Psal se srpen 2002. Pracoval jsem v ČTK, která během prudkých povodní nasadila do „terénu“, koho mohla. Úkolem bylo obhlédnout situaci na Starém Městě v Praze. Co by vás mohlo zarazit, když už jste viděli ve Vltavě plavat i celé chatky, že? Došel jsem k zátarasům před Staroměstským náměstím, policii se legitimoval a procházel zcela sám (!) místa, kde se obyčejně míhají davy: k orloji, do Celetné, přes Pařížskou a Kaprovku k Filozofické fakultě UK – nikde nikdo, jen u synagogy mě zastavil chlapík v bundě. Jistě, „tajnej“, který hlídal, zda někdo nerabuje, nekrade.
Čileji bylo až kolem stanice metra Staroměstská. Postávali tam chlapi v oranžových vestách, kouřili a gestikulovali. Když jsem jim vysvětlil, co tam dělám, řekli: „Pojďte se podívat.“ V té době se ještě jen mluvilo o tom, zda „voda prosákne“. Zaplaví kolejiště pod řekou? Čekal jsem dvě říčky v korytě pro vlaky, ale ten pohled mi vyrazil dech: sešli jsme po schodech do vestibulu, přiblížili se eskalátorům do hluboké stanice linky A a tam vyčuhovaly jen poslední tři čtyři stupně jezdících schodů z kalné vody! Vše dolů bylo zaplavené. V okamžiku se mi vyjevil rozsah katastrofy. Zaplaveno bylo osmnáct stanic metra, které pak nejezdilo zhruba půl roku. Záplavy před 22 lety připravily o život sedmnáct lidí, škody v Česku činily tehdejších 73,3 miliardy korun a předvlnový výrok primátora Igora Němce, že „situace je nadmíru výtečná“, se stal legendárním. Republika, zvláště její severovýchodní část, teď má za sebou další strašlivé povodně, které stály život nejméně pět lidí, ovšem i při ztrátách a rozsahu škod lze kvitovat, že náš stát už je „úplně jinde“. Je připravenější, je i díky vědě předvídavější, odolnější a má funkční skutečně integrovaný záchranný systém – hasiči, zdravotníci, policisté, vojáci i další složky zaslouží absolutorium a velké poděkování. Když ve čtvrtek srovnával na ČT24 pilot helikoptéry Daniel Tuček z DSA povodně z let 1997 (měly padesát obětí), 2002 a 2024, bez otálení vystřelil odpověď: „Všechno je profesionálnější.“ A už v tom nejsme ani sami.
Zatímco ministr financí hledá, kde by tak našel deset či třicet miliard pro obnovu, přijde předsedkyně Evropské komise s prohlášením, že Česko obdrží pomoc ve výši dvou miliard eur; lépe to zní, když se řekne padesát miliard korun. Ale… Třeba debatě, zda neodložit krajské volby tam, kde na ně nešťastní lidé nemají pro samou pohromu čas (či je nelze řádně uskutečnit, což mohou řešit i soudy), jsme se mohli vyhnout. A to tehdy, kdyby se dalo hlasovat elektronicky, s chytrou občankou a vlastně odkudkoli, jako to už dávno dělají Estonci. Ze dvou povodní se Češi hodně poučili. Hledejme tedy, jak být ještě lepšími.
