Nový motor Evropy

Severní moře patří odedávna k nejdůležitějším světovým komunikačním trasám a střediskům rybolovu. A brzy jeho důležitost pro Evropu získá další rozměr – má se stát zásadním evropským producentem energie a levná elektřina na jeho břehy přitahuje řadu nových investic.

Kdo nevěří, měl by se vypravit do dánského Esbjergu. Dvě třetiny turbín točících se v současnosti v evropských mořských větrných parcích byly sestaveny právě tam. Provozovatel městského přístavu plánuje do roku 2026 téměř ztrojnásobit svou produkci komponent pro stavbu větrných farem. Místní strojírenské firmy, jež dříve obsluhovaly těžaře fosilních paliv, nyní servisují sektor větrné energie.

V Severním moři se kříží mnoho důležitých námořních tras. Silné přílivy a odlivy, které přinášejí živiny na jeho mělké dno, zajišťují rybářům bohatý úlovek. Ve 20. století v něm byla objevena ropa a plyn. Na svém vrcholu v 90. letech minulého století jen Velká Británie a Norsko těžily dohromady šest milionů barelů ropy denně, což je téměř dvakrát více, než dnes činí Spojené arabské emiráty. Ačkoli zásoby fosilních paliv ztrácejí v době obav o změnu klimatu poněkud lesk, neklidné vody tohoto moře postupně nacházejí i nové lukrativní využití.

Paradoxně největší benefit přinese zdroj, kterým Severní moře oplývá v neomezeném množství – příšerné počasí. S průměrnou rychlostí větru deset metrů za sekundu je tato vodní plocha jednou z největrnějších na světě. Navíc mělké dno usnadňuje upevnění turbín (plovoucí větrné farmy nejsou nikde na světě dosud ve větším měřítku využívány). Zároveň průměrná hloubka činí 96 metrů, což umožňuje umístění větrných elektráren dále od pobřeží, kde fouká vytrvaleji. Ed Northam z Macquarie Group říká, že jeho mořské větrné turbíny pracují až na 60 procent kapacity ve srovnání s 30 až 40 procenty typickými pro suchozemské větrné elektrárny.

Velkolepé plány

Státy na pobřeží Severního moře loni vydražily kapacitu 25 gigawattů (pro srovnání více než dvacetinásobek výkonu české jaderné elektrárny Temelín – pozn. red.) na výstavbu větrných farem. A na příští tři roky jsou již naplánována výběrová řízení na dalších téměř 30 GW. Na květnovém setkání v Esbjergu se Evropská komise a čtveřice států ležících na pobřeží Severního moře (Německo, Belgie, Nizozemsko a Dánsko) dohodly na instalaci větrných farem o výkonu 150 GW do roku 2050, což pokryje potřeby přibližně 230 milionů domácností. V září se pak členské státy takzvané Severomořské energetické spolupráce (zahrnuje kromě čtyř již zmíněných zemí také Francii, Irsko, Lucembursko, Norsko a Švédsko) dohodly, že do poloviny století instalují mořské větrné parky o výkonu nejméně 260 GW.

Tento dramatický nárůst výroby energie umožňuje i rychle postupující zdokonalování turbín. První pobřežní větrná farma na světě otevřená v roce 1991 ve Vindeby v Dánsku měla 11 turbín a celkový výkon pět megawattů (MW). Dnes dokáže jediná turbína generovat 14 MW a jedna farma jich může obsahovat i více než sto. Zároveň robustnější kabely a transformátory zajišťují přeměnu vyrobené energie ze střídavého na stejnosměrný proud, který lze přenášet na velké vzdálenosti bez velkých ztrát. Díky tomu se značně rozšiřuje okruh odběratelů takto vyrobené elektřiny.

Několik aktuálně instalovaných větrných farem překročí 1 GW, což je průměrný výkon jaderné elektrárny. Ta v Dogger Bank (Doggerská lavice, rozsáhlá písčina v mělké oblasti Severního moře asi 100 kilometrů od východního pobřeží Anglie) dosáhne po dokončení v roce 2026 rekordního výkonu 3,6 GW. Úspory z rozsahu snižují náklady, díky čemuž je elektřina vyrobená na větrných farmách konkurenceschopná vůči ostatním zdrojům energie. V červenci Británie udělila smlouvy pěti projektům, včetně Dogger Bank, za cenu 37 liber za megawatthodinu – to je méně než šestina prosincové britské velkoobchodní ceny elektřiny.

Bouřlivost Severního moře má však i odvrácenou stránku – velké množství vyrobené energie může nadměrně zatěžovat přenosovou síť. Řešení je v propojení větrných farem s více břehy, nejen s jedním, jak tomu většinou bylo dosud. Předpokládá se, že vzniknou složité sítě podmořských přenosových kabelů podobných těm na souši.

Další cestou, jak řešit proměnlivost produkce větrné energie, je její využití k výrobě „zelených“ paliv, jako jsou vodík a čpavek. Evropská komise a šéfové těžkého průmyslu v květnu přislíbili do roku 2025 desetinásobné zvýšení výrobní kapacity elektrolyzérů v rámci EU. To by Unii umožnilo v roce 2030 vyrábět deset milionů tun zelených paliv. Komise také navrhla „vodíkovou banku“ s kapitálem tři miliardy eur k financování projektů v této oblasti. Výroba zelených paliv na moři nejen snižuje zatížení přenosové soustavy, ale také šetří peníze: vodíková potrubí jsou pětkrát levnější než vysokokapacitní vedení pro přenos energie.

Severní moře nabízí ještě další využití. Některá průmyslová odvětví jako výroba cementu nebo chemie se obtížně dekarbonizují. Ale jimi emitovaný oxid uhličitý lze shromažďovat a pumpovat do vyčerpaných plynových polí v Severním moři. Takové zachycování a ukládání uhlíku (carbon capture and storage – CCS) se dříve jevilo jako neatraktivní způsob, jak bojovat proti změně klimatu, kvůli jeho vysokým nákladům a nepopulárnosti mezi ekology, kteří se obávali, že by to mohlo prodloužit využívání fosilních paliv. Nyní však finanční náročnost klesá, politický odpor polevuje a projekty se množí.

Uhlíkový hrob

Například v Nizozemsku vzniká záměr s názvem Porthos, jenž má propojit největší evropský přístav Rotterdam potrubím s vytěženým plynovým ložiskem na moři. Přestože soud nedávno jeho zahájení odložil, projekt dostal od nizozem­ských regulátorů povolení. Po spuštění do provozu by dokázal po dobu 15 let odčerpávat veškeré emise přístavu, což jsou téměř dvě procenta nizozemských emisí. Něco podobného plánuje i amsterdamský přístav a ve Švédsku zase svůj projekt na ukládání veškerých emisí připravuje německá cementárna HeidelbergCement. Podle think-tanku Global CCS Institute má Evropa nyní více než 70 takových zařízení v různých fázích vývoje.

V neposlední řadě jsou země u Severního moře skvělým místem pro ukládání a zpracování dat. Nízké ceny elektřiny umožňují levnější provádění výpočetních operací, což je energeticky náročné. Místní klima umožňuje datová centra ochlazovat pouze cirkulací venkovního vzduchu namísto použití nákladných chladicích systémů. Region se může pochlubit vysoce kvalifikovanou pracovní silou, stabilními institucemi a některými z nejosvícenějších datových zákonů na světě. A datová centra jinde v Evropě narážejí na limity. V roce 2021 například irská datová centra spotřebovala 17 procent energie země. Aby se předešlo výpadkům dodávek energie, irský operátor přenosové soustavy EirGrid již nebude dodávat elektřinu novým serverovým farmám.

Od roku 2020 bylo v Severním moři instalováno 13 nových datových kabelů, ve srovnání s pěti v předchozí dekádě. Datová centra zde vznikají také proto, že velcí poskytovatelé cloudu slibují dekarbonizaci svých dodavatelských řetězců. Serverové farmy zde má Amazon Web Services a Microsoft Azure, dvě největší cloudové společnosti. A firma Meta v regionu koupila 212 hektarů pozemků, aby vybudovala datové centrum napájené výhradně z obnovitelných zdrojů. Podle odhadů poradenské společnosti Altman Solon poroste poptávka po datových centrech v regionu v průměru o 17 procent ročně až do roku 2030.

Vábení severu

Levná a dostupná elektřina je velká výhoda, a tak na sever míří třeba i výrobci baterií pro elektrická vozidla, jejichž produkce rovněž vyžaduje spoustu energie, a výrobci větrných turbín, kteří chtějí své produkty nabídnout přímo v oblasti. Například největší světový výrobce turbín Vestas ruší továrnu v Číně a otevírá jednu v Polsku, mimo jiné i proto, aby byla blízko nové větrné farmy na Baltu. Ve švédském Bodenu zase staví startup h2 Green Steel novou ocelárnu, první v Evropě za půl století. Závod však nepojede na uhlí či zemní plyn, ale na zelený vodík.

Objevují se však i varovné hlasy. „Ob­novitelná energie bude jinde ještě levnější než v oblasti Severního moře,“ upozorňuje Christer Tryggestad z poradenské společnosti McKinsey. Firmy by se mohly například stěhovat do sluncem požehnaných míst, jako jsou Blízký východ či Španělsko. Také ne všichni jsou přesvědčeni, že EU dokáže naplnit své ambiciózní cíle. Ale musí se o to maximálně pokusit.

Právě Severní moře nabízí Evropě nejlepší a možná i poslední šanci, jak zůstat globálně relevantní. A první výsledky se již dostavují – Švédsko aktuálně pokrývá kolem 22 procent své energetické potřeby z větrných farem (a dalších 38 procent pomocí vodních elektráren), a Dánsko dokonce téměř polovinu.