Oslabení Německa může Francii pomoci

Odchod Velké Británie z Evropské unie ještě více ukázal význam vztahu Německa a Francie pro budoucnost Evropy. Jejich ekonomická spolupráce přinesla po druhé světové válce západní Evropě prosperitu. Obě země se navenek snažily především o politickou rovnováhu. Zřejmě nejlepší doba nastala za bývalého francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho a někdejší německé kancléřky Angely Merkelové.

Její vztah s následujícím francouzským prezidentem Françoisem Hollandem nebyl stejně srdečný, protože vyznával socialistickou vizi podnikání a trhu práce. S příchodem další francouzské hlavy státu Emmanuela Macrona se zdálo, že se politické prostředí opět zlepší, ale vnější situace – koronavirová pandemie, válka na Ukrajině a dlouho dopředu avizovaný odchod Merkelové – ukázala, že si tato dvojice příliš nevyhovuje.

Německý ekonomický model francouzské politiky, s výjimkou Hollanda, vždy přitahoval. Vztah obou zemí však není rovnovážný, protože Německo mu dominuje, a to spíše ekonomicky než politicky. Zatímco Francie v uplynulém desetiletí bojovala s odchodem svých průmyslových firem do zahraničí, Německo udrželo jejich vlastní síť s mnoha subdodavateli. Další jeho výhodou je společná měna euro, jež bylo zpočátku prezentované jako nová německá marka.

Bývalý prezident Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi se sice vydal jiným směrem, ale v důsledku slabého eura německý export vzkvétal na úkor Francie a Itálie. Francie potřebovala jinou měnovou politiku, ale ta kvůli převaze německých představitelů v evropských institucích vždy hájila jejich zájmy.

Hospodářská nerovnost

Francouzsko-německé vztahy již brzy vyzkouší měnová politika ECB. V současnosti existuje velký rozdíl mezi německými, francouzskými a italskými dluhopisy, proto zvažuje nákup pouze obligací států s vyššími úroky, jako jsou Francie a Itálie, aby minimalizovala dopad zvyšování sazeb, které má začít za několik týdnů.

Rozdíl chce dorovnávat tím, že se bude současně zbavovat dluhopisů německých. Teoreticky se zdá, že by toto řešení mohlo fungovat, ale v praxi bude Německo doplácet na zadlužené státy, které používají stejnou měnu. Obrovsky se tím také zrychlí přelévání bohatství

do jižních států včetně Francie, což se nebude líbit německým daňovým poplatníkům.

Krok ECB je značně riskantní, protože se bude zbavovat kvalitních německých dluhopisů a nakupovat za ně nekvalitní francouzské a italské. Pokud by ekonomické problémy narůstaly, zůstaly by jí nekvalitní aktiva. Přesun bohatství a špatně řízená ECB by byly dostatečné důvody, aby Německo změnilo dosavadní fungování Evropské unie. Tato změna však především znamená nový vztah Německa a Francie.

Ekonomickou nerovnost obou zemí ukazuje například vývoz a dovoz. Loni dosáhl jejich obchod 164 miliard eur, což představovalo roční nárůst o 12 procent. Německo je pro Francii nejdůležitějším obchodním partnerem, vyváží do něho zboží a služby za 62 miliard eur. Zároveň je i největším dodavatelem, export činil 102 miliardy eur. V tomto vztahu je tedy na tom lépe Německo, protože do Francie vyváží mnohem více zboží, než ta mu dodává, ekonomicky na něm závisí. Pro Německo je v současnosti nejdůležitějším obchodním partnerem Čína.

Největším zahraničním investorem ve Francii je po USA Německo, podniká v ní více než 4,5 tisíce německých firem, které zaměstnávají zhruba 325 tisíc lidí. Překvapuje vysoký počet francouzských firem v Německu – 5 700 se 400 tisíci zaměstnanci. Přesidlují do něho například kvůli méně přísnému zákoníku práce, delší pracovní době či nižším nákladům na práci.

Němečtí podnikatelé si ve Francii stěžují na složitý francouzský zákoník práce, malou zaměstnaneckou flexibilitu, vysoké daně a odvody či zadlužení státu. Dalším problémem je vzdělávání francouzských inženýrů, jež je příliš obecné a zaměřené především na teore­tické znalosti, nikoliv na reálné potřeby firem.

Větší přerozdělování bohatství

Největším úspěchem v ekonomické spolupráci obou zemí je výrobce letadel Airbus se sídlem v Toulouse, kde pracují především francouzští, němečtí a španělští inženýři a ve kterém mají největší, jedenáctiprocentní podíl francouzský a německý stát, Španělsko pak více než čtyři procenta. Nejde však pouze o spolupráci států, ale i předních firem, jako jsou francouzská Lagardere nebo německá společnost Daimler.

Airbus je velkým konkurentem americké společnosti Boeing a v letectví drží Evropu ve hře. Na základě tohoto modelu se však nepodařilo vytvořit podobnou spolupráci společností v jiných odvětvích, zejména v IT. Airbus hraje důležitou roli na geopolitické šachovnici, protože Čína si u něj nedávno udělala obrovskou objednávku – čtyři čínské společnosti se spojily a požadují 292 letadel.

Celková částka sice zveřejněna nebyla, ale podle katalogových cen jde o objednávku za 37 miliard dolarů. Ta reálná sice bude nižší, navzdory tomu představuje obrovskou finanční injekci. Covid totiž negativně zasáhl nejen letectví, ale i obchodní vztahy Německa a Francie. Loni jejich obchod poklesl o dvě miliardy dolarů oproti roku 2020, ve srovnání s předcovidovým rokem 2019 však o jedenáct miliard. Čínská zakázka se proto všem hodí.

Francie bude svého východního souseda jen obtížně dohánět, protože několik desetiletí v ekonomickém souboji prohrává. Navzdory francouzské snaze o rovnováhu Němci stále určují pravidla hry. Válka na Ukrajině však dostává jejich ekonomický model pod tlak, protože ho táhla především kvalitní průmyslová výroba díky levným energiím z Ruska a výhodné měnové politice. Minimálně dva roky však energie a suroviny levné nebudou, a pokud Německo nebude chtít novou krizi eura, bude muset tolerovat politiku ECB nákupu dluhopisů zadlužených zemí.

Francie může mít z německého oslabení prospěch. Dnes mezi nej­úspěšnější francouzské firmy patří ty s luxusním zbožím, jemuž se daří i za krize. Poptávka po něm roste, i když se zvyšuje inflace, navíc má vysokou přirážku – výrobní náklady jsou ve srovnání s prodejní cenou nízké. Mezi největšími světovými společnostmi jsou podle kapitálového zhodnocení francouzské giganty LVHM či L’Oréal před německými, jako jsou Linde či SAP. Francie proto má jistý poten­ciál. Klíčovou otázkou je, zda nastane spolupráce, nebo konkurenční souboj Francie s Německem.

Osud EU mají v rukou především tyto dva státy. Proto by měly spolupracovat jako v případě Airbusu, což však vyžaduje suverénní ekonomickou politiku. Francouzské firmy si uvědomují, že současné nastavení evropské politiky je pro ně nevýhodné, přičemž tuto nevýhodu až dosud vyvažovalo německé vedení spojené s ekonomicky úspěšným liberálním modelem. Pokud se však ukáže, že německý hospodářský obr stojí na hliněných nohou, začnou v Evropě sílit hlasy po větším přerozdělování bohatství a jeho přesunu z Německa do chudších zemí v čele s Francií.