Předsednictví černého pasažéra

S českým předsednictvím Evropské unii v druhé polovině roku 2022 má premiér Andrej Babiš trochu smůlu. Vždy když se o něm mluví, blíží se nějaké volby, a tak z politicko-marketingových důvodů není výhodné mluvit o důležitosti takové akce a o nutnosti vložit do ní také odpovídající množství peněz. Babiš a jeho hnutí ANO totiž míří na voliče, kteří jsou k Unii spíše skeptičtí, případně jsou přesvědčeni o tom, že EU Česko nějak šidí. Zejména před říjnovými parlamentními volbami už se premiér ani po jiných voličských typech rozhlížet nemůže, všechny ostatní jsou obsazeny.

Když se o českém předsednictví mluvilo v médiích poprvé – psal se březen 2019 –, bylo před volbami do Evropského parlamentu. Tehdy Deník N citoval Babišovo vyjádření na vládě, které jako by náhodou vynesl jeden z ministrů: „Premiér předsednictví EU označil za žvanírnu s chlebíčky, která je jen drahá, stojí to hodně peněz a on v tom nevidí přínos.“

Babiš okamžitě uváděl vše na pravou míru s tím, že Česko se na akci dobře připraví a bude úspěšné. Už tehdy ale mluvil o tom, že 3,45 miliardy korun, za něž se pořídilo první předsednictví za vlády Mirka Topolánka v roce 2009, bylo opravdu moc peněz.

Berme to vážně

Dnes se situace opakuje: směšných jeden a čtvrt miliardy korun, jež ve svém otevřeném dopise kritizovali lidé jako rektorka Mendelovy univerzity Danuše Nerudová, biskup Václav Malý, exdiplomat Petr Kolář, biolog Libor Grubhoffer nebo umělkyně Kateřina Šedá, je najednou podle Babiše pouze základ, který doplní v návrhu rozpočtu jednotlivá ministerstva. „Tihle pisatelé se jenom chtějí zviditelnit, protože asi potřebují do svých politických marketingových kampaní něco říct,“ dodal v reakci na zmíněný dopis svým neopakovatelným obranně-útočným stylem premiér.

Takovou politickou motivaci ovšem lidé podepsaní pod dopisem odmítají. Profesor Grubhoffer, šéf Biologického centra Akademie věd ČR, považuje předsednictví EU za důležitou příležitost ukázat, že umíme Unii také něco dát, nejenom brát.

„Předsednictví EU by mělo být pro každý členský stát ctí, odpovědností za evropské společenství, jakož i příležitostí přijít s důležitými tématy a ukázat se před ostatními členskými státy v tom nejlepším světle. Pro naši zemi to platí dvojnásobně, neboť v posledních letech představujeme spíše problémového člena Unie,“ vysvětluje pro magazín Euro Grubhoffer.

„Jsme dnes bohužel zemí, která v EU dělá spíše problémy, či dokonce ostudu. Premiér s těžkým střetem zájmu s EU, zmatený prezident s putinovskou orien­tací a řada našich politiků s rétorikou odpůrců myšlenky evropského společenství jsou velmi nešťastné okolnosti našeho působení,“ dodává uznávaný akademik a bývalý rektor Univerzity v Českých Budějovicích, který je přesvědčen, že bychom EU měli dokázat, „že jsme země, jež ctí demokratické principy a evropské hodnoty, a že nám bytostně záleží na tom, abychom byli opět respektovaným členským státem konstruktivně smýšlejícím o významu a poslání EU“.

S podobnou motivací podepisoval dopis i politolog Lukáš Jelínek z Masarykovy dělnické akademie blízké vládní ČSSD. „Běžně takové věci nedělám, dost zvažuji, jestli něco podepíšu, nebo ne. Tady mě přesvědčily dvě věci. Zaprvé, že to nebyla jen nějaká kritika vlády, ale že je to vlastně výzva, jak by předsednictví mělo vypadat a že by se nemělo podcenit. Je to spíše zdvižený prst do budoucna, a to není aktivismus, kde člověk hraje v něčích barvách. A zadruhé, mně opravdu přijde důležité, jak Česko předsednictví uchopí, nejen co se týká peněz, ale i témat a personálních kapacit,“ vysvětluje Jelínek.

„Já spíše v tom gestu vidím pouto. Jsme přece s Unií propojeni a bereme to vážně a nepodceňujeme a nebudeme to jen tak ,šolíchat‘ levou zadní. Už tak jsme dnes v Evropě vnímáni jako černí pasažéři,“ doplňuje politolog. Samozřejmě si je dobře vědom toho, že premiérovi Babišovi se starost o předsednictví před volbami moc nehodí, protože se chce předvádět jako kritik a odpůrce Bruselu, ne jako spolutvůrce jeho evropské politiky. Navíc připravuje něco, čeho se možná ani sám už po volbách účastnit nebude a případné politické body za dobré předsednictví může sbírat někdo jiný. Stranické a osobní zájmy se tu opět dostávají do konfliktu s obecnými zájmy České republiky.

Šance pro mladé diplomaty

Proti rozjeté kritické debatě, jež tlačí vládu k větší aktivitě při přípravě českého předsednictví EU, a to především koncepční, nejen finanční, by se dalo vážně a legitimně namítnout, že unijní předsednictví nepatří k nějakým politickým milníkům či zlomovým událostem. Většina zemí si obvykle připraví velmi konkrétní agendu, kterou pak prosazuje a snaží se nějak vyřešit. (Německo například chtělo schválit rozpočet EU a dohody s Čínou, obé se povedlo, jakkoli dohoda s Čínou je kvůli Hongkongu a utlačování Ujgurů u ledu a zatím se na plénu Evropského parlamentu schvalovat nebude.)

Obecná témata většinou vyšumí a nikdo si na ně nevzpomene, nikam se nezapíšou, zůstane jen dojem, zda bylo či nebylo vše dobře zorganizováno a připraveno. Když například ministr zahraničí Jakub Kulhánek z ČSSD dnes tvrdí, že Česko v rámci předsedání EU uspořádá v Praze summit se zeměmi západního Balkánu nebo summit EU-USA, je to pěkná, ale poněkud nekonkrétní myšlenka. Co přesně by se na takových sum­mitech mělo probírat? Co by měly dojednat? Nebo půjde jen o nezávazné diskuse o současném světě? To by potom opravdu byla ona premiérova „žvanírna s chlebíčky“ a vyhozené peníze. Ministr Kulhánek chce témata ještě „vycizelovat“, jenže na to je trochu pozdě, protože o tématech se má jednat dlouho dopředu a naše předsednictví začne už za rok!

S tím, že národní předsednictví EU obvykle nic zásadního nepřinášejí a v politické paměti zapadají, souhlasí i politolog Jelínek. Považuje však za důležité, že během takové pro Česko zásadní akce vstupuje do evropských institucí spousta českých diplomatů a nových mladých lidí, kteří pomohou Česko nejen v zahraničí, ale i doma posunout dál. To potvrzuje i bývalý premiér Mirek Topolánek, jenž má zkušenost s prvním českým předsednictvím, na němž bohužel zůstal stín pádu vlády a jejího rychlého nahrazení, které tehdy na jaře roku 2009 prosadil prezident Václav Klaus. Podle Topolánka ale všechny ty šikovné mladé lidi po předsednictví spolkla unijní byrokracie v Bruselu, takže po akci zůstalo pouze dobré jméno lehce excentrické země, která má lepší evropské úředníky než politiky.

Aktivní expremiér

Topolánek nyní vytvořil s kolegy platformu zarámovanou twitterovým hash­tagem #NevímeCoChceme, která by měla přispět k tomu, aby se česká vláda v těchto otázkách našla. Zatím tam moc příspěvků nenajdete, a když, konstruktivní příliš nejsou, spíše kritické – ukazuje se v nich, jak jsme na evropské scéně zmatení a opoždění (například že jsme Fond obnovy, který má okamžitě pomoct z covidové ekonomické krize, schválili až jako 23. v pořadí). Expremiér, patřičně hrdý na to, že „jeho české předsednictví“ bylo úspěšné a produktivní (i když to hlavní, plynová krize s Ruskem se odehrála ad hoc, nikoli jako plánovaná agenda), přesto tvrdí, že platforma chce „dnešní státní správě pomoct s formulací národních priorit“.

V rozsáhlém rozhovoru pro server EuroActiv Topolánek mimo jiné tvrdí, že Česko „nemůže rezignovat na podporu českého předsednictví, nemůžeme se tvářit, že je to bezvýznamná záležitost“. „Měli bychom využít toho půlroku k propagaci ČR,“ pokračuje expremiér, „dostat jednotlivá jednání do regionů, zainteresovat na tom hejtmany, města i normální lidi. Toto všechno my připravíme a budeme jednat mimo jiné s novým náměstkem ministerstva zahraničí a mým kamarádem Janem Kohoutem, který by měl mít právě toto na starost.“

Topolánkova aktivita, která je jakýmsi rámcovým jízdním plánem pro přípravu předsednictví, i dopis premiérovi od různých osobností od školství přes Akademii věd po umělce dokládají, že o české předsednictví EU je větší veřejný zájem, než si předseda vlády asi představoval. Volební téma z toho už nebude, ale nechat věc jen tak ležet a čekat, jak dopadnou volby, si premiér už teď také dovolit nemůže. Je to bohužel pořád stejné − Andrej Babiš je Evropanem, ale jenom tehdy, když ho do Evropy ostatní Evropané tlačí, ať už z venku, nebo z domova v Česku.