Orlen zvedá rukavici boje s klimatickou změnou

O tom, že klimatická změna je skutečností, již dneska pochybuje jen málokdo, i když přesnou míru přispění lidské aktivity k jejímu průběhu nejsme schopni přesně kvantifikovat. Nicméně, ať je příspěvek lidské činnosti na tento proces jakýkoliv, mělo by být naší přirozenou povinností snažit se minimalizovat negativní důsledky našich aktivit na klima. Zároveň bychom to ale měli dělat s vědomím reálných technických i ekonomických možností jednotlivých sektorů hospodářské činnosti a při snaze nezpůsobit přílišnou sociálně-ekonomickou zátěž pro obyvatele.

Z tohoto důvodu by i firma, která je hodně závislá na využívání fosilních zdrojů, měla uchopit evropský Green Deal jako příležitost pro vlastní transformaci a dlouhodobé udržení, případně i růst hodnoty do budoucnosti, nikoliv jako bezprostřední ohrožení. Historie nám totiž nabízí nespočet případů, kdy neschopnost včas podchytit trendy a uzpůsobit jim svoji strategii vedla k pádu mnoha velkých a hrdých gigantů (viz Nokia, Kodak…). Naopak máme ale i případy, kdy giganti do určité míry dobu předběhli, vystoupili ze své komfortní zóny (tvorby zisků z provozu a rozvoje stávajících aktiv), a díky tomu získali pro sebe velkou konkurenční výhodu. Příkladem za všechny nám docela blízkým může být transformace bývalých nizozemských společností těžících uhlí na špičkové světové chemické společnosti.

O velkých průmyslových a energetic­kých kolosech ve střední a východní Evro­pě dlouhodobě panuje povědomí, že jsou extrémně konzervativní a skeptické vůči jakýmkoliv evropským environmentálním aktivitám. Praxe ale ukazuje, že tomu tak není a že první vlaštovky i v regionu střední a východní Evropy berou energetickou transformaci nejen vážně, ale i jako příležitost. Velmi pěkným příkladem je polská skupina Orlen, která se jako první středoevropská petrolejářská společnost zavázala k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.

Na některých veřejně známých detailech strategie skupiny Orlen lze na konkretizovaných cílech a nástrojích do roku 2030 vidět, jak pragmaticky přistoupit k postupné modernizaci společnosti. Skutečnou výzvou pak budou následující dvě dekády do roku 2050. Dá se předpokládat, že společnost Orlen k nim přistoupí na základě zkušeností svých i cizích z dekády první.

Snížit o celou třetinu emise z výroby elektrické energie prostřednictvím investic do těch zdrojů obnovitelné energie, jejichž investiční náklady za poslední dekádu nejvíc poklesly, tj. fotovoltaika a hlavně offshore větrné elektrárny, se nyní ukazuje jako nejvyhledávanější a běžná praxe velkých energetických firem. Pokud jde o výstavbu offshorových větrných elektráren, mluví ve prospěch původně těžařských společností jejich největší komparativní výhoda – zvládnutí technologií výstavby offshorových těžebních plošin.

Asi nejpalčivějším problémem všech energeticky náročných provozů v Evropě je, jakým způsobem snížit vlastní emisní stopu. Skupina Orlen si přitom již do roku 2030 neklade vůbec malé ambice, plánuje-li omezit emise ze svých existujících rafinačních a petrochemických zařízení o 20 procent. Sázka na vodík se může ukázat být správnou volbou, nicméně je otázka, zda pro něj bude dostatečná výrobní základna, když o tzv. zeleném vodíku se ve větších objemech asi hned tak bavit nemůžeme.

Tyto cíle odpovídají trendům a ambicím velkých mezinárodních energetických koncernů, z nichž se drtivá většina již k nulové uhlíkové stopě k roku 2050 zavázala. Mnohem zajímavější jsou ale – s ohledem na posuzování jejich reálnosti a dosažitelnosti – závazky s kratším horizontem. Porovnáme-li cíle skupiny Orlen do roku 2030 s jejími evropskými konkurenty, např. španělským Repsolem a italskou Eni, jsou srovnatelné, pokud jde o snížení emisí do konce dekády o 20, resp. 30 procent. Také prostředky k jejich dosažení jsou velmi podobné – fotovoltaika a off­shorový vítr. Rovněž BP míří k roku 2030 s 30procentní redukcí s využitím OZE posílenou o rozvoj elektro­mobility. O něco míň ambiciózní jsou například Shell a Total se 20, resp. 15procentními ambicemi snižování emisí do konce dekády s tím, že vedle posílení aktiv v OZE nadále plánují rozvoj těch v plynárenství, včetně výstavby nových plynových elektráren. Ambicím evropských ropných velikánů dominuje norský Equinor se svým 40procentním závazkem, nicméně pouze pokud jde o jeho domácí aktiva a aktivity. Ten navíc může díky vhodné geo­logii Norska využít jeden velmi specifický nástroj ke snižování emisí, a to technologii zachycování a ukládání uhlíku (CCS) ze svých provozů.

Výše uvedené příklady tak ukazují, že strategie skupiny Orlen pro následující roky by mohla – pokud bude správně provedena do praxe – představovat optimální řešení odpovídající reálným technickým a ekonomickým možnostem ropného sektoru. Optimalizace provozu stávajících aktiv s důrazem na výrobu produktů s vyšší kvalitou nicméně nesmí znamenat podkapitalizaci.

To samo o sobě přirozeně nemůže zajistit dlouhodobou ziskovost a růst hodnoty společnosti především ve světle probíhající energetické revoluce. Energetické firmy ale musejí jít cestou smysluplné evoluce, a proto se postupné doplňování stávajících technologií o již zvládnuté, nicméně doposud v portfoliu se nevyskytující aktiva jeví jako tzv. nízko visící ovoce pro následující dekádu. Tudíž i skupina Orlen správně sází na investice do obnovitelných zdrojů energie nebo doprovodného retailového prodeje a služeb. Především výstavba plynových elektráren v regionu, který přijde v následujících letech díky strmému růstu cen emisních povolenek o uhlí mnohem rychleji, než se očekávalo, a bude tudíž potřebovat dostatečnou kapacitu regulačních výkonů, by měla být téměř sázkou na jistotu. Tedy za předpokladu, že v Bruselu projednávaná taxonomie bude ve své finální podobě tuto strategickou roli plynových elektráren náležitě reflektovat.

Největší výzvou nejen pro skupinu Orlen, ale i pro ostatní společnosti primárně využívající fosilní zdroje energie je tak především včasné a efektivní zvládnutí zcela nových technologií. To rozhodne nejen o vítězích a poražených, ale i o konkurenční výhodě stávajících firem. Případně o vzniku zcela nových hráčů. Za hlavní trumfy z dnešního pohledu lze považovat nejrůznější technologie velkokapacitní (včetně sezonní) akumulace, ale i zcela bezemisních pohonů.

Autor byl v letech 2014 – 2017 ministrem průmyslu a obchodu České republiky