Přestavět Německo

Smělé plány na oživení ekonomiky, rozvoj zelených technologií a také nový sociální plán pro celé Německo včetně 400 tisíc nových bytů slibovala po volbách koalice tří stran v čele se sociálnědemokratickým kancléřem Olafem Scholzem. Ze slibů mnoho nezbylo. Koalice SPD, Zelených a liberální FDP vznikla v prosinci 2021, už v únoru 2022 napadlo Rusko Ukrajinu, Německo přišlo o zdroje levné energie a sen o pohodovém vládnutí lemovaném jedním úspěchem za druhým se definitivně rozplynul.

Scholzova vláda se velmi rychle vyrovnala s hrozbou nedostatku fosilních zdrojů, zejména plynu. Zeleného ministra hospodářství a ochrany klimatu Roberta Habecka ale stálo mnoho sebezapření, když prosil o plyn v Kataru a v jiných zemích, které jeho strana dříve pravidelně kritizovala za špatný stav lidských práv. Tím ale úspěchy kabinetu skončily a začala nekonečná přetahovaná o to, kdo prosadí ze svého programu víc. Ministr financí a šéf FDP Christian Lindner se snažil tak vehementně, až nakonec kancléř nevydržel a propustil ho i s celou stranou z koalice, což byl definitivní konec vlády.

Kancléř do jiné doby

Lindner a jeho přístup k nakládání se státní kasou ukazují na rozpolcenost současného Německa asi nejlépe. A to i proto, že ministr financí v předchozí vládě Angely Merkelové se jmenoval Olaf Scholz. Kancléř si proto vždy velmi přesně spočítal, kam Lindnerovy návrhy vedou, a dělal jim oponenturu velmi důkladnou. Skutečné problémy odcházející koalice začaly ve chvíli, kdy německý ústavní soud označil převod 60 miliard z fondu na řešení covidové krize do státního rozpočtu za protiústavní.

Scholzova vláda na návrh ministra Habecka měla z těchto peněz hradit všechny důležité rozvojové programy, což najednou nebylo možné. Plány na cokoli se zasekly a vláda fakticky přestala jednat společně, cíleně, systematicky a programově. Rozpadla se za rok, k údivu všech, ne snad proto, že opravdu skončila, nýbrž proto, že to muselo trvat tak dlouho, když koaliční spolupráce de facto dávno přestala fungovat, všichni ve vládě jeli na své stranické triko a kancléř Scholz se proměnil v solitérního samotáře, který jen nerad o něčem rozhoduje a říká jasná stanoviska. Spolupracovníci Olafa Scholze v minulosti v médiích vyprávěli o tom, jak si současný kancléř musel všechny materiály vždy nejdříve detailně prostudovat, což trvalo, potom zanalyzovat, což trvalo, pak dlouze promyslet, to také trvalo, potom ještě připravit návrhy řešení a znovu je promyslet (to trvalo nejdéle) a pak možná, už plně přesvědčený a sebejistý šéf vlády ve věci (možná) rozhodl. Jenže tato kancléřova „hyperodpovědnost“ se nakonec ukázala jako největší brzda vlády. Příznačně se to projevovalo ve vztahu k německé pomoci Ukrajině, kde Scholz donekonečna lavíroval mezi pomocí a zdrženlivým postojem.

Slíbil pomoct vším do té doby, dokud to bude Ukrajina potřebovat, pak ale osobně zastavoval některé vojenské dodávky. Podobně to bylo s takzvaným zeitwende, tedy historickým přelomem, okamžikem, kdy Scholz oznamoval, že Německo se poprvé od druhé světové války bude cíleně vyzbrojovat k potenciální obranné válce s Ruskem, pro něž je Německo jako součást „kolektivního Západu“ nepřítelem. Kancléř slíbil 100 miliard eur na nové vyzbrojení bundeswehru, postupné čerpání těchto peněz ale drhne, přitom německá armáda není ve stavu, který by jí umožňoval efektivně bránit německé území.

Ještě ani dnes nemá kancléř vůbec jasno. Rétoricky téměř bok po boku bojuje s Ukrajinci na frontě, v parlamentu ale přísahá, že nikdy nedopustí, aby německé zbraně střílely na ruské území. Dnes to dělá ze zištných důvodů, protože už začal předvolební boj a silné opoziční subjekty od Alternativy pro Německo (AfD) po Spojenectví Sahry Wagenknechtové (BSW) masivně využívají sofistikovanou protiválečnou rétoriku, které musí předseda vlády a stále ještě lídr SPD nějak čelit. Nedávné zemské volby na východě Německa přinesly sociální demokracii velké ztráty, nejhorší výsledky po válce a Scholz doufá, že tímto způsobem si získá určitou část hlasů zpátky.

Adaptovat se na dražší energie

Němci ale ani tak nečekají na zastavení války či německou neutralitu. Jejich hlavní zájem je upřený na ekonomickou situaci, která je podle mnoha z nich nejhorší za poslední čtvrtstoletí. Ekonomická čísla jsou velmi špatná – dva roky za sebou pokles HDP v řádu několika desetin procenta, zdražení všeho, v klíčových sektorech, jako je stavebnictví, až o dvě třetiny –, ale markantní sociální propad se zatím nekoná. Automobilky, kde je doposud největší zádrhel v odbytu, ještě nepropouštějí, takže nezaměstnanost prudce neroste. To se však může už brzy změnit. A právě na to, jak tyto existenční obavy zahnat a jak oživit ekonomiku, se voliči ptají ze všeho nejvíc. Scholz a jeho SPD zatím nenašli konkurenční odpověď na národněsocialistické programy AfD a BSW, které počítají se silnou ingerencí státu do ekonomiky a podnikání ve stylu „Deutschland zuerst“, tedy Německo na první místě, což by pro vývozně orientovanou německou ekonomiku mohla být sebevražda. Scholzova vláda se skoro dva roky pokoušela udělat něco s šokem, který německé hospodářství prožilo, když náhle ztratilo levné suroviny z Ruska. Ukázalo se nejenom to, že Německo bylo zejména na ruském plynu mimořádně závislé, odhalila se navíc i míra vnitřní nepřiznané energetické dotace, tedy to, že úspěch německého průmyslu do velké míry stál a padal s levnými energiemi. Dodnes si na to německý průmysl stěžuje a je to ten hlavní problém pro celou ekonomiku. Najít během dvou let energetickou náhradu za ruské zdroje nakonec nebyl velký problém, ale všechno to stojí mnohem více peněz.

Německý průmysl se na to bude muset adaptovat, což mu stále moc nejde, i proto se lobbistické skupiny ze všech oborů snaží přimět vládu k novým dotacím, neboť jsou přesvědčeny, že bez levné energie nebude německý průmysl konkurenceschopný. Vláda tuto snahu nic neměnit a dál jet s dotovanou energií po starém nemůže dlouhodobě podporovat, což musí časem přinést masivní restrukturalizaci, propouštění a velké sociální náklady, na něž stát musí být připraven. Scholzova vláda místo speciální pomoci při restrukturalizacích naopak hledala cesty, jak sociální pomoc rozprostřít do větší šířky, zatímco všem už bylo jasné, že na to nebudou peníze.

Každá další vláda bude muset urychlit modernizaci německé dopravní infrastruktury, která občas kolabuje na železnici i na silnici. Mluví se dokola o urychlení digitalizace ve všech směrech. Německo zaspalo ve všeobecných modernizačních procesech a žilo často z podstaty minulosti. Dokud tekly do Německa levné energie a podniky využívaly levné dodávky ze zahraničí či lacinou pracovní sílu v jiných oblastech světa, celý systém fungoval a na jeho slabiny nebylo vidět. Už během covidu-19 a hlavně po vpádu ruských vojsk na Ukrajinu a s vysokou inflací se odhalilo vše naráz. Není divu, že váhavý a nejistý Scholz svázaný svou právnickou precizností a opatrností nedokázal takový otřes dostatečně rychle zpracovat. Německo dnes potřebuje pružnějšího a odvážnějšího kancléře, je ale otázka, jestli takového lídra v předčasných volbách, jež se plánují na konec února, může dostat.

Jak si s tím poradí Merz

Ne snad že by situace byla nepřehledná a kancléřem se může stát kdekdo. Je to přesně naopak. Novým kancléřem s pravděpodobností hraničící s jistotou se stane lídr opoziční Křesťansko-demokratické unie (CDU) Friedrich Merz, jehož strana má dlouhodobě podporu více než 30 procent a je prakticky nemožné, aby ji za pár měsíců do voleb někdo dohnal. Devětašedesátiletý Merz se chtěl stát kancléřským kandidátem už před třemi lety. Tehdy mu v tom zabránila Angela Merkelová, která ho za nástupce nechtěla. Nepomohlo ani to, že Merze podporoval a jeho kandidaturu tehdy víceméně vymyslel před rokem zesnulý Wolfgang Schäuble, pomocník Helmuta Kohla i Merkelové, zkušený politický matador a bývalý ministr financí a vnitra. Opakoval se tak stranický souboj ze začátku 21. století, kdy Merkelová vystrnadila Merze z postu předsedy poslanecké frakce CDU a zhrzený politik téměř na dvacet let zmizel v hospodářské sféře.

Kancléřská funkce tedy bude Merzovou politickou satisfakcí, otázka je, zda za ni dnes bude děkovat. Celé Německo od něj očekává rychlou a podstatnou změnu ve všech oblastech. Pokud se to Merzovi nepodaří, utrpí tím vážně i jeho vlastní strana, on sám se už bát nemusí, z politiky na konci svého očekávaného mandátu může v klidu odejít do politického důchodu. Šel by tam však raději jako úspěšný kancléř. Co nového tedy stagnujícímu a z přílivu cizinců vystrašenému Německu Friedrich Merz nabízí? První radikální změna by měla přijít právě v oblasti migrace. Merz pod vlivem rostoucího násilí imigrantů a populistické kampaně AfD tlačil k zavedení kontrol na hranicích, což se prakticky děje, pravděpodobný budoucí kancléř by je ještě zpřísnil a nasadil dalších deset tisíc úředníků. Německo by tak mělo být schopno okamžitě z hranic repatriovat lidi bez povolení ke vstupu či k práci. V plánu lídra CDU je i naprostý zákaz migrace z Afghánistánu a ze Sýrie. Merz věří, že tyto akce budou mít i odstrašující účinek, protože celý svět se dozví, že německé hranice jsou hlídány a Německo přestane být migrantům zaslíbenou zemí.

Od Merze se čeká i zpřísnění sociální politiky, kterou naopak Scholz rozvolnil. Půjde o redukci balíku za 50 miliard eur a bude zajímavé sledovat, kam se ho konzervativnější vládě podaří stlačit. Odborníci namítají, že přísnější podmínky čerpání sociálních dávek ničemu moc nepomohou, když zemi nejspíš čeká velké popouštění ve firmách (Volkswagen a další části výrobního řetězce) a také silný sociální boj s odbory. Sociální síť čeká nová velká zátěž, doba omezovat ji není možná ani z politického hlediska nevhodnější. Merz už se nechal slyšet, že jakmile se stane kancléřem, prvním úkolem bude přepracování rozpočtu. „Budeme muset všechno důkladně přehlédnout a přepočítat, očekávám tedy, že řádný rozpočet bude až příští rok v létě,“ tvrdí favorit voleb. Klíčovým bodem pro reformu rozpočtu ale musí být přenastavení daní, shodnou se němečtí ekonomové. Tedy větší zatížení střední třídy nebo nejvíce vydělávajících. Merz byl ale vždy proti takovým opatřením. Avšak tvrdá rozpočtová realita ho poměrně snadno může donutit ke změně názoru. Už proto, že plánuje další investice do zbrojení a nových lidí v Bundeswehru, protože počítá s tím, že Německo bude po odtažení Trumpa od Evropy spolu s Francií vůdčí vojenskou silou starého kontinentu. „Jsem přesvědčen, že jednoho dne budeme moct demontovat větrné elektrárny, protože jsou ošklivé a do krajiny se nehodí,“ to je asi nejčastěji opakovaný výrok Friedricha Merze. Naznačuje se v něm, že pravděpodobný nový německý kancléř bude bojovat proti větrníkům a dalším obnovitelným zdrojům (OZE). Je také veřejným tajemstvím, že současný šéf CDU je zastáncem jaderné energie. Jenže nahodit Scholzem odpojené jádro by bylo velmi drahé a politicky riskantní, protože konec jaderné energetiky v Německu prosadila Merkelová i kvůli strachu voličů CDU. Merz tedy skoro jistě bude pokračovat v rozvoji rozjeté výstavby OZE a podpoří plynové víceúčelové elektrárny.

Co nakonec Merz splní, a co ne, záleží samozřejmě na tom, s kým bude sestavovat vládu. Nejreálnější se vzhledem k číslům zdá velká koalice s SPD. Liberální FDP, kterou by Merz ideologicky preferoval, spadla pod pětiprocentní hranici, Zelené s deseti procenty zase vlivná část CDU vylučuje ze hry, AfD s 18 a BSW se sedmi procenty mají v CDU politickou stopku. Jsou to paradoxy: CDU bude k vládnutí zřejmě potřebovat spojenectví strany současného kancléře. Vysvětlovat, že je to v zájmu celého Německa, se v této situaci ale bude vysvětlovat nepoměrně lépe, přestože Merz dosud na Scholzově působení nenechal nit suchou.

Vše mohla vyřešit sama SPD. Řada sociálních demokratů volala po nahrazení nepopulárního kancléře v čele kandidátky strany. Týdny se spekulovalo o tom, že ho vystřídá nejpopulárnější německý politik, ministr obrany Boris Pistorius (důvěra 60 procent; a propos lídr CDU Merz jen 40). Ten ale na konci minulého týdne oznámil, že nebude kancléřovi v boji překážet, neboť je přesvědčen, že Scholz opět bude „skvělým kancléřem“. SPD se Scholzem v čele však riskuje volební katastrofu, jež ovlivní i sestavování budoucí vlády. Větší propad SPD ohrozí možnou velkou koalici s CDU. Scholz by pak do vlády zcela jistě nevstoupil a musel by z politiky odejít.