Německo rozvolňuje svou závislost na Číně

Lidská práva nám nejsou cizí, naopak bedlivě a s rozčilením sledujeme, jak se v Číně utahují šrouby. Německé obchodní zájmy ve druhé největší ekonomice světa jsou však natolik rozsáhlé, že je nelze ze dne na den omezit. Německý kanc­léř Olaf Scholz (SPD) odjížděl v listopadu do Číny právě s tímto vzkazem. Jeho cesty by si asi nikdo nevšiml, kdyby nepřišla těsně po mediálně pečlivě sledovaném sjezdu Komunistické strany Číny, na němž prezident Si Ťin-pching získal titul vůdce, dosud příslušející jen Mao Ce-tungovi, a na němž také vůdčí hlava čínských komunistů oznámila novou vládnoucí doktrínu. Ta počítá s militarizací Číny a ještě tvrdším prosazováním zájmu strany, bez ohledu na to, co si o tom myslí domácí obyvatelstvo i zahraničí.

Právě tento geopolitický kontext byl Scholzovi vyčítán nejvíce (opozicí i částí vlády, velkou částí Evropské unie), jeho cesta byla považovaná za legitimizaci Si Ťin-pchingovy stále agresivnější a bez­ohlednější politiky. O to víc, že těsně před Scholzovou návštěvou německá vláda odsouhlasila investiční vklad čínské státní firmy Cosco do přístavu v Hamburku. Scholz tento ústupek Číně vysvětloval jako opatrnou regulaci trhu. „Pustili jsme Čínu do podnikání v německém rejdařství, ale omezili jsme kapitálový vstup na čtvrtinový podíl,“ bránil se kancléř v médiích. Nakonec všichni pochopili, že šlo o diplomatický ústupek, jenž měl být odměněn na kancléřově „inaugurační“ cestě k vůdci Si Ťin-pchingovi.

Scholz dostal výměnou za vstřícnost v Hamburku první otevřené prohlášení čínského vůdce o válce na Ukrajině. Jeho varování Ruska, že v dnešním světě nelze strašit jaderným útokem, je v rostoucím nátlaku na Putina velmi důležité. Co ale chtěl Scholz slyšet především, je splnění čínských závazků i v době přicházející nové vlny covidu-19. Si Ťin-pching je zastáncem tvrdého boje proti této pandemické nemoci, prosazuje nulovou toleranci, jež však často doléhá na výrobní závody v Číně, včetně těch s německým kapitálem. To byla také počáteční příčina výpadků v dodávkách, které německé firmy dodnes neobnovily v dřívějším rozsahu, ceně a kvalitě. V průběhu mimořádně kruté uzávěry v Šanghaji byla přerušena výroba, a tím i zastaveny dodávky strategických zařízení a dílů, proto ji řada firem byla nucena přesouvat rychle jinam. A to i velké světové značky.

Přesun investic

Podle průzkumu obchodní komory EU, která zprostředkovává jednání s čínskou vládou, v průběhu květnové blokády v Šanghaji čtvrtina dotázaných společností uvedla, že kvůli čínským opatřením proti covidu-19 přesouvají současné nebo plánované investice do jiných zemí. Ikonická značka moderního designovaného IT zařízení Apple nechala nedávno vyrábět své oblíbené iPady a také sluchátka AirPods místo Číny ve Vietnamu. Dánský výrobce hraček Lego už také staví továrnu v severním Vietnamu, čímž reaguje na nejistou sezonu v Číně. Přitom doposud v asijském regionu vyrábělo výhradně v čínských fabrikách. Největší továrnu na iPhone tchajwanského držitele licence Apple Foxconn ve středočínském městě Čeng-čou (počet obyvatel 10,4 milionu, jako celé Česko) také zasáhl nařízený lockdown a zaměstnanci údajně z města utíkají a hledají práci jinde.

Němci se bojí dopadu této přísné zdravotní politiky i na své firmy, v Číně má například mnoho poboček společnost Siemens, druhá největší automobilka světa Volkswagen Group v ní prodává 40 procent své produkce a nekonečně rozevřený čínský trh jí pomáhá udržovat stabilní výkony i v době energetické a inflační krize. Němci jsou vůči Číně dlouhodobě politicky opatrní. Začalo to už za vlády Angely Merkelové (připomeňme, že přišla k moci v roce 2005), která až úzkostlivě hlídala dodržování politiky jedné Číny. Bránila i symbolickým cestám na Tchaj-wan, Miloš Vystrčil by neměl v Německu šanci.

Ve Spolkovém sněmu sice existuje poměrně velká skupina poslanců, kteří prosazují tchajwanské zájmy, ale ministerstvo zahraničí vždy oficiální podporu blokovalo a považovalo ji dokonce za poškozování zájmů Německa, především těch obchodních. Má to všechno prostý důvod: stejně jako se Německo stalo za vlády Angely Merkelové a v přímé návaznosti na předchozí politiku Gerharda Schrödera přímo závislé na ruském plynu, tak se také během této doby prohloubilo německé ekonomické propojení s Čínou.

Ta je dnes suverénně největším obchodním partnerem Německa, vývoz a dovoz se v obou směrech pohybuje dlouhodobě na úrovni 200 miliard eur, což je přibližně roční výkon české ekonomiky (v roce 2021 to bylo 246 miliard eur). Německé obchodní vztahy s Čínou mají překvapivě vyrovnanou bilanci, což se o jiných obchodních vztazích s čínským režimem říct nedá. Čína už je například třetím největším obchodním partnerem Česka s obchodovaným objemem přesahujícím 20 mi­liard dolarů (zhruba 450 miliard korun). Jenže schodek této bilance je z českého pohledu 17 miliard dolarů, Česko tedy v Číně realizuje pouze 70 miliard korun. Obchod se proto víc vyplatí Číně než Česku.

V Německu je hospodářský vztah k Číně zcela vyrovnaný. Proto se dá říct, že Německo potřebuje ekonomicky Čínu podobně jako Čína Německo. Není to tedy tak, že by Čína případný výpadek obchodu s Německem v klidu a pohodě přestála a nahradila jen jinou zemí. O hloubce provázanosti obou ekonomik svědčí i to, že Němci vložili obrovské peníze do společných automobilových a strojírenských podniků v Číně (čínská vláda nepouští zahraničí firmy k samostatnému podnikání na svém území a chce mít kontrolu, co se v závodech děje, a to nejen kvůli průmyslové špionáži, která se stala normou). Z Číny se do Německa vozí především klíčové technologické prvky do většiny místních automobilek, ale i strategické suroviny.

Větší opatrnost

Čína v současnosti ovládá světový trh s řadou průmyslových komodit, jako jsou hliník a hořčík, stejně jako vzácných zemin nezbytných pro elektronické výrobky. Těžba těchto surovin je velmi náročná a ekologicky ničivá až bezohledná, podobné provozy budované v Evropě narážejí na tento „argument špíny“, nebyly však dosud ani cenově konkurenceschopné. Čína byla levnější, což už dnes neplatí. I Číňané zdražují, což otvírá možnost výstavby nových zpracovatelských závodů na evropské půdě. Počítá s nimi do tří až pěti let nejen Německo, ale i další státy EU.

Nejčastěji jde o lithiové továrny. Němci však budou muset lithium nejdříve někde koupit, a světový trh s ním, tedy s vytěženou horninou, ovládají zase Číňané. A tím to zdaleka nekončí: většina polysilikonu, který se využívá pro výrobu fotovoltaických článků, pochází rovněž z Číny, stejně jako fotovoltaické články, o čemž ví dobře nejen Německo, ale i Česko, kde dominují čínské panely a střídače používané pro solární elektrárny.

Právě boj o ovládnutí surovinových zdrojů v nejbližší budoucnosti, zejména vzácných kovů na výrobu baterií a řídicích IT prvků, je asi největší německá obava z dalšího zvyšování závislosti na Číně.

Německý ministr hospodářství a ochra­ny klimatu Robert Habeck (Zelení) vyzývá všechny, kdo obchodují s Čínou, k větší opatrnosti. Obava z růstu čínského vlivu v Německu stála i za jeho rozhodnutím nepovolit čínskému kapitálu vybudovat na německém území polovodičový gigant. Trochu tím vyvažoval povolení pro čínské Cosco v Hamburku, aby nevznikal falešný dojem, že současná vláda závislost na Číně spíše prohlubuje, než že by si jí zbavovala. „Mysleli jsme si, že všechno vždy dobře dopadne, ale to se v případě Ruska ukázalo chybné. Neměli bychom stejnou chybu opakovat ve vztahu k Číně. Nesmíme už jednat naivně,“ řekl Habeck, k němuž se přidaly i důležité hlasy z byznysu.

Spolkový svaz německého průmyslu (BDI) už vyzval vládu, aby podpořila německý průmysl při větší diverzifikaci zdrojů, tedy aby pomohla podnikům snižovat závislost na dovozu strategických surovin a dílů z Číny, a nejen v oblasti čipů. Generální ředitel Siemensu a předseda asijsko-pacifického výboru německé obchodní komory Roland Busch se k této výzvě otevřeně přidal, podle něj ale půjde o dlouhodobý proces, který si žádá čas. Německé firmy budou postupně přehodnocovat své strategie a hledat nové možnosti investic v zemích s levnější pracovní silou, než je momentálně ta čínská, přestože čínské výrobní prostředí má dnes nesporné provozní výhody. Je tu vybudovaný systém průmyslových klastrů a také výborná infrastruktura velkých dodavatelských sítí, což lze jinde v jihovýchodní Asii jen stěží nahradit.

Německý kancléř Scholz se na své cestě po Asii i na byznysové konferenci v Singapuru přesvědčil, že v zemích jako Vietnam, Malajsie či Indonésie jsou oproti Číně pro německý průmyslový kapitál jiné konkurenční výhody. Tou největší je větší politická otevřenost, a to i pokud se týká jednání o umístění výrobních závodů. Němečtí podnikatelé si dnes například stěžují, že v Číně není prakticky možné udělat obhlídku lokality na místě, proto se investuje trochu naslepo. V jiných zemích jihovýchodní Asie je něco takového samozřejmostí.

Německá snaha zbavit se závislosti na Číně, která by mohla být časem podobně fatální jako závislost na Rusku, je teprve na začátku. Směr je však jednoznačně nastaven. Jak rychle se odpoutání od Číny povede, bude záležet na tom, jak vysokou ztrátu jsou Němci ochotní v tomto ohledu přijmout. Zatím se zdá, že kancléř Scholz i vicekancléř Habeck jsou přesvědčeni, že odpoutávání od Číny může proběhnout bez větších nákladů a že bude víceméně bezproblémové. Možná je však právě tato představa tou největší současnou naivitou Němců vůči Číně. Částečný odchod německého kapitálu z Číny vůdce Si Ťin-pching určitě nenechá bez povšimnutí a bude mít konkrétní následky. A s nimi by Německo mělo počítat už dnes, aby zase všichni nebyli překvapeni, že německému snu o mírovém obchodování po celém světě někdo na východě vůbec neporozuměl…