Německo by nemělo záviset na Rusku

Německá vláda hledá náhradu za ruské dodávky plynu, ale závislost na Moskvě představuje vážný problém. Zkapalněný zemní plyn (LNG) zatím dovážet nemůže, protože Německo nemá žádný námořní terminál. Hodlá ho sice vybudovat, ale v současnosti je odkázané na ty nizozemské, francouzské a belgické. Více než tři měsíce od začátku války na Ukrajině je proto do Německa a dalších zemí střední a západní Evropy nadále dodáván ruský plyn a zhruba miliarda dolarů denně převáděna na bankovní účty Ruské federace.

Plyn se v Německu používá již 200 let. Vznikal při výrobě koksu a nejdříve byl spalován, než se začal využívat jako další energetický zdroj. V padesátých letech 20. století byly uhlí a plyn ve srovnání s jinými těmito zdroji drahé, proto za ně německý průmysl hledal náhradu. V té době byla v Nizozemsku a Sovětském svazu (SSSR) objevena obrovská naleziště plynu a německá politika řešila, jak ho do Německa dostat.

Sovětský svaz neměl potřebnou technologii a USA a jeho spojenci na ni uvalili embargo. Ve druhé polovině padesátých let ho začaly německé firmy, jako jsou Manesmann, Phoenix-Rheinrohr a Hoesch, porušovat a dodávat do SSSR potrubí, což umožnilo výstavbu ropovodu Družba zásobujícího východoevropské státy včetně východního Německa. Washington však nadále trval na embargu a v roce 1962 donutil vládu Konráda Adenauera ho dodržovat.

Tím německé snahy importovat plyn ze SSSR neskončily a i Moskva sázela na spolupráci se západoněmeckými koncerny. V roce 1969 se podařilo ukončit embargo na vývoz potrubí do Sovětského svazu a v rámci politiky uvolňování tehdejšího kancléře Willyho Brandta uzavřely firmy Mannesmann, Ruhrgas a Deutsche Bank se zástupci sovětské vlády obchodní smlouvu.

Deutsche Bank a další německé finanč­ní ústavy poskytly půjčku 1,2 miliar­dy marek s úroky o tři procentní body nižšími, než byly tehdejší bankovní podmínky. Do prosince 1972 dodala společnost Manesmann do Sovětského svazu dva tisíce kilometrů potrubí k výstavbě plynovodu a SSSR mohl těžit plyn i na vzdálených sibiřských nalezištích se závazkem, že jeho dodávkami do západního Německa svůj dluh splatí.

Trvalá hospodářská spolupráce

Spolková republika Německo importovala obrovské množství sovětského plynu již v průběhu studené války a navzdory rivalitě dvou bloků se Bonn snažil spolupráci s Moskvou rozšířit. Tehdejší americký prezident Ronald Reagan sice dával najevo, že s plány Německa nesouhlasí, ale v roce 1980 podepsala německá vláda v čele s Helmutem Schmidtem dohodu o dlouhodobé hospodářské spolupráci se SSSR. A na konci osmdesátých let pokrýval import sovětského plynu už více než polovinu jeho německé spotřeby.

Německo má tedy zásadní podíl na schopnosti SSSR a později Ruské federace exportovat plyn a ropu na západní trhy. V roce 1965 těžil 128, v roce 1970 197 a v roce 1980 435 miliard kubických metrů plynu. Současně narůstal export do zemí západní Evropy a zvyšovala se jejich závislost na dodávkách energií ze Sovětského svazu.

V roce 1970 exportovala Moskva do západní Evropy tři miliardy kubických metrů plynu, v roce 1980 54 a v roce 1990 110 miliard. Americké vládě se tento trend nepodařilo zastavit a růst příjmů v západních měnách pomohl Moskvě nejen oddálit kolaps sovětského hospodářství, ale i udržet státy střední a východní Evropy ve svém područí. Německá závislost na ruském plynu byla v rozporu nejen s americkým nesouhlasem, ale i s diverzifikací jeho dovozu.

Navzdory zkušenosti ze studené války, kdy bylo Německo rozdělené na dva státy a západní část Berlína obehnaná zdí, nepředstavovala energetická závislost na stále autoritativnějším režimu v Rusku pro německé politiky problém. Naopak se každý rok zvyšovala. V roce 2007 představoval dovoz ruského plynu do Německa 43 procent jeho celkové spotřeby, v roce 2015 45 a v roce 2020 55 procent. S velkým odstupem se na něm podílejí geograficky mnohem bližší Norsko a Nizozemsko.

Plyn je v Německu považován za přechodnou energetickou surovinu na cestě k ekonomice založené na obnovitelných zdrojích energie (OZE), jako je vodní, větr­ná nebo solární. Má totiž ve srovnání s uhlím o 40 procent nižší uhlíkovou stopu, a tím má umožnit ukončení jeho spalování kvůli elektřině. A současně nahradit atomové elektrárny, jejichž provoz se Německo rovněž rozhodlo ukončit, ale na rozdíl od OZE nepodléhají klimatickým výkyvům. Závislost na ruském plynu jako přechodném zdroji ale nevysvětluje, proč i u jiných komodit vsadilo Německo na Rusko.

Před ruskou invazí na Ukrajinu představoval dovoz ruské ropy do Německa 35 procent její celkové spotřeby a černého uhlí zhruba 50 procent. Německý průmysl je důležitým odběratelem nejen energetických, ale i dalších strategicky důležitých surovin z Ruska – 40 procent niklu, 25 procent palladia důležitého pro automobilový průmysl, více než 20 procent chromu a 14 procent kadmia.

Plynovody Nord Stream

Rozhodnutí Německa učinit z Ruska jednoho ze svých hlavních energetických dodavatelů je vědomé a dlouhodobé. V roce 2005 podepsala koaliční vláda sociálních demokratů a Zelených pod vedením Gerharda Schrödera dohodu s Moskvou o výstavbě plynovodu Nord Stream I po dně Baltského moře. Toto přímé spojení Ruska s Německem se vyhýbalo tranzitním zemím Ukrajině a Polsku, což kritizovaly nejen obě země, ale i USA a další státy střední a východní Evropy. Kritika neměla žádný dopad a Nord Stream I byl v roce 2011 zprovozněn.

Navíc v roce 2015, rok po ruské anexi Krymu, rozhodla další německá koaliční vláda, tentokrát pod vedením křesťanské demokratky Angely Merkelové, o výstavbě dalšího plynovodu Nord Stream II. USA k němu zaujaly zamítavý postoj, který vyvrcholil uvalením sankcí vůči Rusku, jež postihovaly i evropské firmy spolupracující na výstavbě. Kritizovala je nejen německá kancléřka, ale také tehdejší předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Navzdory nesouhlasu svého největšího spojence však Německo bylo odhodlané plynovod zprovoznit.

V lednu 2021 založila spolková země Meklenbursko-Přední Pomořansko, která měla zájem na dokončení plyno­vodu Nord Stream II, s konsorciem Nord Stream AG ekologickou nadaci. Ta odstartovala s kapitálem 20,2 milionu eur, přičemž 20 milionů poskytl Nord Stream AG a 200 tisíc Meklenbursko-Přední Pomořansko. Dalších 60 milionů eur měla dát Ruská federace a každoročně po dobu 20 let dva miliony ruský státní energetický koncern Gazprom.

Úkolem nadace měla být v první řadě ochrana životního prostředí. V německých médiích se ale objevily zprávy, že jejím skutečným cílem bylo dokončení plynovodu a peníze měly být použity například na nákup stavebních strojů nahrazujících techniku firem, které od projektu odstoupily kvůli americkým sankcím.

Plynovod Nord Stream je jen jednou z ruských investic do německé energetické infrastruktury. V roce 2015 koupil Gazprom od německého provozovatele BASF čtvrtinu německých zásobníků plynu. Patřil k nim i ten největší v dolnosaském Rehdenu, který má strategický význam v případě krizového zabezpečení Německa. Jelikož Gazprom koupi uskutečnil přes svou německou dceřinou firmu Gazprom Germania, nevidělo německé ministerstvo hospodářství vedené sociálními demokraty žádný důvod ji zkoumat.

Autor je publicista, který žije v Mnichově