Primitivní nacionalismus

Patřil k nejvýraznějším tvářím sametové revoluce na Slovensku. Veřejnost proti násilí, slovenskou obdobu českého Občanského fóra, si bez jeho rozumu a charismatu těžko představit. Silné osobní kouzlo mu zůstalo dodnes; a zvídavé kritické oči, které pronikají za fasádu běžné reality. Jak se sociolog Fedor Gál dívá na slovenskou společnost těsně před parlamentními volbami?

Progresivní Slovensko (PS) se těsně před volbami najednou stalo spolufavoritem. Čím si to vysvětlujete? Jakou vládu by mohlo sestavit?
Je to nováček na politickém kolbišti. Nové tváře, nová naděje. To může hrát svou roli. V Česku máte podobných zkušeností dost. Netuším, jak se jim bude dařit vládnutí. Přeji si však, vzhledem k předvolební situaci, aby dostali šanci. A přeji si to velice, ale jinak, než předváděli například v Česku Věci veřejné a podobní.

S kým by se mohlo Progresivní Slovensko spojit?
Nabízí se spojenectví se stranou SASKA (předtím SAS Richarda Sulíka, jejíž součástí je také Občanská konzervativní strana), což jsou liberálové, s křesťanskými demokraty (KDH), pokud překročí pět procent a obě strany nebudou preferovat kulturní války před skutečnými prioritami, jako je například zahraničně-politická orien­tace, a s Hlasem (rezignují-li skutečně na svou nedávnou minulost, kdy táhli s Ficem za jeden provaz). Snad se do parlamentu dostane ještě alespoň jedna politická strana, která ví, kde je sever (například Demokrati). Myslím, že to bude o fous.

Lidé z PS působí jako lidé brusel­ského typu, tedy přemýšlející evropsky, jednající koncepčně, zdá se, že věří v byrokratický systém demokracie.
„Lidé bruselského typu“ a „byrokratický systém demokracie“ mi zní trochu pe­jorativně. Bez evropských institucí si totiž neumím evropskou spolupráci představit. Také bez institucí, které dbají o demokracii takzvaně administrativně. Pokud jde o PS, je to současná alternativa hlavně pro městský, vzdělanější, mladší, liberálnější elektorát.

Není to jen bublina pro stejně formované lidi?
Zmínil jsem například křesťanské demokraty. Ti mají elektorát primárně venkovský. Mimochodem říkám-li „alter­nativa hlavně pro…“, neříkám současně, že lidé mimo centra neinklinují k PS a jejich tvářím nebo že jsou nevzdělaní a tak podobně. A vůbec, já to „bublinování“ považuji za klišé. Sám žiji v několika „bublinách“ (pracovních, zájmových, hospodských, kavárenských, příbuzenských) současně a se vztahy a komunikací mezi bublinami nemám žádný problém.

Prezidentka Zuzana Čaputová před volbami podlehla nátlaku a řekla, že už nebude kandidovat. Není to selhání? Neměla právě v této chvíli vytrvat?
Ano, pracovala pod tlakem, ale neselhala. Vnesla do politiky ženskost a lidskost, kvůli kterým strádala. Nešířila kolem sebe negativní emoce, nepotřebovala si zvyšovat popularitu ukazováním na nepřítele. Byla věcná, zásadová, korektní, ale neagresivní. Nebyl to nátlak, proč rezignovala na další volební soutěž o post prezidentky. A není to selhání. Její právo svobodné volby další cesty životem chápu. Je také známo, že jasně řekla, koho si představuje po příštích prezidentských volbách v této pozici. Odevzdala štafetu důstojně. Zuzana Čaputová se zapsala do slovenských dějin jako pozitivní a nevídaný úkaz. Ivan Korčok nebude horší, bude-li prezident.

Sama prezidentka mluvila o vý­hružkách a nátlaku, kterému se už nechce do budoucna vystavovat…
Pamatuji si to především tak, že mluvila o výhružkách dětem a nejužší rodině. Měla na své rozhodnutí, jak už jsem řekl, lidsky i politicky plné právo. Navíc své funkční období konala statečně i pod tlakem. A když už o tom mluvíme, jména prezidentů, kteří se svých postů drželi zuby nehty, nejsou žádná galerie státníků hodných záznamu do knihy cti.

Jak na prezidentku může navázat Ivan Korčok, o němž jste mluvil?
Co se týká Korčoka, je to kariérní diplomat, s jasným názorem na civilizační ukotvení Slovenska. Nevisí na pozici a je připraven sloužit. Jeho životopis je podle mého mínění bez černých skvrn.

Letos uplynulo třicet let od rozdělení Česka a Slovenska. V čem se dnes obě společnosti liší a v čem jsou naopak stejné?
Slovensko je kulturně zaostalejší než Česko, méně ukotvené v euroatlantickém civilizačním prostoru, poznačené krátkou, ale docela temnou historií své státnosti, malostí – v doslovném i přeneseném významu toho slova. Společný máme kus historie.

A jde-li o transformaci společnosti po rozpadu komunismu?
Pokud jde o klíčové aspekty transformace společnosti, neviděl bych zásadní rozdíly – zrušení vedoucí role komunistické strany v ústavě, transformace ekonomiky, pluralizace politické scény probíhaly v úzké spolupráci Veřejnosti proti násilí a Občanského fóra. Rozdíly byly jinde. Například v tom, že na Slovensku byla masivní koncentrace zbrojního průmyslu, sice nekonkurenceschopného, ale jeho útlumem na středním Slovensku stoupla regionální nezaměstnanost a také nespokojenost lidí a tak dále a tak podobně. Každá sociální tenze byla vodou na mlýn nacionalistickým pohrobkům válečného slovenského státu, nemluvě o tom, že slovenský nacionalismus a autonomismus se probouzel pokaždé, když byla společnost v dramatickém pohybu.

Co vás na Slovensku za posledních třicet let nejvíce těší?
Obecně 90. léta, tedy období rychlých politických a ekonomických reforem, poté období vlády Mikuláše Dzurindy a také etapa integrace do společenství států EU a NATO. Cením si také stavu občanské společnosti na Slovensku. Konec takzvaného „mečiarismu“ v roce 1998 a události po nedávné vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky jde především na její konto.

Pro řadu Čechů je Slovensko jakou­si „guilty pleasure“, máme trochu škodolibou radost, že u vás je to ještě o něco horší než u nás – Mečiar, Fico, mafie, vraždění novinářů.
Mečiar byl předvojem radikálního populismu, který dnes bují, kam se podíváte. Nějakou zákonitost bych v tom nehledal – jednoduše „malý dvorek“. Robert Fico a jeho populisté jen naskočili do rozjetého vlaku, který prokázal svou „životaschopnost“ v Maďarsku a jinde, USA nevynímaje. Svou roli sehrály také kulturní stereotypy. Zjednodušeně řečeno: Mečiar a Klaus se „našli“. Dvě mentálně jiné verze téhož mocenského pragmatismu. A násilí, které vzpomínáte, bylo politické až sekundárně, primárně šlo o špinavé peníze, gangsterství. Máte v Česku sečteny všechny oběti tohoto typu zločinu?

Nakonec i my v Česku máme své populisty: Babiše, Okamuru, Rajchla a řadu dalších.
Babiš je, z mého pohledu, neuvěřitelný žvanil. To Fico měl i období, kdy dokázal hovořit docela artikulovaně. Společné mají to, že jsou pod tlakem podezření ze spáchání kriminálních deliktů a jde jim o přežití. O Okamurovi, Dankovi a podobných (například o Milanu Uhríkovi ze strany Republika) se mi nechce mluvit. Jsou vzpomínkou na nejhorší časy naší historie. Tady jednoduše dialog není možný – je třeba se postavit a bránit liberální demokracii nebo chcete-li demokracii. A ještě k tomu politickému marketingu: politika je primárně hra emocí. Nebo si myslíte, že lidé se před volební urnou rozhodují podle volebních programů politických stran a hnutí? Marketéři jsou důležitým faktorem úspěchu, ale oni nejsou zadavatelé věcného obsahu kampaní, to dělají političtí lídři. Není-li tomu tak, pak jde o pokryteckou politiku, která se veze na většinovém veřejném mínění, a cestu do pekel.

Tomio Okamura je malý český Pepík rozdmýchávající nacionalistické vášně. Kdo se mu na současné slovenské scéně nejvíce podobá? Liší se národovecký typ populismu na Slovensku od toho Okamurova?
Například Andrej Danko, šéf SNS, většinou netuší, co to vůbec mele. Opakující se refrén o slovenských zájmech na prvním místě je v kontextu, který mu dává, tragický pro Slovensko. To má s Andrejem Babišem společné. Zásadní rozdíl je v takzvaném „pragmatismu“: tady je Danko na základní nebo možná „zvláštní“ škole a nemůže se Babišovi rovnat. To Okamura ví, co chce, docela přesně. Oba ke své politice nepotřebují a také nemají politickou ideologii a národoveckou kartu používají výsostně účelově. Je to primitivní nacionalismus a s vlastenectvím nemá nic společné. To takový Uhrík ví přesně, jakou ideologii vyznává. Jímá mě z jeho vizí děs.

Když člověk sleduje předvolební kampaň na Slovensku, hrozí se dvou věcí: proruské rétoriky oslavující Putina jako zachránce míru a genderové diskuse zahalené do církevního hávu. Jaký skutečný vliv má katolická církev na Slovensku, například ve srovnání s Polskem?
Myslím, že ve srovnání s Polskem rozdíl spočívá zatím hlavně v tom, že katolický klérus má v Polsku podstatně víc moci než ten slovenský. Jejich vášeň pro kulturní války – liberalismus, interrupce či LGBT komunita – jsou stejné.

A kde se bere obdiv k Putinovi, respektive nadšení pro velké Rusko, které přece i Slováky historicky ničilo?
Bude to zřejmě tím, že člověk je mýtotvorná a mýtofilní bytost. Téměř půlka Slováků má v kulturní DNA inklinaci k autoritám a k silné ruce. Mýtus o velikém, nekonečném a vojensky silném Rusku spoustě Slováků konvenuje. Ten druhý atribut zmíněných mýtů na Ukrajině, jak věřím a doufám, dostal fatálně na frak.

Když se dívám po zemích visegrádské čtyřky, vidím Orbána, Babiše či Fica. Je to dáno deziluzí z demokracie po roce 1989 nebo že ten systém za 30 let nedal lidem to, co chtěli, tedy hlavně dostatečné bohatství všem?
Neznám systém, který dává všem lidem to, co chtějí, a to v horizontu pouhých dvou generací.

Přesto jsou sociální sítě plné jakéhosi žalu až nenávisti či sebelítosti.
Umíte si podobné protivládní demonstrace představit například v Rusku a jiných nedemokratických režimech? Obecně lze říct, že konflikty patří ke společenské dynamice odjakživa. Bezkonfliktní společnost je pouze nesvobodná nebo mrtvá společnost. A také je třeba připomenout: umíme definovat podíl cizích zájmů, například ruské FSB a GRU, na vyvolávání těchto demonstrací? Sociální sítě jsou v tom nevinně. Můj kamarád psycholog Slavomír Hubálek mluvil o masivně rozšířeném, téměř pandemickém hlupáctví. Při této příležitosti bych chtěl říct, že pro mnoho lidí je volební urna tak trochu jako náhražka za plivanec do tváře establish­mentu.