Potravinářský průmysl jako politicky citlivá sféra

Češi bývají pyšní na tradice zdejšího potravinářského průmyslu. Obzvláště mnohé cukrovary se dodnes tyčí v krajině jako svědkové zašlých, domněle sladkých časů. Potravinářství jako celé odvětví podnikání mělo rovněž zásadní význam pro formování české společnosti v 19. století, v době, kdy byla konfrontována s nastupujícím kapitalismem a mechanizací výroby.

Historik Jaroslav Purš kdysi v této souvislosti formuloval třífázový vývoj moderního podnikatelstva českých zemí během 19. století. Raná průmyslová revoluce se odvíjela hlavně v textilním průmyslu, a jak jsme viděli v předchozích dílech našeho seriálu, ten byl doménou především podnikatelů německého a židovského původu.

Druhá fáze rozvoje byla spjata s rozmachem potravinářského průmyslu vázaného na zemědělství, v němž byl naopak silný český živel, a proto i podnikatelská buržoazie byla daleko častěji českého původu. A na třetí fázi – spojené s rozmachem těžkého průmyslu a těžby uhlí – pak participovaly oba hlavní národy českých zemí již rovnoměrněji.

Agrární a agrárnický byznys

Specifikem meziválečného potravinářského průmyslu se stalo jeho úzké sepětí se zájmy Republikánské strany, takzvaně agrárníků. Jejich vliv se v tehdejší československé společnosti projevoval volebními výsledky, v nichž stabilně po roce 1920 vítězili. Proto také všichni ministerští předsedové Československé republiky pocházeli po roce 1922, kdy poprvé vládní opratě vzal do rukou Antonín Švehla, až do září 1938 právě z jejich řad. Tuto šestnáctiletou kontinuitu agrárnických premiérů přerušilo jen sedmiměsíční intermezzo úřednické vlády v roce 1926, v jejímž čele stál kariérní úředník Jan Černý. Konec této série představovala mnichovská krize v září 1938, kdy byla ve vyhrocené předválečné atmosféře jmenována úřednická vláda v čele s generálem Janem Syrovým.

Oproti jiným politickým stranám se agrárníkům dařilo získávat elektorát z vyšších, středních (z těch především) i nižších vrstev zemědělského obyvatelstva. Dnes by taková strategie uvrhla jakoukoli politickou stranu do bezvýznamnosti s ohledem na současný nízký počet osob spjatých přímo se zemědělskou produkcí.

V meziválečném období však ještě zemědělci představovali opravdu početný elektorát: vždyť v českých zemích počet ekonomicky činných v průmyslu překonal počet činných v zemědělství teprve ve sčítání lidu z roku 1910 a i v následujících desetiletích byly obě skupiny více méně vyrovnané. Onen pověstný „široký klobouk agrární strany“ byl však navíc schopen přikrýt i řadu voličů z jiných společenských vrstev.

Kapitál a vliv na zákony

A platilo to i pro průmyslové podnikání. Zatímco původně se zájem této strany orientoval primárně na potravinářský průmysl a zemědělské peněžnictví (čili kampeličky), ve třicátých letech bychom nacházeli její reprezentanty ve správních radách akciových společností mnoha dalších odvětví – včetně třeba i klenotu strojírenství, tedy Škodových závodů. O významu agrárnického kapitálu dobře vypovídá následující lakonická poznámka hospodářského historika Václava Průchy: „Ústředny zemědělského družstevnictví, obchod s dobytkem a masem na Moravě, četné cukrovary, lihovary a další podniky potravinářského průmyslu se staly součástí koncernů Agrární banky a Moravské banky nebo byly podřízeny Ústřední jednotě hospodářských družstev (což ovšem byla rovněž součást ekonomického komplexu agrární strany – pozn. aut.).“ Na jiném místě svojí knihy Hospodářské a sociální dějiny Československa 1918–1992 (2004) pak

Jakub Kryštof Rad vyrobil roku 1843 kostku cukru, která má v Dačicích tento památník. Průcha upozorňuje na související konsekvence. V roce 1933 byl vydán zmocňovací zákon, jenž umožňoval čs. vládě pro řešení dopadů hospodářské krize operativně přijímat nařízení s mocí zákona. Byly to právě zemědělství a potravinářský průmysl, kde díky moci agrární strany „nejčastěji legislativní forma posvěcovala egoistické zájmy agrárního kapitálu“, jak se dočteme ve zhodnocení.

Silné postavení ve vládě a z toho vyplývající vliv na zákonodárství – posílený ještě zmocňovacím zákonem – vytvářel v podmínkách ekonomické krize nezdravé prostředí pro férovou hospodářskou soutěž. O makroekonomickém dopadu rozsáhlých státních zásahů ve třicátých letech se vedly vášnivé diskuse mezi současníky a ani dnes mezi historiky nepanuje v tomto směru jednotný názor. Zůstává však nepochybné, že hospodářská politika pod taktovkou agrárníků vedla k přesunům zisků mezi různými skupinami kapitálu ve prospěch velkostatkářů, potravinových velkoobchodníků a podnikatelstva z potravinářského průmyslu.

Potravinářská odvětví a krize

V dlouhodobé perspektivě ovšem význam potravinářského průmyslu pozvolna klesal. Pro průmyslovou strukturu rakouské éry byla charakteristická dominance lehkého (textilního) a potravinářského průmyslu. Postupně však slábla. A tento trend pokračoval i v meziválečném období. Přesto dle sčítání průmyslových závodů z roku 1926 potravinářský průmysl (bez mlýnů) představoval stále ještě pětinu všech průmyslových závodů a každý osmý dělník příslušel do tohoto odvětví. Význam potravinářství dokresluje také sčítání akciových společností a jejich kapitálu, kdy největší množství připadalo právě na potravinářství.

Poválečný chaos v průmyslové výrobě se dařilo postupně během let 1918 a 1919 odstraňovat, avšak nerovnoměrně. Některé obory v roce 1921 již překračovaly předválečný objem výroby, ale jiné – a patřila mezi ně též významná část potravinářského průmyslu – ještě nikoli.

Konjunktura druhé poloviny dvacátých let se v potravinářském průmyslu příliš neprojevila. Produkce cukru sice uspokojivě narůstala, ale index potravinářství jako celku se mezi rokem 1924 a 1929 dočkal překvapivého propadu o šest procentních bodů, což korespondovalo s již výše zmíněným trendem klesání jeho významu v československé ekonomice. I dopad velké hospodářské krize na potravinářský průmysl byl dvojznačný. Díky tomu, že jeho významná část zabezpečovala základní potřeby obyvatelstva, což nešlo ani v době ekonomického poklesu redukovat, nečekal ho strmý propad. Zvláště nových oborů, jako byly konzervárny, mrazírny či průmyslové zpracování mléka, se krize dotkla minimálně. Zároveň se však v pokrizovém období oživení dostavovalo pouze velmi pomalu a růst byl nepatrný – oproti jiným oborům, jež zažily ve třicátých letech například i daleko větší turbulence.

Výjimečné cukrovarnictví

O významu potravinářství pro tuzemskou ekonomiku může vypovídat také struktura zahraničního obchodu. Na počátku dvacátých let připadalo z dovozu 23 procent na potravinářské produkty a živá zvířata, zatímco ve vývozu to bylo 19,5 procenta. Československý obchod tedy nestál na potravinářství a nepadal s ním. Jeho podíl však zanedbatelný nebyl, i když oproti dovozu pro ekonomiku nutných surovin (44 procent dovozu) a vývozu hotových průmyslových výrobků nepotravinářského charakteru (66,5 procent vývozu) ustupoval poněkud do pozadí. napočítáme jen v Čechách 537 pivovarů v provozu, což představovalo 80 procent pivovarských podniků v republice! Poznamenejme, že obzvláště slabá byla výroba na Slovensku, kde se nacházela jen dvě procenta podniků. Současníci to vysvětlovali odlišnou kulturou ve východních částech republiky, kde obyvatelstvo dávalo přednost raději vínu – či přímo kořalce.

S hojnými pivovary bylo úzce spjato sladovnictví, které rovněž patřilo k významným oborům československého potravinářství. Co je – alespoň na první pohled – paradoxní, je fakt, že pro rozvoj pivovarského oboru mělo ve sledovaném období jen minimální význam. Proč? Většina pivovarů si totiž produkovala svůj slad zcela ve vlastní režii. Proto většina produkce českých sladoven byla určena pro export. Srdcem českého sladovnictví se stala v druhé polovině 19. století Haná, jejíž výroba si získala v zahraničí věhlas. Český kapitál v oboru byl menšinový, jistě ne více než 40 procent, a navíc byl koncentrován v menších a středních podnicích.

Těmi dominantními byly společnosti německé a německo-židovské, například jako sladovnické impérium Markus Zweigs-Söhne v Olomouci (německy Olmütz) založené již v roce 1869. Tento podnikatelský rod dodnes připomíná překrásná vila na olomoucké třídě Spojenců a rovněž několik „kamenů zmizelých“ (Stolpersteine), neboť někteří pokračovatelé rodu Zweigů byli pak okupanty zavražděni – a to nejen v koncentračních táborech Mauthausen či Treblinka.

Četné čekankové sušárny

Pozapomenutým oborem je sušárenství. Sušila se řada produktů: od cukrovarských řízků přes brambory až po čekanku. Právě posledně jmenovaná byla v české ekonomice mimořádně důležitou, protože se z ní vyráběly kávové náhražky. Na konci dvacátých let fungovalo v republice přibližně 75 sušáren čekanky. Velký rozmach zažily kávové náhražky za první světové války, kdy se v důsledku blokády stala káva ve střední Evropě vysoce nedostatkovým zbožím. A náhražkám vévodila – vedle žitné či ječné kávy – právě čekanková cikorka.

Domácí stoupenci autarkie, tedy hospodářské soběstačnosti země, mezi něž patřil také statistik a demograf Jan Auerhan (později nacisty roku 1942 popravený), hodlali domácí čekankou nahradit „zbytečný“ dovoz kávy, kterou považovali za škodlivou tělesnému i duševnímu rozvoji obyvatelstva. Spotřebitelé však byli jiného mínění a dovoz kávy utěšeně rostl, a to i během velké hospodářské krize až do roku 1933. Teprve pak přišel zlom. Do potravinářského průmyslu patřilo také lihovarnictví, pekařství, škrobárenství, olejnictví anebo octářství. Prominentní místo však i s ohledem na dávné historické tradice zaujímala výroba mouky – mlynářství. A na něj zaměříme pozornost v dalším díle tohoto seriálu.