Predátoři už tolik nekoušou

Věda je komplexní, složitá. I systém vědeckého publikování a scientometrie je složitý. A zorientovat se v něm není úplná brnkačka, což dokazují zřejmě nekončící aférky z dějin publikujících českých akademiků, zvláště těch, kteří vystoupili na „světla ramp“ a vykročili k vysokým veřejným funkcím. Predátorská minulost naposledy ožehla emeritního rektora Pavla Tuleju, který se ztrapnil a nestal ministrem vědy, a následně i do Evropy kandidující exrektorku a ekonomku Danuši Nerudovou, jež kdysi musela – a trochu zase musí – vysvětlovat, proč psala biochemický článek a jestli jí ti „predátoři“ nepokousali – a trochu nenakazili.

Dobrá zpráva na úvod. O nebezpečné parazitické nemoci, která sužovala a stále mírně sužuje českou vědu, se ví. Dobře ví. Nejméně od prosince 2015, když týdeník Euro, Lidové noviny a pak i další média referovaly o podnikavém Wadimu Strielkowském z Fakulty sociálních věd UK, který sepsal nebývale hodně indexovaných článků – třeba i o upírech –, přičemž si vymyslel dokonce i fiktivní autorku.

Někdy tehdy začalo v Česku zvýšené úsilí o osvětu ve věci takzvaně predátorských časopisů, které napálily svojí dostupností rektor(k)y, prorektor(k)y či děkan(k)y toužící se profilovat coby výkonní a plodní odborníci.

Dekáda života s predátory

Dostaly jméno predátorské, tedy dravé, nelítostné – a požírající oběti. Téma těchto časopisů, jež se nekale přiživují na poctivém vědeckém bádání, publikují špatnou vědu (junk science) a jejich vydavatelé pořádají i pochybné kvazivědecké konference, občas vyhřezne na veřejnost a do médií prostřednictvím kuriózních příběhů, co kdy kde kdo otiskl za nesmysl: studii sepsanou počítačem (dnes AI), náhodně složené shluky slov, čiré bláboly nebo recyklovaný „výzkum“ – nejen z Česka známe totožné studie s jiným měřením (vzorků z lasičky, veverky, kuny).

Tématu věstníků, které za úplatu otisknou bez oponentury takřka cokoliv, se začal od roku 2010 neoficiálně věnovat univerzitní knihovník Jeffrey Beall z Colorada, jenž sestavoval a dlouho též udržoval Beallův seznam, soupis nekalých časopisů. Byl také kritizován, ba žalován, že neprávem pranýřuje (horší) časopisy na hraně.

„Jistě existují časopisy, které stojí na pomezí a nelze je jednoduše označit za predátorské. Tyto případy bylo nejtěžší rozhodnout a musím přiznat, že ideál­ní řešení neexistuje. Proto jsem je většinou na seznam nezařazoval. Těchto sporných ale nebylo zas až tolik, jak byste si mysleli. Asi tak tři procenta. Ostatní se daly jednoduše rozdělit do dvou skupin – predátorské a ty poctivé, kvalitní,“ řekl Beall pro tuzemský magazín Universitas. Firmám z pomezí to kazilo byznys, který je kolem celého vědeckého publikování velice výnosný. Za publikování a šíření se platí, což obecně posílilo s modelem open access – tedy s tezí, že z veřejných peněz placený výzkum musí být dostupný všem.

Odborné studie, jak to frčelo

České prostředí dnes vděčí osvíceným knihovníkům, manažerům (poctivé) vědy a rovněž výzkumníkům z think-tanku IDEA při ústavu CERGE-EI, že se predátory podařilo docela zkrotit. Kolik nás plonkové publikace stály?

„V letech 2010 až 2017, kdy se institucionální finanční podpora výzkumných organizací, tedy i vysokých škol, rozdělovala automaticky v proporcích bodů získaných za publikace, by se to asi dalo zhruba vyčíslit. Data by na to byla, ale bylo by to dost práce, kterou si s tím dosud nikdo nedal,“ řekl týdeníku Euro ekonom Daniel Münich, jenž se problematice hodnocení vědy dlouhodobě věnuje.

„Koncem minulé dekády jsme na tohle téma v IDEA publikovali tři kvantitativní studie. V jedné jsme ukázali, jak populární bylo publikování v predátorských časopisech v zemích OECD; v jiné studii jsme zase doložili, že predátorské publikování bylo populární hlavně na vysokých školách a ve společenskovědních oborech. Právě v těchto oborech některá vědecky slabá pracoviště získala díky predátorskému i jinak pochybnému publikování výraznější podíl na koláči veřejné finanční podpory. A protože podíl podpory byl koncem minulé dekády zafixován, pracoviště z tehdejší praxe profitují finančně dodnes,“ dodává analytik.

Docent Münich upozorňuje, že si ti slabí evidentně přifukovali svůj nárok na výzkumnou podporu: „Druhý a neméně neblahý důsledek tkví v tom, že díky publikacím v podivných tiskovinách udělala akademickou kariéru řada lidí, kteří dělají vědu, ale i vědu slabou, nebo dokonce pseudovědu. Dostali se i díky tomu do vyšších akademických pozic, kde mnohdy nastavují obdobně chybná kvantitativní kritéria a brání staré zavedené pořádky… A to pak snižuje efektivnost celého výzkumného systému. Ale spočítat skryté škody je nemožné.“