ukrajině, který odpojil Evropu od levné ruské energie, na niž zrovna Německo strategicky sázelo. Jde o stagnaci strukturální, jak s oblibou říkají ekonomové, kteří i tentokrát doporučují strukturální změny.
Co přesně to znamená, se dá říct velmi stručně: v německé ekonomice je zabudováno příliš mnoho provozních vad, které znemožňují zvyšování výkonu v prostředí hyperdynamické globální ekonomiky. A dokud se tyto vady systémově neodstraní, bude hospodářský stabilizátor Evropy pokulhávat dál a dál.
Pro Česko je poučné zejména to, že tyto vady jsou prakticky úplně ty samé, které vykazuje tuzemská ekonomika. Potvrzuje to míru vzájemného provázání a vyjadřuje určitou genetickou odvozenost, jako bychom byli jen německým klonem v menším provedení: nejsou lidi, odborníci ani běžná pracovní síla, průmyslový výkon má velkou spotřebu, a je tudíž závislý na levné energii, nejsme s to využít moderní digitální technologie na odstranění byrokratických a jiných provozních a dodavatelských bariér.
Německo je ovšem o krok napřed ve vývoji nových technologií a jejich aplikace, je také schopno přivlastňovat větší přidanou hodnotu, nutno dodat, že i díky levným dodávkám z Česka. Spojité česko-německé hospodářské nádoby tu pracují poněkud nevyváženě, s čímž by se v Česku mělo začít něco dělat. Restrukturalizace české ekonomiky by pak ale znamenala pracovat důsledně na snížení míry dnešní odvozenosti od ekonomiky německé, což je při fixaci finančních a zbožních toků v posledním čtvrtstoletí zřejmě skoro nemožné.
Stagnace německé ekonomiky je také příležitost, jak se této obnově místního hospodářství strategicky věnovat. A jak konečně vytvořit představu o nejbližší budoucnosti, která by pro tak otevřenou ekonomiku, jako je ta česká, byla dostatečně pružná, a tedy dynamicky stabilní. Česko se nikdy tomuto modelování doopravdy nevěnovalo, politikům stačilo připojení na „motor Evropy“, který se už postará o zbytek českého veřejného blaha.
Tady někde by měl začít slibovaný restart české ekonomiky, o němž tak pěkně mluvil premiér Petr Fiala. V řeči už to občas umí velmi dobře, ba krásně, k činům ale pořád zatraceně daleko…
