Polský labyrint

Polské patálie s důchody po roce 1989 odpovídají zhruba těm českým. Poláci pouze poněkud více experimentovali s individuálním spořením do penzijních fondů. A byť se do druhého pilíře vkládaly velké naděje, že dýchavičný důchodový systém oživí čerstvou krví, nyní v podstatě dožívá v omezené formě, i když jeho avizované zrušení se zatím neuskutečnilo. Polský důchodový systém je velmi komplikovaný, s mnoha výjimkami a specifickým uspořádáním pro různé věkové i profesní skupiny. Jeho podobu značně ovlivnily i krátkodobé politické zájmy a tlak silných odborových organizací.

Komunistický režim rozvíjel průběžný systém financování důchodů, jenž se mimo jiné vyznačoval nedostatečnou motivací k setrvání v zaměstnání, spíše podněcoval k předčasným odchodům do penze. Reálný penzijní věk se tudíž pohyboval pod formálními limity 60 let pro ženy a 65 let pro muže, které od roku 2017 opět platí i dnes. V době populačního růstu a demograficky mladé populace to mohlo fungovat, ale v devadesátých letech, po pádu komunismu, se situace začala obracet. Bylo zřejmé, že stávající způsob financování i vyplácení penzí nelze dlouhodobě udržet.

Dotace ze státního rozpočtu

Zásadní reformu provedla středopravicová vláda Jerzyho Buzka v roce 1999. Spočívala na třech pilířích, kdy stávající první pilíř průběžného financování doplnily další dva – povinné spoření do speciálních penzijních fondů a dobrovolné „přilepšování si“ na penzi individuálním spořením. Nový systém obsahoval pobídky, které měly obyvatelstvo přimět k „přirozenému“ delšímu setrvávání v pracovním procesu. Vyztužení penzijních systémů povinným spořením do fondů tehdy představovalo skoro dobový hit, podporovaný i mezinárodními finančními institucemi. Inspirací byla chilská reforma za diktatury Augusta Pinocheta, která však z druhého pilíře učinila jediný nosný sloup.

V řadě zemí se ukázalo, že penzijní fondy nemají takovou výtěžnost, aby mohly plnit předpokládanou roli. Nejinak v Polsku, zejména po finanční krizi v roce 2007. Jiná středopravicová vláda Donalda Tuska proto v roce 2014 učinila krok, jenž byl v rozporu s jejími ideovými východisky. Polovinu prostředků ve druhém pilíři v podstatě zestátnila či znárodnila, neboli je převedla do prvního pilíře. A spoření do fondů vzniklých v roce 1999 se stalo pouze dobrovolné, což rozostřilo rozdíly mezi druhým a třetím pilířem. Tuskova „reforma reformy“ vyvolala bouřlivé diskuse a odpor. Významná část veřejnosti ji považovala za krádež a její důvěra ve stát, zejména v penzijní systém prudce poklesla.

Česko opsalo podobný kruh, byť o mnohem menším poloměru. Druhým pilířem chtěla český penzijní systém revitalizovat vláda Petra Nečase, ale koaliční partner premiérovy ODS, strana Věci veřejné, si již při schvalování reformy vynutil pouze dobrovolné, nikoliv povinné spoření do zvláštních fondů. Principiální rozdíl mezi druhým a třetím pilířem se tak fakticky smazal už na začátku a fondy zamýšlené coby druhý pilíř zašly na malý zájem, byť formálně jejich činnost v roce 2014 ukončilo rozhodnutí vlády.

Polský důchodový systém bude zejména v příštích desetiletích čelit značným potížím. Již dnes vykazuje nižší příjmy než výdaje a závisí na dotacích ze státního rozpočtu v objemu několika desítek miliard zlotých. Stabilitu si udrží, jen poklesne-li podíl průměrné penze na průměrné mzdě – ze současné zhruba poloviny až k jedné třetině či čtvrtině, což by mělo vyplynout z nastavení systému.

Podle šéfa think-thanku Penzijní institut Antoniho Kolka by rentabilitě systému prospělo sloučení několika současných institucí do jedné. Konkrétně největší státní správy sociálního zabezpečení, zemědělského fondu sociálního zabezpečení a různých analogických profesních organizací.

Náklady na obsluhu celého systému sociálního zabezpečení by se prý tímto způsobem mohly snížit až o miliardu zlotých ročně. Což by ale stejně bylo málo proti fiskálním důsledkům současných i nadcházejících demografických tlaků. Polsko proto asi bude muset dotovat nedostatečné příjmy z důchodového pojištění z jiných rozpočtových zdrojů a v delším časovém horizontu doufat v souběh hospodářského růstu a zlepšení demografické situace, jež by mohly deficity penzijního systému snižovat. Tím spíš, že letos proběhnou parlamentní volby, což anihiluje jakýkoliv prostor pro bolestivé reformy.