Pozdní stopka Zemanovi

Václav Klaus při odchodu z prezidentské funkce vydal rozsáhlou amnestii, kterou pomohl k trestněprávnímu klidu mnoha problematickým podnikatelům z 90. let. Miloš Zeman poprvé v historii Česka omilostnil právnickou osobu, tedy firmu, jež nekale obchodovala se správcem obory v Lánech, kterého předtím prezident zbavil svou milostí tíhy trestu odnětí svobody. Ještě pár dní před svým definitivním politickým koncem Zeman žádal premiéra Petra Fialu, aby se podepsal pod abolici (nepřípustnost trestního stíhání) Zemanovým věrným na Hradě.

O potřebnou kontrasignaci abolice pro Vratislava Mynáře a další lidi žádal Zeman podle všeho dvakrát, a dvakrát mu byla premiérem odmítnuta. Fiala udělal to jediné, co bylo správné, a to nejen proto, že mu to velel politický rozum. Celá tato hra na generální osvobozování svých blízkých, kteří zřejmě i podle Zemana sloužili na hraně zákona, pouze dokresluje, jak zpupně prezident svůj úřad chápal. Jako léno a osobní majetek, s nímž se dá politicky obchodovat.

Když byl Zeman na Fialu vlastně tak „hodný“ a celý rok a čtvrt mu neházel větší klacky pod nohy, čekal zřejmě odplatu stejnou mincí. Arogance vypočítavé moci, na niž byl Zeman zvyklý deset let, ale narazila na politickou soudnost, jež dbá na zákony a dobré mravy. Pro Zemana to byla důležitá poslední lekce. Věřit v podivně a účelově vytvářená „přátelství“ se v politice nevyplácí, a potom – ani hlava státu si nesmí myslet, že je mimo rámec jakéhokoli zákonného omezování, pánem všeho, nade všemi, nade vším.

Fialova stopka přišla bohužel trochu pozdě. Takovou politickou lekci, jasné vymezení mantinelů, měl Zeman dostat mnohem dříve. Nejen od současného předsedy vlády, ale především od jeho předchůdců. Všichni premiéři, kteří pod Zemanovým dohledem vládli, se hlavy státu spíše báli. Obávali se jeho zlovůle a pomsty, a tak mu vycházeli vstříc, jak to šlo, a nepouštěli se s ním do žádných důležitých soubojů, v nichž by prezident musel kapitulovat před silou zákona, včetně toho ústavního. Zemanovi chyběl silný a chytrý premiérský protihráč, což byl také důvod jeho odpoutání se od všech regulací, příčina jeho dusivého politického „absolutismu“ (ab-solus, odpoutaný).

Politický systém je i podle české ústavy koncipován jako prostor vyvažování moci. To ovšem nepřichází samo od sebe. Na papíře nic neznamená ani ústava, je potřeba obojí aktivně vykonávat, teprve to je ústavní činnost a na to čeští premiéři často zapomínali. Prezident Petr Pavel předem mluví o ústavním sebeomezení své moci, které bude pečlivě dodržovat. Je to slib, jímž se vymezil proti svým předchůdcům, kteří šli víc tudy, kudy chtěli. Už při prvním důležitém rozhodnutí v otázce důchodové valorizace Pavel ukázal, že moc nechá spíše protékat mezi dalšími aktéry. To se ale dříve nebo později změní.

Politický systém potřebuje aktivního premiéra i prezidenta, kteří se nejen doplňují, ale také navzájem korigují. Víme to konečně i díky rozpínavému Zemanovi. A to je asi tak jediné, v čem se tento politik v roli prezidenta zasloužil o stát.