Návrat staronového Babiše

Andrej Babiš se dočkal. Po čtyřleté volební kampani a po zbytečném váhání se zveřejněním postupu kvůli svému střetu zájmů se lídr ANO opět stal českým premiérem. Babiše a jeho styl už všichni dobře znají. Jiný asi nebude. Přesto je na místě otázka, zda nás čeká návrat téhož, anebo premiér Babiš vzor 2025 bude někdo jiný?

Už jen fakt, že Babiš povládne se dvěma koaličními partnery, naznačuje jistou vynucenou změnu. Vládní půdorys si však staronový premiér sám vybral. Motoristé i SPD jsou mu vděčni za vyzdvižení ze sněmovní „temnoty“, jejich loajalita bude vyvažována strachem z toho, že by se jich Babiš mohl zbavit. Bylo to vidět už při sestavování vlády. Motoristé vydrželi prezidentovo odmítnutí Filipa Turka, SPD se nechala ponížit tím, že její nominanty nahradili „nezávislí“ odborníci, jež si vybral sám Babiš. Samostatnost koaličních partnerů je omezena i v programovém prohlášení vlády, které se bude ještě pilovat, rámcově ale zůstane velkým otiskem programu hnutí ANO.

To, čím se například Motoristé chlubili – tedy že budou hlídat rozpočtovou morálku a omezovat státní výdaje –, se v programovém dokumentu nové vládní konstelace nijak neodráží. Jak slabí Motoristé jsou a zřejmě i budou, nejlépe doložil hovor Oty Klempíře s Petrem Pavlem. Kandidát na ministra kultury prezidentovi sdělil, že je pro zachování poplatků za veřejnoprávní média, přestože koaliční dohoda mluví o financování České televize a Českého rozhlasu ze státního rozpočtu. Klempíř ví, že se svým názorem stojí mimo vládní program a že své návrhy neprosadí, předvádí je ale jako výraz furiantské politické svobody…

Seřídit krok podle Trumpa

Bude-li Babiš jiným Babišem, pak zejména proto, že se za čtyři roky změnila mezinárodní situace, v níž bude jeho vláda působit. Naznačoval to už v předvolební kampani, kdy si hrál s motivy války a míru tak, aby přitáhl voliče, kteří už nechtějí podporovat ukrajinskou obranu vůči Rusku, protože podle nich ukrajinští uprchlíci parazitují na české společnosti a je načase je poslat domů. Babiš je a vždy byl v těchto otázkách čirý oportunista. Vždy se snažil natočit tak, jak nejsilněji foukal vítr. Sám na věc nemá ucelený názor. Napodobí ostatní, ať už Orbána, nebo Fica, seřídí krok podle Trumpových zájmů, kterým ANO coby patrioti pro Evropu vychází vstříc v evropském i domácím parlamentu.

Babiš bude více vykloněný mimo Evropskou unii, tam, kde cítí silnou americkou vůli k podpoře všech, kdo se v Evropě naladili na vlasteneckou nacionalistickou vlnu, což ANO před volbami i po nich udělalo. Je to hra s ultrakonzervativním americkým ohněm v centru Evropy, hra potenciálně nebezpečnější než tradiční kritika Bruselu, který nechápe české národní zájmy.

Jako premiér Babiš sice slibuje, že Česko zůstane v Evropské unii, naladěním svého hnutí i koaličních partnerů ale míří vně tohoto seskupení, jež v nové geopolitické situaci potřebuje naopak více strategické spolupráce. Je s podivem, že to Česko, závislé na kolektivní obraně a vybavení spojenců, nechápe a pouští se s Babišovou vládou do politického dobrodružství evropského solitéra s nevyzpytatelným Trumpem v zádech.

Stačí udržet ekonomiku v běhu

Nový Babiš nebude „nový“ snad jen v jedné věci. V hospodářské politice, což sám premiér považuje za svou výsadní výjimečnost, kterou se odlišuje od svých opozičních, ale i vládních konkurentů. Babišova vláda má být ekonomicky kompetentní, což se má projevit tím, že rozjede ekonomiku, která se ale už sama dávno rozjíždí. Premiér Babiš, zdá se, přichází opět v pravý čas počínající konjunktury – jako minule –, bude mu opět stačit udržet ji v běhu.

Jak občas říkají ironicky ekonomové, vláda nejvíce pomůže ekonomice tím, že se do ní bude co nejméně plést. Jenže to asi není Babišův případ. Svůj otisk bude chtít vidět. Dotace na levnější elektřinu pro všechny, vyšší důchody, výstavbu nových dálnic, investice ve školství – na vše si bude muset Česko buď vydělat, nebo si na to půjčit. A vydělat mají české firmy, které jako podporu dostanou od Babiše a jeho vlády právě lacinější energie, o dva procentní body nižší daně a lepší odpisovou politiku, umožňující snadnější investice do inovací a výzkumu. Součet slibů nového kabinetu a výdajů na ně ale nevyrovná ani průměrný hospodářský růst kolem tří procent HDP ročně, s nímž se jaksi samozřejmě počítá.

Nic ale není v současném nejistém světě méně jistého než ekonomický růst, jakkoli ho bude stát podporovat velkými infrastrukturními investicemi (jaderné reaktory, dálnice). Česko je jako otevřená exportní ekonomika mimořádně závislé na tom, co se bude dít mimo české hranice, a na to plány ANO moc nemyslí. Zahraniční politika nové vlády není bohužel nijak zaměřena na posílení evropské ekonomiky, z níž ta česká nakonec žije více než sama ze sebe.

Návrat staronového Babiše nepřinese velká překvapení, ale bude ještě větší sázkou na náhodu. Na to, jak se situace zrovna vyvine a jak přesná bude populistická intuice premiéra ke správné volbě v daném okamžiku, kam uhnout, kde odbočit. Co zatím zcela chybí, je mapa, která by ukazovala, kam dlouhodobě jít. Tu ale Česko potřebuje jistě víc než hyperaktivního mikromanažera, který dohlédne na každé rozhodnutí. Babiš je možná ekonomicky kompetentní, národohospodář z něj však ještě není. Ale pořád můžeme doufat, že nyní, na druhý pokus, to konečně vyjde.