Návraty na šachovnici
Krize vrcholí! Už ani v politice nejsou lidi. Ale nakonec se vždy před volbami nějací najdou, aby se naplnily kandidátky a mohlo se říct: máme co nabídnout. Pozoruhodné přitom je, jací lidé a v jakých hnutích a stranách se objevují. Hranice představivosti jsou v tomto přelévání sil zřejmě neomezené.
Před týdnem zesnulý disident a bývalý politik ČSSD Jaroslav Bašta, člověk bojující za demokratické principy v době komunistické vlády, se usadil ve sněmovně za Stranu přímé demokracie (SPD), kterou odborníci považují za antisystémové hnutí. Tedy za subjekt, jenž demokratický půdorys chce rozmělňovat, nikoli prohlubovat – ostatně stačí poslouchat předsedu SPD Tomia Okamuru a každému musí být hned jasné, kdo a proč mluví. SPD volí exprezident Václav Klaus, muž, který stál v devadesátých letech minulého století u zrodu občanských demokratických stran, jimž byla slova, jako jsou trh, vláda práva a demokratický ohled na názor druhých, svatá. Všechno se, zdá se, mění. Hlavní je mít pozornost veřejnosti, táhnout davy, vézt se na jejich opojné vlně.
Demokratické strany už jsou dnes převážně populistickými hnutími, která čas od času – když jsou volby – nahánějí voliče do stranicko-ideologických ohrad, a k tomu se hodí neotřelé populární tváře nebo velmi zkušení honáci. Jeden takový se teď vydává na cestu do Senátu pod praporem populistického hnutí ANO, přestože dříve bytostně (!) patřil do Občanské demokratické strany. Boris Šťastný, symbol pražské ODS, výraz rétorické pravicovosti, s níž nejde dnešní hurá socialismus Andreje Babiše moc dohromady. Ale co, politický svět se dnes dělí jinak než tehdy; bojuje se o zachování jakýchsi konzervovaných jistot starého světa proti liberálním vidinám lidí, kteří v proudu všeobecného nadbíhání davům ještě udržují minimální víru v tradiční demokratické uspořádání a postupy. Třeba že o věcech rozhoduje otevřená diskuse, ne dobře zvolená marketingová strategie.
Návrat zkušeného člověka do politiky, jímž snad Boris Šťastný ve svých 54 letech opravdu je, nakonec může mít i pozitivní politický efekt. Zkušenosti a znalost demokratického provozu se hodí vždy. Přesto se v tomto mimořádně viditelném případě nelze zbavit pochybností, jak lehce někteří lidé dokážou změnit politické přesvědčení. Pragmaticky na tom jistě není nic divného – pozice v Senátu je po stránce vlivu, práce, známosti i peněz zajímavá –, žádná výhodnost politické praxe však nezastře, že se tu s táborem a barvou dresu mění i podstata politické látky.
Měnit vnitřní osobní nastavení, to už je úplně jiná práce, jakkoliv možná ta nejpolitičtější ze všech…
Moralizování ale ponechme jiným. „ANO volby do Senátu neumí,“ přiznal předseda ANO Andrej Babiš i jeho zástupci a angažmá Borise Šťastného je pokusem toto prokletí alespoň někde v Praze zlomit. Je to i přiznání, že vlastní schopné přesvědčené honáky davu už ANO nemá. A že je mu tak trochu jedno, kde ty nové vezme. Hlavně aby dav byl ve správné ohradě, tam, kde ho chce mít.
Týdeník Euro se dnes vrací s Borisem Šťastným na titulu mimo jiné i s otázkou, zda strany a hnutí někdy ještě budou líhní nových politických talentů, nebo zda se dál pojede z marketingové podstaty a pomalu zapomenuté minulosti politických veteránů. Zkuste si odpovědět i sami za sebe.
Přejeme vám zajímavý, objevný a šťastný týden s Eurem!
