Plynové uzemnění
Česko konečně buduje nové plynové elektrárny, jež mají stabilizovat energetickou soustavu po konci uhlí. Budeme proto potřebovat více plynu. Otázkou je, zda bude stačit LNG, který teče z Německa.
Státem ovládaný ČEZ oznámil výstavbu dvou nových paroplynových elektráren v Počeradech. Je to první krok k vybudování hustější sítě plynových náhrad uhelných elektráren, od nichž se Česko v roce 2033 definitivně odkloní, přesně jak je to uvedenou v Národním klimaticko-energetickém plánu (NKEP), který schválila odcházející vláda Petra Fialy.
Stále fungující uhelná elektrárna Počerady disponuje výkonem 1 050 megawattů (MW), již fungující místní paroplynová elektrárna má výkon 876 MW. ČEZ k ní chce do roku 2031 až 2032 dobudovat druhý paroplynový zdroj o elektrickém výkonu 250 MW a k tomu ještě třetí s výkonem 750 MW. Všechny bloky mají sloužit jako zdroje výkonové rovnováhy, což znamená, že budou nasazovány zejména v době, kdy v síti chybí proud z obnovitelných zdrojů (OZE).
Podle končícího ministra průmyslu a obchodu Lukáše Vlčka (STAN) je rozšíření plynových zdrojů v Počeradech výbornou zprávou: „Naše energetika potřebuje budování nových zdrojů energie, které jsou efektivnější a ekologičtější a mají pak i pozitivní dopad na konečnou cenu energie. Takové investice jsou důležité rovněž z pohledu bezpečnosti ČR a naší energetické nezávislosti. Tyto elektrárny mají sloužit jako řiditelné zdroje výkonové rovnováhy, což je přesně to, co naše soustava v příštích letech potřebuje,“ řekl Euru Vlček.
Ministr počítá s tím, že se tím zvýší domácí potřeba plynu. Jak výrazně, se zatím pouze odhaduje. „Pokud jde o dopady na spotřebu plynu, u projektů takového rozsahu platí odhad nárůstu na úrovni pěti až deseti procent současné národní spotřeby,“ vysvětlil Vlček. „Reálné číslo bude záviset na tom, jak často a v jakém výkonu budou nové jednotky provozovány.“
To už se ale ví. ČEZ počítá s tím, že nová zařízení pojedou 3 000 hodin v roce, což podle hrubých odhadů zvýší roční potřebu zemního plynu v Česku právě o oněch pět procent. „Paroplynová elektrárna bude fungovat zejména v pološpičkovém režimu, tedy v době zvýšené spotřeby elektrické energie nebo při potřebě stabilizace elektrizační sítě. Záměr přispěje ke zvýšení energetické bezpečnosti ČR, snížení emisí skleníkových plynů v důsledku náhrady stávajících centrálních uhelných zdrojů, a podpoří tak transformaci energetiky směrem k nízkouhlíkové budoucnosti,“ píše se v oficiální zprávě ČEZ k záměru na vybudování paroplynových provozů.
O polovinu více plynu
Nové paroplynové zdroje – nejen ty v Počeradech – budou však mít více funkcí, vysvětluje šéf strategie brněnské společnosti EGU Michal Macenauer, což změní i požadavky na celkovou potřebu plynu, který bude třeba do Česka nově dopravit a uskladnit. „Služby výkonové rovnováhy budou jen jednou z těchto funkcí. Tyto služby se ale aktivují až v okamžiku, kdy dojde k nesouladu mezi nasmlouvanou výrobou a spotřebou. V běžném provozu budou paroplynové zdroje především v zimních obdobích a spíše v nočních částech dne. V soustavě bude postupně, nikoli ale rychle, uzavřeno přibližně 7 GW dnešního uhelného výkonu. Dnešní úroveň výroby v zimních měsících bývá okolo 4,5 GW. Soustava tedy bude postupně potřebovat přibližně 4 GW paroplynového výkonu. 1 GW, který nově buduje ČEZ, je tedy velmi významná část této nové potřeby,“ říká analytik EGU.
Doplňuje i přesnější výpočet celkové potřeby nového množství zemního plynu, bez něhož se Česko do budoucna neobejde: „1 GW paroplynového výkonu s využitím přibližně 3 000 hodin za rok vyrobí 3 TWh elektřiny a na to se spotřebuje přibližně 5,5 TWh plynu. Současná celková roční spotřeba plynu v ČR je okolo 85 TWh,“ shrnuje základní výpočet Macenauer, podle něhož budeme potřebovat ještě další plyn, který spotřebují transformované teplárny (plynofikaci tepláren provádějí všechny plynárny od ČEZ po EPH), což bude velmi významné. „Celkově očekáváme nárůst spotřeby plynu v horizontu roku 2035 na přibližně 110 až 120 TWh. Po roce 2035 bude spotřeba opět klesat až na přibližně současnou úroveň okolo roku 2050,“ dodává Macenauer.
Jan Palaščák, zakladatel Amper Holdingu, který se zaměřuje na nová udržitelná řešení v energetice, spolu s dalšími kolegy tvrdí, že to jinak – tedy bez plynu a jak se zdá i zvýšení jeho potřeby o polovinu – nepůjde. „V oblasti výkonové rovnováhy se při náhradě uhlí bez plynu zkrátka neobejdeme. ,Baterky‘ pomohou, ale nejsou tak robustní a mají svá rizika – tedy zejména čínskou výrobu a ,backdoors‘ (zadní vrátka) v řídicích systémech. Naštěstí se na rozdíl od Německa nestřílíme do nohy odstavením jádra, což by dále zvýšilo potřebu výstavby ,paroplynek‘ a dovozu dalšího velkého množství plynu,“ říká Palaščák. Spotřebu plynu to i tak citelně zvedne, o tom nikdo nepochybuje. „Současně se spotřeba plynu v Česku od začátku energetické války či krize v některých segmentech snížila z tržních i bezpečnostních důvodů. Z druhého zmíněného hlediska je podstatný původ plynu, kde samozřejmě ruský plyn v Evropě zdaleka neskončil a embargo také nefunguje dokonale,“ rozvíjí další úvahy o plynu Palaščák.
Aby se dostalo i na Česko…
Je tu ještě jedno velké, řekněme, geopolitické riziko. Většinu plynu momentálně dostáváme do Česka přes Německo, které dováží plyn z více zdrojů. Zásadní jsou však nově vybudované LNG terminály na severu Německa, kam putuje zkapalněný plyn z USA, Kataru a dalších zemí. USA však momentálně kryjí německou potřebu LNG plynu až z 80 procent, takže někteří analytici tvrdí, že Německo svou minulou „plynovou závislost“ na Rusku jen nahradilo závislostí na Spojených státech. Němci se v dohodách zaručili zajišťovat dodávky do Česka, celkový objem by však mohl být brzy kapacitní problém a mohl by narazit na dnešní politicky univerzálně proklamovaný diktát primárního národního zájmu.
Německo na prvním místě bude v plynu platit i z jiného důvodu. Vládní koalice CDU-SPD kancléře Friedricha Merze plánuje na ministerstvu hospodářství, obsazeném političkou CDU Katherinou Reicheovou, vybudování nových plynových zdrojů v objemu 20 GW (tedy dvacetkrát větší objem, než jaký v plynu nově chystá ČEZ). To znamená nejen výrazně objemnější potřebu dalšího dovozu plynu, ale i větší nároky na dodávky technologických provozních celků, jako jsou turbíny a další zařízení. A protože na plyn dnes přechází v Evropě kdekdo, tolik volných výrobních kapacit narychlo ani nebude. Němci ovšem mají předběžně zajištěné objednávky příslušného zařízení; jak je na tom ČEZ a další producenti v Česku, není jasné. V energetických debatách týdeníku Euro ale dlouhodobě zaznívají vážné pochybnosti o tom, že tyto kapacity budou pro Česko v pravý čas volné. Termín ukončení stavby a uvedení do provozu v letech 2031 až 2032, který ČEZ oznámil u „paroplynek“ v Počeradech, se však zdá být relativně schůdný a realistický.
Přechod od uhlí je řešitelný
K zajištění výkonové rovnováhy (tedy stability sítě během meteorologicky daného výpadku OZE) při současném rušení uhelných elektráren bude však potřeba větší výkon vyrovnávacích zdrojů, než jaký nově buduje ČEZ. Je si toho vědom i odcházející ministr Lukáš Vlček. „Podle loňské analýzy MAF (hodnocení zdrojové přiměřenosti – pozn. red.) společnosti ČEPS budou kolem roku 2030 potřeba zhruba dva gigawatty dodatečných řiditelných zdrojů. Jde však o scénář založený na předpokladech, které se mohou změnit podle tempa rozvoje obnovitelných a jaderných zdrojů, očekávaného odstavování uhelných zdrojů, vývoje spotřeby, ale také situace v sousedních státech,“ upozorňuje Vlček.
Eurem oslovení analytici nabízejí podrobnější představu, jak by celá soustava mohla ideálně vypadat. Například Jan Palaščák z Amper Holdingu odhaduje, že potřebujeme až 10 GW výkonu „tvrdých zdrojů“ v základním zatížení nebo v režimu výkonové rovnováhy. „Základ je udržet výkon přes 4 GW v jádru a ten se ČEZ daří nezanedbatelně velmi efektivně zvyšovat investicemi v sekundárním okruhu. Zbytek poskládáme z plynu, dočasně z končícího uhlí, z baterií u OZE,“ vypočítává vcelku optimisticky Palaščák. Podle něj není takový přechod od uhlí nijak neřešitelná úloha: „Důležité je, aby se o případné subvence soutěžilo za rovných podmínek, a pak může do systému slušně přispět i ,decentralizovaná‘ energetika.“
Ředitel strategie EGU Michal Macenauer připomíná, že každý zdroj má svá specifika a jinak také přispívá k výkonové rovnováze. „Aktuálně má česká soustava přibližně 22 GW instalovaného výkonu a z toho stabilní řiditelné jsou na úrovni přibližně 16 GW,“ popisuje analytik současné východisko. „Dlouhodobě máme pro českou soustavu, dobře napojenou na ty okolní, pravidlo, že to bude soustava ve všech směrech vyvážená, když bude třetina výroby tvořena jádrem, třetina plynem a třetina ostatními zdroji s dominancí větru a fotovoltaiky. Výkonově to ale může být úplně jiné, protože využití jednotlivých zdrojů je silně diferencované,“ popisuje Macenauer.
Zvedne se cena za ČEZ?
Nové paroplynové zdroje ČEZ jsou konečně prvním ráznějším vykročením k efektivní náhradě uhelných výrob, jež nejsou při výpadcích tak pružné a snadno spustitelné jako právě paroplynové zdroje. Potvrzují navíc novou strategii Fialovy vlády, která snížila hranici odchodu od uhlí efektivně na rok 2033, zatímco předchozí Babišův kabinet počítal spíše s rokem 2038. Bude také zajímavé sledovat, jak nové investice do výkonové rovnováhy zamávají s plánem přicházející vládní koalice na kompletní zestátnění ČEZ. Jan Palaščák je přesvědčený, že to cenu „v tuto chvíli určitě zvedá“. „Pokud budou náklady přiměřené, tedy tržní – a to jak v plánovaném rozsahu s ohledem na tržní prostor/příležitost, tak i ve výši měrných investičních nákladů na pořizovaný výkon,“ doplňuje zakladatel skupiny Amper Holding. Ministr Vlček se v odhadech dopadů na cenu ČEZ raději drží zpátky: „Vliv těchto investic na hodnotu ČEZ závisí na parametrech celého projektu, finanční struktuře i stádiu přípravy, což v tuto chvíli nelze předjímat.“ Velkým spekulacím se vyhýbá i Michal Macenauer z EGU. „Bude velmi záležet na rychlosti investice, na státem garantovaných schématech, jako jsou kapacitní mechanismy, na úspěšnosti realizace a vývoji okolí, kde očekáváme ochladnutí zájmu o intermitentní zdroje.“
Pružné a dobře řiditelné přechodné energetické zdroje ale ve světě momentálně dost táhnou, o čemž svědčí i čerstvý nákup podílu českého miliardáře Daniela Křetínského ve společném podniku s francouzskou společností TotalEnergies, která má právě budovat flexibilní zdroje po celé Evropě od Irska přes Francii a Nizozemsko po Itálii. Nové paroplynové elektrárny ČEZ jsou tedy nejen nutnost požadovaná státem, ale také trend, na němž se nějakou chvíli všichni v energetice povezeme.
