Pozor, brzdíme!

První s upozorněním na propad ekonomiky přišla Světová banka, která ve své zářijové zprávě zcela vážně varuje před celosvětovou recesí. Důvody, jež banka pro své tvrzení uvádí, jsou ale poněkud spekulativní. „Investoři očekávají, že centrální banky do roku 2023 zvednou globální úrokové sazby měnové politiky na téměř čtyři procenta – což je nárůst o více než dva procentní body ve srovnání s průměrem roku 2021,“ uvažují analytici Světové banky, podle nichž to jasně ukazuje na zdražení peněz a brzdění sotva znovu rozjetých ekonomik. Jde jen o to, jak prudce se bude brzdit…

Podle ekonomů je to důsledek inflačních tlaků, které zažívá celý svět.

Globální jádrová inflace by se mohla v roce 2023 zvednout až na pět procent, odhaduje Světová banka, tedy téměř na dvojnásobek pětiletého průměru, který dosahovala inflace před vypuknutím covidové pandemie. „Globální růst prudce zpomaluje a další zpomalení je pravděpodobné, protože více zemí upadne do recese,“ říká prezident Světové banky David Malpass. „Jsem hluboce znepokojen,“ dodal dramaticky Malpass, v minulosti také tajemník amerického ministerstva financí, „že tyto trendy budou pokračovat a budou mít dlouhodobé následky, které budou zničující pro lidi v rozvíjejících se a rozvojových zemích.“

Když Němci, my také

Reakce na sebe nedaly dlouho čekat. Recesi či prudké zpomalení ekonomiky dnes hlásí už řada důležitých zemí, z těch evropských je pro situaci v Česku nejdůležitější Německo. Bavorský hospodářský institut Ifo, uznávaný ekonomický ústav, už má jasno: „Míříme k zimní recesi,“ píše se v jeho poslední říjnové prognóze. Celkově by však nemělo jít o nic dramatického, celoroční propad německé ekonomiky Ifo čeká na úrovni minus 0,3 procenta, v roce 2024 by už měl přijít růst 1,8 procenta a inflace by měla podle mnichovských ekonomů spadnout na snesitelných 2,5 procenta.

Německý ministr hospodářství a ochra­ny klimatu, Robert Habeck, který byl minulý týden na Česko-německém ekonomickém fóru v Praze, se také obává, že ekonomika zpomalí. Ifo má vládní důvěru. Podle Habecka je však důležité, aby centrální banky po celém světě při své práci s úroky zohledňovaly, jaké příčiny jejich inflace, kterou musí zkrotit zpomalením ekonomiky, skutečně má. Americká inflace například nemá zřejmě nic společného s rostoucími cenami energií v Evropě, Spojené státy jsou v tomto ohledu sobě­stačné, s výjimkou ropy, kterou také ve velkém dovážejí.

Evropská inflace je z více než poloviny dána energetickou cenovou krizí, ale také rozhazovačnou fiskální politikou vlád během pandemie covidu-19. Tudíž – jak říká i ochránce domácí měny Česká národní banka – v boji proti inflaci jsou na řadě také vlády, nejen centrální banky. Ani německý ministr Habeck by ale rád neviděl, kdyby Evropská centrální banka zvyšovala sazby, jakkoli se to zdá být technicky skoro až učebnicově nutné, a nakonec se tak děje i v Česku.

Povinný optimismus

České ministerstvo financí zatím drží svou červencovou prognózu letošního růstu kolem dvou procent a příští rok by měl spadnout na jedno procento. Česká ekonomika je ovšem těsně propojená s tou německou, takže je prakticky nemožné, aby se očekávaný německý propad Česku vyhnul. „Těch indikací poklesu je více, i Světová banka nakonec odhaduje pro Německo a Itálii recesi. Když jsme aktualizovali prognózu růstu českého hospodářství na rok 2023, vychází nám pokles o dvě procenta. Svou prognózu určitě zpřísní i ministerstvo financí,“ říká ekonom společnosti Deloitte David Marek, člen Národní ekonomické rady vlády (NERV). Novou aktualizovanou prognózu má i Svaz průmyslu a dopravy ČR, přičemž je daleko optimističtější než analýza Deloittu. Svaz v ní odhaduje růst HDP příští rok na 0,9 procenta.

Jedná se možná jen o povinný optimismus, který vedení Svazu šíří mezi své členy. V komentáři k prognóze se totiž jasně naznačuje, že bude mnohem hůře. „Je pravděpodobné, že se česká ekonomika bude v nadcházejících měsících a v příštím roce pohybovat na hraně stagnace či slabého hospodářského růstu a projde takzvanou technickou recesí (když HDP dva kvartály po sobě mezi­ročně klesá – pozn. red.),“ říká Bohuslav Čížek, ředitel Sekce hospodářské politiky a hlavního ekonoma Svazu průmyslu a dopravy ČR. Podle Čížka je to mimo jiné i proto, že se letošní velmi mírný růst spotřeby o 0,3 procenta otočí do záporných čísel a naopak se o tři desetiny procentního bodu propadne.

Největší tíhu hospodářského útlumu ponesou hlavně energeticky náročná odvětví, chemický průmysl, metalurgie, sklářství, ale třeba i výroba cementu. Ostatně i Svaz průmyslu a dopravy ČR a další oborové organizace dlouhodobě upozorňují, že právě v těchto oblastech hrozí další krachy firem. Na tyto podniky dnes dopadá energetická krize nejvíce, ačkoli je zřejmé, že vliv na zpomalování ekonomiky už mají i vysoké úrokové sazby České národní banky. Ty ale brzdí hlavně jádrovou inflaci (inflace bez regulovaných cen, bez cen potravin a bez cen pohonných hmot, po očištění o primární dopady změn nepřímých daní), jež nemá se spekulativními cenami energií moc společného. „Ano, je v tom už také cítit dopad vyšších úrokových sazeb,“ souhlasí ekonom Marek. „Ale jenom částečně, hlavní příčinou jsou samozřejmě ceny energií.“

Přicházející recese se tak ukazuje jako vyvažující a vlastně technicky nutné opatření ke snížení inflace, po němž se ekonomika může vrátit k růstu a větší prosperitě. „Snížit inflaci bez recese či zpomalení ekonomiky vlastně ani nejde,“ soudí David Marek. „Lidé se nemohou divit, že když se snižuje inflace – která i díky stropům cen energií a změnou ve válce snad už konečně bude brzy jen poptávková a ne dovezená v cenách energií –, ekonomický výkon klesá,“ přidává se Petr Zahradník, analytik České spořitelny a také člen NERV.

Ostatně strach z recese a její případné hloubky byl hlavním důvodem, proč prezident Miloš Zeman jmenoval do vedení ČNB Aleše Michla a k němu další zastánce mírné měnové politiky. Měl totiž pocit, že „jestřábi“ v centrální bance svou ostrou úrokovou politikou způsobí hluboký pád do recese. Nakonec ale ČNB nemá žádnou jinou možnost, jak inflaci pomoct dolů, protože inflační očekávání firem a domácností začala silně růst. Většina společností už vyšší náklady rovnou započítává do svých cen, a to často s větším procentuálním přídavkem, než by bylo nutné. To by ale znamenalo, že ceny porostou i při poklesu cen surovin. V takovém případě by ČNB nemohla váhat a musela by dál zvýšit úrokové sazby.

Není recese jako recese

V čem bude přicházející technická zimní recese (doufejme, že se skutečně nerozšíří dál) jiná než ty minulé, naznačuje dění v sousedním Německu, ale vlastně i v Česku, kde ekonomika v poslední době roste jen velmi pomalu. Zakázky a výroba narážejí na nedostatek surovin, zájem o zboží je, pouze se k energetickým problémům přidružily zádrhele distribuční – i když přesněji řečeno, bylo to naopak. Covidové výpadky logistických řetězců dorazily naděje na postpandemické oživení a válku proti viru nahradila válka proti pomatenému představiteli imperiální ruské touhy. Co je však nejhorší: klesá spotřebitelská poptávka, která je nejnižší za posledních třicet let, lidé šetří a odkládají zbytečné nákupy. Podnikatelská očekávání jsou na tom stejně špatně. Německo tedy padá do recese, o tom není pochyb, hlavně kvůli nedůvěře v to, že se situace rychle zlepší.

Má to svou logiku, lidé nevěří, že vlády budou mít dost peněz, aby je dál pumpovaly do ekonomiky, protože se vyčerpaly v době covidové. I když se současná německá vláda se svou injekcí ve výši 200 miliard eur (pět bilionů korun) snaží dokázat pravý opak. „Bude to jiné, jiná recese i kvůli vysoké inflaci. Jedná se přece jen o druhý negativní zásah v krátkém období a během pandemické recese se vyčerpaly možnosti vlád zasahovat a zmírnit pokles HDP,“ uvažuje ekonom Marek.

Ten hlavní rozdíl proti recesím, které už Česko po revoluci v roce 1989 zažilo, je podle Marka právě inflace: „Nevídaný růst cen znehodnocuje peníze, způsobuje reálný pokles mezd a životní úrovně.“ Lidé to konkrétně i čistě opticky cítí a pak se podle toho chovají. Čekají, že ceny dál porostou, a bojí se, že jim peníze nebudou stačit, a tak nakupují jen to, co musí. Přitom pro centrální banky je rozhodující právě to, aby se nerozvíjela inflační očekávání, tedy aby si lidé a firmy na růst cen nezvykli, což se právě teď bohužel děje. „Banky nemohou jinak, musí proti tomu zasáhnout vyššími úroky, musí to udělat i za cenu recese, jiná cesta bohužel není,“ vysvětluje Marek.

K delšímu propadu není důvod

Současná stagflace (pokles ekonomického výkonu za současného růstu cen) v Německu a Česku se zatím vyznačuje tím, že nepřináší větší počty nezaměstnaných. Česká ekonomika stále vykazuje nejnižší nezaměstnanost v Evropské unii a ani přicházející recese a případné krachy firem s tím moc nezamávají. „Já bych to tak nepodceňoval, protože nezaměstnanost může poměrně snadno a rychle vyletět nahoru,“ upozorňuje ekonom Zahradník z České spořitelny. Ani on, ani jiní ekonomové ale nepředpokládají, že by u nezaměstnanosti došlo k nějakému megaskoku. „Může se stát, že z dnešních 2,6 vyskočí na 4,5 procenta, což je jistě nepříjemné individuálně, ale pro celou ekonomiku to nebude velká rána.“ Zahradník ostatně v souladu s institutem Ifo předpokládá, že opravdu půjde jen o krátkou, jak říkají Němci, „zimní recesi“ (Winterrezession). K delšímu propadu totiž právě v českém případě není žádný racionální důvod.

„Když se podíváme na zdroje, které máme, jsou neuvěřitelně velké. Peníze z dobíhajícího rozpočtového období Unie nejsou tak obrovské jako dříve, protože se čerpá už lépe, ale stále tam zbývá poměrně velká suma. Díky emisním povolenkám je v modernizačním fondu 400 miliard korun, jsou tu další peníze z Fondu obnovy, celkově je to něco kolem jednoho a půl bilionu korun (!), které můžeme investovat,“ vypočítává ekonom Zahradník a připomíná, že když klesá spotřeba domácností, což se zatím tak úplně ještě neděje, je potřeba vyvážit propady investicemi.

Spotřeba domácností činí odhadem skoro polovinu HDP, ale velké investice mohou udělat totéž. Problém je jen v tom, že tyto evropské peníze neumíme včas a efektivně čerpat. Kdo přesně to neumí? Vlády, ministerstva, kraje i obce. „Vyhlídky ale podle mě nejsou tak špatné, jak to zdálky vypadá, tedy pokud tyhle peníze, co nám leží na talíři, skutečně využijeme,“ říká Zahradník. „Mělo by se dokonce dostat i na podporu domácností, jejichž spotřeba je hlavním tahounem hospodářství a zatím se zaplaťpánbůh moc výrazně nemění.“

Ekonomův optimismus chladí skutečnost, že ty nepředstavitelné unijní peníze (dosahují tři čtvrtiny jednoho českého státního rozpočtu), o nichž se tu mluví, nejsou ve větším rozsahu zahrnuty ani do připraveného rozpočtu na příští rok, takže jen těžko mohou efektivně působit proti přicházející recesi. Ta tedy v nějaké podobě určitě do Česka doběhne, otázkou je jen to, jak dlouho zůstane. A zda bude také jarní a letní či podzimní. Rok 2024 by podle všech prognóz měl přinést už definitivní obrat. Stále nižší závislost na ruském plynu postupně srazí astronomické nereálné ceny na energetickém trhu a s nimi spadne i celková inflace a inflační očekávání firem a domácností.

Odhady dvouprocentního růstu na rok 2024 nejsou nijak nadsazené. Ale to je zatím jen teorie, do níž může zasáhnout ještě příliš mnoho faktorů, včetně válečného štěstí na Ukrajině. Strašidlo stagflace je zatím překvapivě malé, snad tedy ani příští rok tak moc nevyroste.