Poplatková poloreforma

Dalo se čekat, že kvůli projednávání velkého mediálního zákona, v němž se mění platby a vymezení povin- nosti placení koncesionářských poplatků, budou poslanci ve sněmovně opět spát. Šéf opozičního hnutí ANO Andrej Babiš dokonce pohrozil, že „v boji proti zákonu klidně na barikádách vykrvácí“. Připomínalo to hrozby Václava Klause, který se chtěl kdysi na protest proti navrhované Kaplického knihovně přivazovat řetězy k budově, která ani nestála. Boj proti zákonu, který zvyšuje měsíční poplatky za televizi o patnáct a za rozhlas pak o deset korun, má však přece jen větší racionalitu, jakkoli se to z vystoupení expremiéra Babiše na plénu sněmovny nezdá. „Nám vadí hlavně ten způsob, jakým se to celé dělá. Je to takový ten nátlakový systém, který vlastně říká – vylučme jakoukoli diskusi, jak to případně nastavit jinak. Dokonce nás poslanec (Jan) Bartošek (KDU-ČSL) nařknul z toho, že jsme bezpečnostním rizikem, protože chceme diskutovat o jiném systému financování, který přece, jak všichni víme, mají v 17 evropských zemích, a dokonce i BBC uvažuje o změně,“ vysvětluje stínový premiér Karel Havlíček, který připomíná, že ANO by platilo veřejné mediální služby ze státního rozpočtu. „Je to utahování smyčky státu, který vám nedává příliš mnoho prostoru k volbě. O čemkoli ani diskutovat, natožpak se nějakým způsobem bránit, to mi osobně vadí víc než samotná sazba, jestli to je za měsíc o půl piva nebo o jedno pivo dražší. I když nebagatelizujme to, existuje v Česku dost nízkopříjmových domácností, které pociťují každé zvýšení,“ dodává.

Telefon je televize

Už jen rychlý pohled do dokumentů Evropské vysílací unie (EBU), jež sdružuje vysílatele veřejné služby z celé Evropy, ukazuje, že Havlíček má v lecčems pravdu. Poplatky za užívání médií veřejné služby platili lidé v 21 členských zemích (39 procent států EBU). V EU to bylo deset zemí ze sedmadvacítky, tedy sedmnáct zemí má skutečně zcela jiný systém financování než Česko. Ten český je dnes už menšinový, jakkoli v jiné části kritizovaného zákona jde Česko spolu s většinovým evropským vývojem.

„Vadí nám samozřejmě i to, že se má platit také za mobilní telefon. Jako by to znamenalo – máš telefon, tím pádem koukáš na veřejnoprávní média,“ rozčiluje se Havlíček. Jenže ve většině zemí EBU jsou už dávno do povinnosti platit poplatky či mediální daň zařazena i takzvaná připojená zařízení, tedy všechny přístroje schopné zobrazovat zvukový či obrazový obsah. Většina zemí, kde se jako u nás platí poplatky za licenci, konkrétně 70 procent, vybírá peníze i za tablety či mobilní telefony. Česko patří mezi několik málo států, kde se vybírá poplatek na základě vlastnictví přijímače, a pokud ho nemáte, můžete se placení čestným prohlášením vyhnout. Podobný systém mají dodnes ještě v Albánii a Bosně a Hercegovině, ale i v Polsku nebo Irsku. Rozšíření poplatků i na další zařízení souvisí se změnou strategie a pojetí poplatku. Stále více se má za to, že jde o daň za užívání médií, která se začíná vybírat buď na základě odběru elektřiny v domácnostech, nebo podle typu přístroje. BBC, korporace plnící roli jakéhosi vzoru veřejné služby, už dlouho zpoplatňuje i příjem na mobilech a počítačích, dokonce se platí i za stahování videí na požádání (VOD, video on demand). Velká změna od poplatku k de facto plošné mediální dani, jejíž výše se navíc v řadě zemí odvíjí od průměrných příjmů domácností, je trendem posledních pěti let. Na tento systém přešlo právě před pěti lety Švýcarsko, má ho většina skandinávských zemí, ale zavedlo ho i Německo či Rakousko, kde se letos po velké a bouřlivé debatě poplatek spojil s domácností, nikoli s vlastnictvím přístroje.

Nová daň, nižší sazba

Průměrně se v Evropě za média veřejné služby platí asi sedm korun a padesát haléřů za den a domácnost, v eurech je to sto sedm eur, v současném kurzu zhruba 2 700 korun ročně. Tedy o více než pět set korun více, než kolik se doposud v Česku platilo. Zvýšení poplatků o tři sta korun za rok přinese přiblížení, nikoli dorovnání evropského průměru. Kdyby se měla zohlednit jen inflace za 16 let, kdy se poplatky v Česku nezvyšovaly, byl by poplatek z ČT o sto korun měsíčně vyšší. To je také důvod, proč se v zákoně nově objevuje inflační doložka, kdy vláda může/má při větším růstu inflace přistoupit automaticky k navýšení poplatků. I v tomto kontextu postupného inflačního zvyšování plateb za veřejnoprávní média je zajímavé, že posledních několik let poplatky naopak v Evropě překvapivě klesají, za pět let to podle údajů EBU byl pokles o pětinu. Čím si to vysvětlit?

Odpověď nabízí například švýcarská změna. Po jejím zavedení, kterou si odsouhlasilo 70 procent Švýcarů v referendu, se začalo vybírat v domácnostech, nikoli podle vlastnictví přístrojů. A protože platilo více lidí, mohla se sazba postupně snižovat – místo 445 franků je to dnes už pouze 335 franků ročně. Podobný efekt měla stejná změna v Itálii. Stát k ní přistoupil v roce 2016, a to jednoduše proto, že třetina domácnosti za média veřejné služby vůbec neplatila. I v Itálii se za televizi a rozhlas platí spolu s elektřinou či plynem a poplatky se snížily o 25 eur a klesly na 90 eur za rok (Česko má 80 eur).

Česká televize eviduje přes 680 tisíc výzev domácnostem, které poplatky neplatí, ačkoli se předpokládá, že televizor mají. Přechod na televizi placenou mediální daní by mohlo zajistit snížení sazby, a ještě by médiím veřejné služby přineslo bezpečnější zdroj financování. K ničemu takovému se však vláda ani ministr kultury Martin Baxa (ODS) neodhodlali, báli se totiž přímého vlivu státu na média veřejné služby a ztráty nezávislosti. „To bychom nemohli udělat nic, všichni jsou nějak závislí,“ namítá stínový premiér Havlíček. „Já nevím, jsou Energetický regulační úřad nebo Český telekomunikační úřad politicky závislé, protože je platí stát? Musíme tomu státu trochu věřit.“

Změna výběru poplatků a jejich výše je nakonec velmi překvapivá, protože původně ani ministr kultury Baxa nechtěl do systému sahat, jak řekl před rokem týdeníku Euro. Vysoká inflační zátěž i rostoucí kritika médií veřejné služby na sociálních sítích, včetně systematické kritické práce opozičních politiků dávala tušit, že jde o třaskavé politické téma a že jakýkoli pohyb v této oblasti vyvolá bouři. „Je pravda, že původně jsme nechtěli poplatky zvyšovat vůbec, ale po podrobnější analýze jsme dospěli k závěru, že je to společně s redefinicí přijímacích zařízení a rozšířením okruhu plátců a s tím také související změnou výběru u právnických osob optimální varianta pro to, aby veřejnoprávní média zachovala stávající rozsah svých služeb,“ vysvětlil nyní Euru ministr Baxa.

A tady je také ten problém – „stávající rozsah služeb“, o tom se vůbec nediskutovalo, ačkoli by byla na místě debata o tom, co a jak v novém digitálním prostoru platit a zda například Česká televize vysílá jen to, co je z pohledu zákona o ČT nutné. „Musíme se ptát, zda nenastala doba, kdy se celý tento systém má přehodnotit,“ tvrdí Havlíček. „Měly by se přehodnotit všechny náklady, všechny výdaje a svým způsobem i celá produktová sestava veřejnoprávního média a měla by po 15 letech proběhnout diskuse nad strukturou programu,“ dodává. Ministr Baxa s tím víceméně souhlasí, tvrdí ale, že nová úprava zavádí institut takzvaných memorand, která určí rozsah veřejné služby na další roky a budou se po vzoru charty BBC pravidelně opakovat a znovu vyjednávat. Memoranda by měla určit pravidla hry nejen v ČT a Českém rozhlase, ale měla by zohledňovat i celkové poměry na mediálním trhu. Do obsahu by podle Baxy i Havlíčka měli mluvit odborníci na média, ne politici, alespoň potud existuje nějaká shoda. „Rozděluje to společnost, po pandemii a energetické krizi či válce v Ukrajině roste averze vůči sdělovacím prostředkům. Lidé to nesou velmi nelibě a my nemůžeme přehlížet, že třetina národa, kterou zastupujeme, není s vysíláním veřejnoprávních médií spokojena. Musíme vnímat, že ty lidi to štve,“ vysvětluje hlavní motivaci ANO Karel Havlíček.

Drahý sport, laciná kultura

Dá se tedy říct, že například ČT vyhazuje zbytečně peníze, něco z oněch 5,7 miliardy korun, jež dostane na poplatcích a o něž a o jejich výši se dnes zase společnost hádá? Dalo by se někde ušetřit? Při pohledu do rozpočtu ČT na rok 2024 ve výši 7,95 miliardy korun je jasně vidět, že mzdové náklady činí 2,7 miliardy, počet zaměstnanců neroste, je pod hladinou tří tisíc lidí, valorizace mezd podle inflace je spíše přiměřená. Pak je tu výroba (takzvaný výrobní úkol zahrnující i nákup práv převzatých pořadů nebo přímých přenosů), která vyjde na 2,6 miliardy korun. Televize má i své provozní náklady 1,86 miliardy. Více než miliardu si ale ČT vydělá na své propagační a licenční činnosti a také na reklamě, která dosahuje 130 milionů korun. Zvýšení poplatků a jejich širší výběr má přinést televizi o 865 milionů korun navíc. Mělo by to pomoct zejména výrobě nových pořadů, na které už pomalu chyběly peníze a muselo se šetřit a některé projekty se odložily. A tady začíná být debata konečně zajímavá.

Česká televize prošla za dvanáct let působení generálního ředitele Petra Dvořáka rozsáhlým vývojem. Televize se rozšířila, rozmáchla, nabobtnala. Šetření muselo přijít, ředitel Dvořák měl ale připravenou stanici ČT 3 pro seniory, která vznikla jako archivní kanál během pandemie covidu-19 a byla kdykoli zbytná s účetní úsporou 120 milionů. Výrazně posílilo sportovní vysílání, které – jak ukazuje rozpočet televize – dnes z peněz na plnění výrobního úkolu sebere 28 procent, tedy přesně 706 milionů korun. ČT 1, ČT 2, dětský a kulturní kanál přitom spolknou společně 36 procent těchto peněz (886 milionů), ČT 24 třináct procent (340 milionů). Velikost rozpočtu na sport je dán velkými zahraničními akcemi, na něž televize potřebuje práva, která nejsou úplně levná.

Otázka, zda je ve veřejném zájmu, aby televize veřejné služby vysílala ryze komerční podniky, jako je mistrovství světa či Evropy v kopané, je možná na místě, když se ale podíváme do zahraničí, i tam jsou takové fotbaly na ZDF, RAI případně na BBC. Otázkou je rozsah a také poměr ceny k výkonu, za kterou se práva na vysílání takových akcí prodávají. Srovnávat rozpočet na fotbaly s rozpočtem na důležité světové kulturní události snad ani nemá cenu. Veřejný zájem se tu distribuuje velmi výběrově a vzhledem k obrovskému množství peněz je otázkou pro budoucí vyjednavače memorand, zda nelze velmi oprávněně šetřit právě tady.

Ministr kultury Martin Baxa nicméně tvrdí, že pro přenosy důležitých událostí ze světa Českou televizí je i zákonný podklad, protože už skoro čtvrtstoletí platí vyhláška, podle níž se musí události takového všeobecného veřejného významu, jako je olympiáda, vysílat bezúplatně. Jinými slovy: takové akce nejsou zajímavé pro komerční televize, jež své sportovní kanály provozují na členské bázi a jsou placené. Pravdou nicméně je, že ČT byla nucena už za ředitele Dvořáka začít na sportu výrazně šetřit, je to mimo jiné vidět na letošním pokrytí fotbalového Eura, kde je na místě jen pár reportérů a většina zápasů se komentuje ze studia. A už za pár dní uvidíme, jak se úspory ve sportovní redakci projeví na pokrytí olympiády v Paříži.

BBC – vzor pro Českou televizi?

Největší kritika ČT je v rámci dnes už neskrývaného politického boje o podobu médií zaměřena na publicistiku a některé konkrétní pořady, jako jsou Otázky Václava Moravce nebo Události, komentáře či 168 hodin. V těchto případech jde ale o vyváženost obsahu, zadání pro Radu České televize, aby jasně řekla, zda tyto pořady dodržují editoriální principy a Kodex ČT. Vše ostatní je jen otázkou vkusu a politické preference. Každopádně na politicky vypjaté publicistice se zrovna velké peníze neušetří.

V debatách o možných úsporách ve vysílání se jako evergreen objevují stížnosti na pořady typu StarDance, který už od roku 2006 vévodí podzimnímu vysílání ČT a sbírá rekordy sledovanosti. Jistěže se to komerční konkurenci moc nelíbí. Jenže i ministr Baxa vidí v pořadu jistý společenský přínos. Ještě silněji argumentuje na svém blogu generální ředitel ČT Jan Souček, který to bere pěkně ze široka, že o princip, tedy jak ho formulovat a aplikovat, jde totiž především. „Předpoklad, že média veřejné služby mají divákům nabízet jen to, co je pro komerční média nezajímavé, protože to zajímá jen malou skupinu lidí, a tudíž je to nevýnosné, je falešný od samého počátku. Ten, kdo ho pronáší, buďto sám profituje z komerční audiovize, nebo se mu nepodařilo o smyslu a systému fungování veřejnoprávních médií trochu déle přemýšlet,“ tvrdí Souček a vrší řadu konkrétních námitek proti této představě „nekomerční ČT“. Komerční televize samozřejmě nechtějí silnou konkurenci (při zásadním omezení reklamy na ČT ji dnes ani nemají), ale o tom, jak by měla vypadat, musí rozhodnout veřejná, a tedy i politická debata. A k ní ve skutečnosti nedošlo ani při nekonečném projednávání novely velkého mediálního zákona v Poslanecké sněmovně.

I v případě hádek o StarDance se prakticky vždy objeví argument, že jde o formát britské BBC, vzoru všech televizí veřejné služby. Také BBC se však vyvíjí a prochází velkou proměnou, nejen proto, že řada lidí neplatí poplatky, ale i proto, že digitální revoluce odklonila zájem o lineární či proudové vysílání televizí i rádií. A v tom je velký spor rovněž v Česku – zda veřejná služba vůbec má být na internetu, když má vysílat televizní obraz a rozhlasové vlny.

BBC s tím už problémy nemá, internet je dávno hlavním připojovacím bodem, videocentrem všeho. Korporace dnes preferuje především svůj videopřehrávač a generální ředitel Tim Davie zkoumá možnosti, jak v této souvislosti modernizovat poplatky za licenci na vysílání BBC. Davie však odmítl, že by se BBC měla stát něčím takovým, jako je Netflix. Nový model musí využít výhod starého analogového i nového digitálního světa, už proto, že je tu stále i politický cíl vysílat profesionální zprávy i do světa, kde není tak samozřejmá svoboda slova a přístupu k informacím. „Souhlasím s politiky, kteří říkají, že BBC nemá zajištěno právo na existenci od boha, ale musí ji prokázat tím, že je schopna se proměňovat,“ tvrdí ředitel Davie.

Šéf BBC Davie šel na věc politicky správně, tedy manažersky: nejprve hovořil o velkých úsporách ve výši několika stovek milionů liber, kterých chce do roku 2027 dosáhnout a které by měly zefektivnit provoz firmy, pak ale přidal nezbytnou potřebu investovat do technologického vývoje BBC, jež se musí přizpůsobit rychlým změnám na trhu. „Nadešla doba, kdy musíme neprodleně rozhodnout o modernizaci a investicích do cenných institucí, jako je BBC, nebo budou rychle chřadnout.“

Můžeme se dohadovat, zda smyslem českých hádek o média veřejné služby není ve skutečnosti jejich chřadnutí, jak naznačuje vládnoucí pětikoalice. Podstatnější se ovšem jeví druhá strana otázky, za jak cenné ČT a ČRo jako společnost považujeme. A tedy za co a jak je chceme platit. Cesta ředitele BBC se zdá být skoro ideální, tedy opět vzorová: další úspory a redefinice vysílání, až potom nové jisté peníze třeba z průhledné nižší mediální daně na další rozvoj.