O škodovkách a národní hrdosti

Je to třicet let, co Škodovku v Mladé Boleslavi koupil německý Volkswagen. Bylo tehdy kolem toho mnoho pochybností – ekonomických, ale hlavně nacionálních. Pamatuji si velmi dobře, jak mi kamarád z gymnázia, tehdy třiadvacetiletý student vysoké školy, s vážnou tváří tvrdil, že teď nám Němci vzali rodinné stříbro a pohltí celou ekonomiku. Budeme zase jejich otroky. Dnes už by nic takového neřekl: jezdí novým Superbem a mluví o potřebě myslet globálně a jednat lokálně.

Jistěže i dnes se najdou lidé, kteří v působení Volkswagenu ve Škodě Auto dál vidí projev postmoderního německého kolonialismu, ale snad už opravdu převažují ti, kteří v tehdejší privatizaci „napřímo“, mimo českou cestu, vidí strategicky výtečné rozhodnutí. Škodovka nejen získala trh a moderní know-how, ale neztratila ani své tradiční dovednosti a umění automobilové kvality, jež se tu dál rozvíjejí. Došlo tedy přesně k tomu, co si od spojení sliboval tehdejší premiér Petr Pithart, který prodej Škody považuje za svůj největší, ne-li viditelně jediný politický úspěch. Nutno dodat, že to tehdy nebylo z Pithartovy hlavy; on sám také snadno přiznává, že věcem ekonomickým nerozuměl, což byla největší slabina politiků vzešlých z disentu vůči nové ideologické vlně Václava Klause. Pithart si však nechal dobře poradit lidmi kolem ministra průmyslu Jana Vrby, což bylo štěstí nejen pro osud Škodovky a životní úroveň Mladé Boleslavi, ale pro celou republiku, která díky Volkswagenu vyrazila snadněji do velkého, nejen západního světa.

Snad už opravdu převažují ti, kteří v tehdejší privatizaci „napřímo“, mimo českou cestu, vidí strategicky výtečné rozhodnutí.

Těžko se dnes divit Pithartovi a Vrbovi, že s nelibostí nesli nedávné oznámení Volkswagenu, že pozice Škody Auto se v rámci koncernu mění a že by měla plnit roli výrobce lacinějších vozů pro méně bohaté trhy. To by podle strůjců úspěšného spojení před třiceti lety bylo porušením starých smluv o prodeji: Škodovka nesmí být jen montovna, ale musí si uchovat i auto­mobilový rozvoj. Situace snad už není tak zlá, jak to vypadalo. Volkswagen ponechá v Česku i vývoj aut, automobilové řemeslo, které je českým bohatstvím, by nemělo sejít na úbytě.

Auta ze Škodovky dnes jezdí po celém západním světě, dá se na ně spolehnout a jsou oblíbená v rodinách i ve firmách. Je to ta nejsamozřejmější přítomnost něčeho českého ve společném evropském prostoru. A také nenápadný a nejpřirozenější zdroj národní hrdosti. Vzpomínám, jak jsme loni parkovali v rakouských Alpách kdesi u Mondsee a vedle naší Octavie stály škodovky s rakouskou, německou, italskou, slovenskou či slovinskou značkou. Příjemné to bylo, ne že ne.