Pohádky o mašinkansenech
Budu s dovolením osobnější. Když se narodíte jako Rychlík, musíte mít k rychlým vlakům prostě kladný vztah. V rodině dáváme k dobru historku, kdy můj dědeček Oldřich volával do jihlavského depa, kde pracoval na lokomotivách strejda Ivan: „Dobrý den, tady Rychlík, to je depo? Nemám tam, prosím, někde syna?“ Kupodivu si ze železničářů šoufky nedělal.
V osmdesátých letech, když jsem začal chodit na základní jazykovou školu v Praze, dostal jsem – nikoliv překvapivě – přezdívku Schnellzug. Jako kluci jsme si hráli s vláčky, v NDR kupovali soupravy H0 a závistivě pokukovali do západoněmeckých katalogů, které nabízely parádnější lokomotivy… Soupravy švýcarské, italské, ale také francouzské, mezi nimiž bylo i dlouhé oranžové TGV! Legendární rychlovlaky, které hbitě svištěly Francií, dávaly jí punc moderní, atraktivní a svobodné země. O jejich rychlosti či svezení se mytickou dvoustovkou (co bychom za to dali) jsme si v ČSSR mohli jen zdát. A pozor – sníme o tom i v roce 2024, přičemž máme v živé paměti, jaké pozdvižení vzbudil oranžový TGV veterán předloni v Praze.
Pohádky o mašinkách, respektive o „mašinkansenech“ se mi splnily až v roce 2009, kdy jsem studoval na Tokijské univerzitě, kde mi s chichotem dali přezdívku Šinkansen-san čili pan Rychlík. Těch vlaků! Té rychlosti a možností! Dodnes vzpomínám, jak jsem díky zázračné jízdence s názvem JR Pass projel Nippon od Tokia na sever, kde před pár lety prodloužili šinkansenovou linku podmořským tunelem na Hokkaidó, anebo jak pohodlně jsem si zajel do Nagana, podíval se na hrad v Kanazawě či zamířil na jih do Hirošimy. Lehce, pohodlně – a straaaaašně rychle. I gaidžin rychle pochopí, jak jsou vlaky pro Japonce důležité; jak jejich širá síť (nejen šinkansenů) změnila tuto zemi. Vysvětluje to v Euru japanolog Ondřej Hýbl, jenž připomíná, jak těžké je návštěvám vysvětlit, že ani do Brna tu nejezdí superexpres.
Není to zase tak dlouho, když jsem v Praze hovořil s profesorem Andrewem McNaughtonem, šéfinženýrem britské sítě High Speed Two (HS2). Řekl pár vět, na které si občas vzpomenu, když někam jedu vlakem. „Největší překážkou, které čelíte, není železnice, není to dopravní inženýrství, není to ani otázka výrobce vlaků. Rychlovlaky totiž mění celé země. Opravdová otázka proto zní: Jak bude Česko vypadat za takových třicet čtyřicet let? Pokud víte, kde má asi být, tak si umíte odpovědět i na otázku: Potřebujeme vysokorychlostní železnici?“
Nyní se zdá, že si Češi po dekádách konečně odpověděli. Jak důkladně píše kolega Ondřej Kubala (na stránkách 12 až 20), české vysokorychlostní tratě – VRT neboli „vrtky“ – začínají nabývat přesnější kontury. Leccos se děje, probíhá EIA, projekty postupují. Do Brna se prý z Prahy dostaneme za hodinku, do Ostravy za 101 minut a do Jihlavy během 36 minut. Kdy se tak stane? Snad „už“ někdy v roce 2050!
Rychlíkem jsem od roku 1977. Dá-li pánbůh a dožiju se takové slávy, bude mi kolem sedmdesátky, tudíž snad na moderní jihlavský terminál ještě z českého šinkansenu nevypadnu… Ono lidmi vytoužené, pohádkové zrychlení by tak trvalo jeden lidský život. A našim dětem můžeme jen přát, aby nečekaly tak dlouho. Aby po své vlasti i okolí jezdily pohodlně, rychle – a neztrácely drahocenný čas na kolejích.
