Přímá volba prezidenta se vykládala jako poslední možnost, jak vrátit do politiky důvěru občanů v demokracii. Přece když bude prezident volen přímo, lidé se s politikou snadněji identifikují a také si uvědomí, že jsou za politické dění zodpovědní stejně jako politici.
Nic z toho se nestalo, přímá volba pouze zvýraznila frustrace ve společnosti, které si při výběru směle promítáme do budoucí hlavy státu. Volba tak připomíná kolektivní psychoterapii, jejímž výsledkem je místo spojování společnosti její další rozdělování.
Vzpomínám, jak jsme s kamarády před první volbou v jedné pražské hospodě poslouchali vyprávění podnikatele z Moravy, který v Praze řídil několik part elektrikářů. Vydělával slušné peníze, ale neustále si stěžoval, jak je všechno složité a těžké. Jak skutečná práce rukama není vůbec ceněna (sám přitom rukama nepracoval, jen řídil své party). Chtěl tehdy volit Miloše Zemana. Na otázku – „Proboha, proč?“ – měl snadnou odpověď. „Zeman bude s námi, Zeman nám pomůže.“
Následovala hodinová debata, v níž jsme pánovi marně vysvětlovali, že mu Zeman ani jakýkoli jiný prezident v ničem praktickém nepomůže. Jednoduše proto, že na to nemá nejen pravomoci, ale ani na to nebude mít čas a aparát. „Zeman za vás složenky nezaplatí,“ zněla reakce mířící na mužovy největší stesky spojené s permanentním růstem nákladů. „To nevadí, ale zastane se nás, bude na nás myslet.“
Prezident může být v Česku lecčíms. Spasitelem, zachráncem, pomocníkem v nouzi, zpovědníkem, jemuž se můžeme kdykoli svěřit, když zrovna dorazí do naší obce, vůdcem lidu, kterému rozumí, mudrcem, který zná svět a chápe jeho principy, posledním soucitným, jenž se ustrne nad trpícími i zločinci, karatel špatných politiků, kteří místo pomoci lidu vymýšlejí, jak lidem uškodit.
Prezident má být jedním z nás, říkají často lidé, a přitom chtějí, aby se nějak zásadně svými výjimečnými vlastnostmi od zbytku odlišoval a pokud možno morálně všechny převyšoval. Národ, který nesnáší elity a tradičně je vyhání ze svého středu, by si přál, aby mu vládl osvícený mocnář a moudrý pastýř.
Třetí přímá volba prezidenta nebude v těchto projekcích jiná, stačí sledovat sociální sítě a číst komentáře v novinách. Česko v tomto odrazu připomíná malý blázinec, v němž se všichni pohybují v blouznivém snu, který nemá s realitou nic společného.
Když už česká společnost potřebuje mít svého přímo voleného prezidenta – něco jako svůj nejpřesnější otisk na trůnu na Hradě –, mohla by už napotřetí přijít na to, že nakonec vždy zvolí obyčejného smrtelníka. Někoho, kdo jen těžko odolá svádění moci, někoho, kdo už nikdy nebude takový, jak se stylizuje a předvádí v kampani.
Pojďme tedy konečně poprvé zvolit obyčejného politika, po němž nebudeme chtít, aby na nás myslel, měl nás rád a staral se o nás, nýbrž jen a jen to, aby dělal svou práci, jak mu naznačuje všeobecný výklad ústavy, a aby si z nutného opojení z majestátu a moci nehrál na něco, čím není.
Nic nečekat a chtít obyčejného prezidenta-politika je ta nejlepší obrana před zklamáním, jež nakonec zatím vždy přišlo. Pokud se z tohoto „prvního mezi rovnými“ vyklube něco víc, bude to jen „třešnička na dortu“, milé překvapení, v jehož základu je silný a schopný politický korpus.
Do voleb zbývá 60 dní, nejvyšší čas zahodit prezidentské iluze! A hlavně nečekejte, že na vás někdo jako prezident bude někdy vážně myslet.
