Pragmatická bankovní rekonstrukce

Proto také všechny tolik překvapí, když za Atlantikem dojde ke krachu, který rychle sanuje federální vláda, jako se to stalo u pádu Silicon Valley Bank (SVB). Cožpak krach nepatří k očistným událostem trhu, během něhož neúspěšní musejí uvolnit místo těm lepším? A neohrozí takový zásah poměry na trhu? Nestalo se nakonec něco podobného v USA po globální finanční krizi v roce 2008, kdy Obamova vláda zachraňovala velké banky, což mnoho obyvatel dodnes bere jako smrtelný hřích Demokratické strany, protože ti, co krizi způsobili, za ni dostatečně nezaplatili?

V případě SVB koná vláda přece jen jinak. Bidenova administrativa odstavila akcionáře od práv, nezachraňovala 300miliardový byznys pro současné manažery.

V londýnské pobočce například pozice SVB ihned převzala světoznámá banka HBSC. Americká vláda zachraňuje především vklady firem ze Silicon Valley. Celá operace se podobá někdejšímu zásahu českých úřadů v IPB, s tím rozdílem, že stát tehdy zasáhl ještě dříve, než se obchody banky zhroutily. Ale paralela je to přesná: zachránit vklady, zbytek za pomoci státu zlikvidovat nebo prodat. Snad jen s tím rozdílem, že Biden popírá, že by se vláda bála dalšího šíření nákazy, protože nic takového prý nehrozí. IPB v Česku nepadla a prodala se ČSOB naopak pouze proto, aby její krach nezničil český bankovní systém a nespustil větší krizi.

Mezi ekonomickými analytiky je shoda v tom, že podstatná byla rychlost zásahu, nikoli jeho šíře. Spor se vede hlavně o to, že vklady mají být zachráněny všechny, tedy nad rámec zákonného pojištění.

V tom je také podstatná a rovněž tradiční námitka morálního hazardu. Dává-li vláda na vědomí, že jakýkoli krach banky přikryje svou měnovou silou, nemusí se vkladatelé starat o to, jak solidní je jejich banka. Ověřovaná a trpělivě získávaná důvěra – základ celého systému – najednou skoro není potřeba, protože se zajištěním státu v zádech se dá investovat bez rizika.

Americká administrativa dala přednost záchraně hotových peněz na účtech, jejichž zablokování by mohlo zastavit hladkost podnikání firem a tisíců lidí. Strach z dominového krachu byl silnější než důvěra v samočisticí mechanismus kapitalistického systému. „Tvořivá destrukce“, o níž kdysi tak objevně a pochvalně psal ekonom s českými kořeny Josef Alois Schumpeter, se už v pozdně moderním světě evidentně neobejde bez sociálního ohledu dokonce ani v Americe.

Můžeme se donekonečna přít, zda je to v souladu s čistými kapitalistickými idejemi volného trhu, nebo ne, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. O hodnotě rozhodnutí americké vlády nakonec nerozhoduje čistota ideologie, nýbrž obyčejný praktický výsledek. Majitelé a manažeři, kteří u krachu stáli, přišli o své peníze, běžné vklady byly zachráněny, dominový efekt se nedostavil. Místo tvořivé destrukce pragmatická rekonstrukce. Zatím to nevypadá jako špatná cesta, i když stará dobrá Amerika to už dávno není…