Naši Ukrajinci

Když nejde o život, nejde o nic – říká české pořekadlo, samozřejmě v mnohem vulgárnější peprné verzi. Ukrajincům od vpádu ruských vojsk na jejich území šlo a jde o život, tedy o vše, proto také na začátku agresivního napadení Ruskem před dvěma lety bylo české obyvatelstvo zcela na straně napadených. A velmi ochotně přijímalo uprchlíky z válkou zasažené země a nedívalo se moc na to, kolik nás to všechno bude stát a zda se to vyplatí.

Ale ochota pomáhat není nekonečná, je také třeba počítat. Peníze jsou vždy až na prvním místě. Válka není jen hrůza a katastrofa, ale také velký byznys. A to teď není zdaleka řeč jen o výdělcích na vysokých cenách energií, které v souvislosti s válkou prudce vyletěly, jakkoli tyto miliardy dnes leží v žaludku nejen voličům populistických opozičních stran jako ANO a SPD.

Například českým zbrojařům „pomohla“ válka na Ukrajině ke zvýšení vývozní kapacity o celou polovinu. Tři největší zbrojovky v zemi (Colt, skupiny STV a CSG) vydělaly deset miliard korun při obratu přes 50 miliard korun. Vyvážíme zbraně a vojenskou techniku za 30 miliard korun, polovina všeho jde na Ukrajinu. „Během prvního roku války se českému zbrojnímu průmyslu podařilo navýšit výrobní kapacity v průměru o 20 procent. Závisí to především na produktu a poptávce po něm.

Někde to bylo více, někde se kapacity nepodařilo navýšit, ač by poptávka byla. Ale aby bylo možno tyto kapacity plně vy­užít, musí se do toho zapojit i vláda,“ říká v rozhovoru pro týdeník Euro (viz strana 32) šéf Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiří Hynek. Naráží na nepřipravené finanční rámce plánovaných nákupů, včetně zajištění úvěrů u bank, které prý nejsou financování zbrojního průmyslu dvakrát nakloněny, protože zbrojařství je nejen klimaticky „špinavé odvětví“.

Válku si v tomto směru „pochvaluje“ i vládní poradce pro národní bezpečnost, diplomat a bývalý velvyslanec v Izraeli Tomáš Pojar. „Vyprázdnili jsme si sklady zásob munice a další techniky a můžeme začít intenzivně pracovat na přezbrojení české armády. Samozřejmě jsou tam i jasné dary, ale řadu našich dodávek máme kompenzovanou z jiných zdrojů, takže z tohoto hlediska rozhodně neproděláváme.“ Pro Pojara je samozřejmě nejpodstatnější, že stojíme na straně Ukrajiny proti agresorovi, a nechce primárně přemýšlet v kategoriích výhodné/nevýhodné, vyplatilo se/nevyplatilo se, získali/prodělali. Ale když dojde na peníze, může po­dle něho někdo těžko kritizovat, že vyhazujeme miliardy oknem. Nejvíce ale Česko – od Pojara po premiéra Petra Fialu – věří tomu, že to budou z velké části také české firmy, které se budou podílet na rekonstrukci a modernizaci Ukrajiny po válce. A tam už nepůjde o miliardy korun, nýbrž o desítky či spíše stovky miliard eur.

Pod svou kvalifikací

Podle dostupných údajů ministerstva financí stála pomoc ukrajinským uprchlíkům doposud přes 35 miliard korun. Nejvíce šlo na pomoc v bydlení. Všechno neplatil český stát, přes dvanáct miliard šlo z obecních a krajských rozpočtů, společně se čerpají peníze z evropských fondů. Na pomoc Ukrajině včetně čtyř milionů ukrajinských uprchlíků vyčlenila Evropská unie dalších 50 miliard eur. Vláda Petra Fialy během dvou let několikrát změnila nastavení systému pomoci, ten je nyní velmi přísný, nárok na podporu bydlení zmizel, a protože bydlení v Česku levné a snadno dostupné není, bez rychle získané práce tu Ukrajinci prakticky nemohou v klidu přežít. A zdá se, že o to také šlo. Jak se ukazuje, systém ve svém donucovacím efektu vcelku slušně funguje.

Vláda od počátku apelovala na to, aby si uprchlíci rychle našli práci. Nejen proto, že kdo pracuje, nepotřebuje dávky od státu a také se lépe integruje do společnosti. Byl za tím i jasný kalkul, že ukrajinské pracovníky využijí čeští zaměstnavatelé, když je obsadí na pozice, na něž se v Česku nedají najít lidé, protože taková práce prostě Čechy nezajímá. Ukrajinci nám nakonec mohou i pomoct, znělo z úst ministrů. Vicepremiér a ministr vnitra Vít Rakušan dokonce otevřeně mluvil o tom, že by se tisíce takových pracovníků už nemusely po válce vrátit na Ukrajinu a mohly by zůstat v Česku.

V Česku jednu dobu pracovalo 190 tisíc uprchlíků z Ukrajiny. Pak se jich ale velký počet vrátil domů. Neomylně se tak stalo v době, kdy rostlo nadšení z ukrajinské protiofenzivy, která se nakonec nezdařila. Hlavní důvod byl ale v omezení české pomoci. Úřady práce na konci loňského roku dále evidovali téměř sto tisíc ukrajinských pracovníků, ze dvou třetin žen. Jsou to lidé, kteří platí daně a povinné odvody, i když velká část z nich bere velmi nízké mzdy. Největší počet lidí, přes šestnáct tisíc, pracuje ve Středočeském kraji, následuje Plzeňský kraj, Praha je s deseti tisíci lidí po jižní Moravě možná překvapivě až čtvrtá. V Praze je totiž podle posledních únorových čísel ministerstva vnitra usazeno 98 372 ukrajinských uprchlíků, kteří požívají dočasnou ochranu českého státu. Nejvíce – sedm a půl tisíce – jich sídlí v Praze 8. Celkově je momentálně v Česku, jak uvádí každý týden zveřejňovaná statistika ministerstva vnitra, 382 tisíc ukrajinských válečných uprchlíků.

Úřady práce sledují, jaké profese Ukrajinci v Česku nejčastěji vykonávají. V drtivé většině jde o „montážní dělníky“, kteří na klasických linkách vyrábějí různé výrobky a zařízení. Druhou neobvyklejší kategorií, do níž je zařazena ukrajinská pracovnice nebo pracovník, je škatulka „pomocní pracovníci v oblasti těžby, stavebnictví, výroby a dopravy“. Je zajímavé, že se na prvních místech statistik neobjevuje profese prodavačky, kterých je v českých supermarketech, ale i v prodejnách s oděvy či v občerstvení stále víc.

S koncem podpory chudoba

Pobytem válkou vyhnaných Ukrajinců na českém území se od počátku této migrační vlny podrobně zaobírá sociologická společnost PAQ Research. V jejím pravidelném projektu Hlas Ukrajinců, prováděném ve spolupráci se Sociologickým ústavem Akademie věd ČR, se dokonce ukazuje, že v Česku našlo zaměstnání

72 procent ekonomicky aktivních ukrajinských uprchlíků. Postupně se podle zjištění společnosti „zvyšují jejich příjmy, životní úroveň ukrajinských pracovníků ale výrazně ovlivnil konec podpory bydlení“. Bez něj, tvrdí studie, jich velká část padá pod hranici chudoby. To by ale znamenalo, že přínosy pro stát, které se vyjadřují důležitou prací na méně lukrativních místech a odváděním daní a pojištění, by se opět nulovaly v potřebě sociálních dávek.

Ostatně byl to sám ministr práce a sociálních věcí, lidovecký lídr Marian Jurečka, který na tento problém nedávno narazil, když přišel s návrhem, aby se do nově budovaného systému jedné dávky (bydlení, ošetřovné, hmotná nouze, dávky na děti atd.) zahrnuli i lidé přicházející z Ukrajiny. Samozřejmě pokud se jejich příjmy dostanou pod sociálně únosnou hranici. „Předpokládám, že bychom s nástupem reformy dávkového systému v prvním pololetí roku 2025 uprchlíky překlápěli do reformovaného českého dávkového systému,“ říká ministr Jurečka. Návrh lidoveckého předsedy je teprve na začátku projednávání, už dnes je ale jisté, že speciální podpory pro uprchlíky úplně zrušeny nebudou.

Až příliš mnoho lidí z Ukrajiny, kteří v Česku pracují, tvrdí další studie z „ukra­jinské“ série PAQ Research a Sociologic­kého ústavu AV ČR, vykonává práci pod svou kvalifikací. Speciálními případy jsou ukrajinští lékaři a lékařky, kteří v Česku nemohou samostatně léčit, dokud nemají českou atestaci. Ta mimo jiné obnáší povinnou stáž v nemocnicích a rovněž znalost češtiny. Podle šéfa Lékařské komory Milana Kubka je to nutná podmínka pro výkon kvalitní lékařské práce, jakkoli i sám Kubek připouští, že zdravotnická činnost za asistence českého lékaře tu možná je. Odpovědnost má ale v takovém případě český lékař s řádnou atestací. Na prvním místě musí být kvalita péče, ne rychlé zařazení uprchlíků ze zahraničí, tvrdí dlouhodobě Kubek a názor za dva roky prakticky nezměnil.

Přesto je to situace zvláštní, české zdravotnictví si dlouhodobě stěžuje na nedostatek lékařů, zejména mladých absolventů, kteří odcházejí za vyššími platy do Německa a jiných zemí. Když je možné stavy doplnit kvalifikovanými ukrajinskými uprchlíky, brání tomu přísná procedura, v níž jsou Ukrajinci biti jako občané ze země mimo EU. Zákon je zákon, ani válka ho nedokázala změnit, i když by na tom nakonec asi vydělali všichni. Ministerstvo zdravotnictví také všechny výjimky odmítá.

Podobná situace vládne mezi zubaři, jejichž stav setrvale stárne. Zubaři už nechybějí jen v menších obcích, i ve větších městech je obtížné stomatologa najít. Přestože se Česko – podobně jako Rakousko – dál v evropských statistikách řadí mezi země s velmi dobře dostupnou kvalitní zubařskou péčí. Zubaři z Ukrajiny už v některých obcích situaci vyřešili. Šéf Stomatologické komory Roman Šmucler je ovšem přesvědčen, že dobří zubaři z Ukrajiny jdou spíše rovnou dál na západ Evropy, protože tam mohou ordinovat za hotové a vydělají si daleko více peněz.

Bez češtiny to nepůjde

Po dvou letech života s ukrajinskými uprchlíky začíná být zřejmé, že to bude soužití delší, než všichni čekali. Ruská válka pokračuje, Ukrajinci Putinovi a jeho aroganci ustupovat nechtějí. Pro českou společnost to znamená další otevírání dveří nejmladší části ukrajinských uprchlíků, kterých je v Česku nejvíce. Malí a mladší Ukrajinci chodí už ve většině do školek i škol, stále častěji rozumějí česky, ale jejich znalost se příliš ve školách neprohlubuje. Celá polovina dětí z Ukrajiny se ve školách už češtině nevěnuje, což je možná také důvod, proč se dvě třetiny ukrajinských dětí necítí být plně včleněny do společnosti. Češtinu jako druhý jazyk má ve škole aktuálně

40 procent dětí a mladistvých, loni v červnu to bylo ještě 61 procent.

„Nedá se přitom říct, že by si ukrajinské děti již češtinu plně osvojily a dále se učit česky už nepotřebovaly,“ upozorňuje socioložka Kateřina Šafářová. Platí to navíc i pro starší děti ve věku středoškoláků. Jak zjistil výzkum Podpora příležitostí ve vzdělávání od obecně prospěšné společnosti META, čtvrtina těchto ukrajinských dospívajících dětí vůbec nechodí do školy. Počáteční nadšení pro češtinu pro ukrajinské děti a finanční zajištění celého systému tedy vcelku rychle vyprchalo.

Jazyk je přitom hlavní brána do společnosti, bez něj se mladí Ukrajinci v Česku neuplatní, natož aby získali na trhu práce nějaké zajímavé povolání a dalo se říct, že nepříjemná zkušenost válečné migrace nakonec vlastně pomohla všem. České společnosti, aby pochopila, co je a co není důležité a že se musí dobře počítat i tehdy, když nerozhoduje jen má dáti/dal. Ukrajincům, aby poznali, jak nejsvobodněji a nejrozumněji lze žít v jiné zemi. Dokud válka Ruska proti jejich státu neskončí. Uvidíme, jak to vylepší, či zhorší začínající třetí rok.