Pro vaše krásné oči nikdo nepřijede

Už pátým rokem vede Jan Simon festival Dvořákova Praha. Klasická hudba je mu nejbližší i z jiných důvodů: jako významný český klavírista ji zná takříkajíc z první ruky, protože ji jako interpret také vytváří. Znalost hudebního byznysu z obou stran se mu teď výtečně hodí. „Chci, aby Dvořákova Praha byla opravdu evropským festivalem,“ říká Simon. „Samozřejmě to má své finanční limity, ale snažíme se přivézt do Prahy opravdu to nejlepší, co ve světě klasické hudby existuje.“

Nastupoval jste do vedení festivalu Dvořákova Praha po dvou poměrně zajímavých osobnostech – po Vladimíru Darjaninovi, který festival založil společně s Karlem Komárkem, a po Marku Vrabcovi, který se nyní věnuje festivalu Prague Sounds. Bylo těžké hledat cestu, jak profilovat festival jinak, nově?
Práce s dramaturgií mi není cizí, od roku 2001 jsem vedl Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) a od roku 2010 vytvářel i dramaturgii rozhlasových symfoniků. Dvořákovu Prahu jsem samozřejmě už znal a viděl jsem, jak se zejména za vedení Marka Vrabce festival posouval dál do Evropy, do světa. Řídím se pravidlem, že co se osvědčilo, nemá se měnit. Zároveň je tu i od největšího sponzora Karel Komárek Family Foundation i ministerstva kultury a města Prahy snaha dodat festivalu minimálně evropský rozměr. Když už dostáváme peníze a jsme schopni je sehnat, ať jsou využity co nejlépe. Festival nese jméno Antonína Dvořáka a to také nechceme nosit nadarmo. Snažil jsem se tedy pokračovat v tom, co dělal už Marek Vrabec, totiž uvádět i méně známé Dvořákovy skladby. V tom jsme určitě šli ještě hlouběji.

To bylo rozvíjení započatého, co jste naopak v minulosti na festivalu postrádal?
Program, který by byl zaměřen na mladší interprety, na novou začínající generaci. Byl tu debutový recitál, ale hráli v něm umělci, kteří už měli mezinárodní kariéru, jen ještě nehráli v Praze. Já to vidím trochu jinak, proto jsme založili programovou řadu Pro budoucnost. Musím ale říct, že když se dostanete do takovéto pozice a máte vytvářet dramaturgii festivalu, myslíte na několik let dopředu, třeba i na to, že jakkoli byl Dvořák plodný autor, jednou se jeho dílo tak, jak je v současné řadě Dvořák Collection prezentováno, vyčerpá. Proto mám už dnes koncept, který umožní, aby Dvořák byl skutečně obsahový a nejen marketingový tahák festivalu.

Jak naplňujete ambici světového či evropského festivalu?
To byla další věc, kterou jsem chtěl rozvíjet. Máte-li řadu s titulem Světové orchestry, musíte sem skutečně dostat světové orchestry, dirigenty, interprety, aby to nebyla laciná reklama. To se dělo i v minulosti, myslím ale, že četnost výskytu těchto velkých jmen na festivalu se nyní zvýšila. Nechybí ani česká jména, jež jsou hvězdná ve světovém kontextu, a to nejen mezi interprety, ale i mezi skladateli. Prezentujeme skladby soudobých autorů, zejména mladší generace, složené na objednávku festivalu. V nich přece pokračuje tradice české hudby, která se táhne od Dvořáka a jeho předchůdců, jakkoli je pravda, že Dvořák je skutečně globálně nejhranější český autor. Celkově musím říct, že se opravdu snažíme dávat prostor mladším umělcům.

Jinak se ani tradice české hudby do budoucna neudrží…
Nejde jenom o tradici, ale i to, jak navázat vztah mezi festivalem a diváky, jak překlenout tu generační propast, abychom nezůstali zakonzervováni jen ve stávající posluchačské struktuře, abychom měli komu hrát i za deset patnáct let. Proto už na rok 2025 chystáme řadu, v níž budou vystupovat špičkoví interpreti, ale budou to neformální koncerty s dobře srozumitelnou hudbou, k níž se mohou dostat i mladí lidé, kteří klasiku dosud ještě neposlouchali.

To byl také důvod, proč jste začali hrát i na Bořislavce, v centru Komárkovy nadace?
Je to neotřelý prostor, navíc je v tom symbolika propojení s rodinnou nadací Karla Komárka, která podporuje i jiné kulturní projekty a její záběr je mnohem širší než jen podpora umění. Ale máte pravdu, právě proto jsme sem umístili produkce mladých umělců, kteří mají do budoucna šanci stát se českými i mezinárodnímu hvězdami a ambasadory Dvořákova odkazu.

Vedle vás je v Praze daleko starší festival Pražské jaro, které také chce více mladých, více soudobé hudby, více světových jmen. Konkurujete si, nebo se spíše doplňujete?
Konkurence je vždycky dobrá věc. Je stimulující. Ne že bychom se předháněli, kdo přiveze atraktivnější interprety, ono to také jde těžko, když jsou tu dva velké festivaly a ještě elitní sezona České filharmonie. Vytvořit takzvaný wow efekt, tedy přivézt, co tu ještě nebylo, to se vám povede jednou za dva tři roky. Nám se to loni povedlo s legendární klavíristkou Marthou Argerichovou, ta v Praze hrála po padesáti letech, a s Clevelandským orchestrem, který tu naposledy byl v roce 1989. Snažím se, aby naše dramaturgie byla skutečně konceptuální. Držíme se programových řad, ono to funguje, můj předchůdce to nastavil velmi dobře a chytře. Snažím se to rozvíjet dál. Na rozdíl od Pražského jara nikdy nebudeme tolik prezentovat starou hudbu či avantgardy 20. a 21. století. Ano, jsme trochu konzervativnější, ale o to víc kompaktní. Každý náš koncert má své opodstatnění a také svůj příběh. Nechceme nějak soutěžit s Pražským jarem, jsme zkrátka evropský festival, na nějž jezdí i diváci ze zahraničí a velké orchestry ho už zahrnuly do svých touringových plánů na ose Luzern–Mnichov–Berlín–Salcburk–Vídeň, což je samo o sobě úspěch a potvrzení kvality. Jak říkal Dvořák, velká myšlenka není tak složitá a těžká, ale udělat z ní velkou věc, to už dá nějakou práci.

Letošní program i laiky táhne tím, že přijedou Vídeňští filharmonici, skutečná světová špička, dirigovat bude Jakub Hrůša. Jak obtížné je sehnat takový orchestr a jakou roli v tom hrají peníze?
Je to také hudební byznys, a když na ten produkt nemáte, nikdo pro vaše krásné oči nepřijede.

Ani kvůli Jakubovi Hrůšovi nedají Vídeňští slevu?
Ani proto ne (smích)… Když už ty peníze máte, potřebujete mít kredibilitu. Je také složitější najít vhodný termín a dohodnout se, aby zahráli to, co doopravdy chcete. Většina orchestrů na turné hraje stejný program v několika městech. Pokud chcete, aby hráli podle vaší volby, musíte ovlivnit jejich program na turné, což není lehké, ale nám se to letos povedlo. Bylo to díky rozhovorům s orchestrem už před třemi lety, kdy u nich debutoval právě Jakub Hrůša, kterého si nesmírně oblíbili. Vyzkoušeli si náš festival už v roce 2021, velmi se jim tehdy líbilo Rudolfinum, protože historicky hrají v Praze v Obecním domě. A hned jsme se domluvili na letošním koncertě. Přišlo mi zajímavé, aby se propojila Dvořákova hudba s Brahmsovou, když má Brahms letos 190 let od narození, takže by se tito dva tvůrčí přátelé opět sešli, tentokrát pod taktovkou českého dirigenta. Jakub Hrůša byl první volba.

Bude to velká hudební událost.
Nesporně, navíc to nahrává Evropská vysílací unie (EBU) jako jeden ze tří koncertů Vídeňských filharmoniků v daném roce. Je to vyznamenání, že si vybrali nás jako třetí koncert po novoročním koncertě v Musikvereinu, letním koncertě na zámku Schönbrunn, takže to asi neděláme úplně špatně. Půjde přitom o „Rolex event“. Výrobce světoznámých hodinek je hlavním sponzorem Vídeňské filharmonie a zvolil si tento koncert jako událost, na niž pozve své partnery, protože vedení firmy se sejde v Praze.

Potvrzuje to evropský či světový rozměr festivalu, o který usilujete, ten by měl být ale vidět i v zahraničních mé­diích, což je někdy problém i u Pražského jara. Sledujete tento otisk Dvořákovy Prahy a je to pro vás důležité?
Samozřejmě že je to pro nás důležité. Publicita v zahraničí vytváří kredibilitu festivalu a zvyšuje zájem špičkových umělců na festivalu vystoupit a zahraničních posluchačů do Prahy přijet. Ale pokud uděláme program, který recykluje to, co se hraje na turné jinde, jak se nám to stalo minulý rok s Clevelandským orchestrem, a stejný program se hraje na festivalu typu Luzern, švýcarský kritik pak už nemá potřebu jet do Prahy. Mimořádnost projektu je to, co přitahuje.

Prožili jste covid-19 a otřes jistoty, že koncerty budou. Dnes vládne nejistota ekonomická, kvůli válce, vysoké inflaci. Míříte sice spíše na bohatší publikum, ale přece jenom – cítíte tuto nejistotu v zájmu o vstupenky?
V covidu roku 2020 jsme měli trochu štěstí, které přeje připraveným. Po­mohlo nám včasné rozhodnutí o zrušení účasti zahraničních umělců, které jsme udělali hned v březnu při prvním lockdownu. Tím jsme ale dokázali udržet dramaturgii, k jejímuž naplnění jsme přizvali špičkové české umělce. V září jsme měli i notný kus štěstí v tom, že jsme mohli využít okno jistého uvolnění, byť to bylo s určitým omezením. My jsme skutečně odehráli dvacet koncertů s téměř nezměněnou dramaturgií a to nám velmi pomohlo udržet kontinuitu. Covid ale změnil chování lidí, kteří v době nejistoty čekají s nákupem vstupenek a méně kupují v předprodeji. Nemohu s vámi úplně souhlasit v tom, že směřujeme jenom na bohatší klien­telu. Samozřejmě když kupujete Rolls-Royce, jako je Vídeňská filharmonie, nemůžete si dovolit ho prodávat za cenu obyčejné značky.

To je úplně jiná finanční kategorie.
Je to tak, ale já vám to řeknu jinak. Jestliže máme rozpočet zhruba 60 milionů korun a Pražské jaro asi 90 milionů, festival v Luzernu disponuje rozpočtem 40 milionů švýcarských franků, tedy miliardou korun, to jsou úplně jiné počty. Oni mohou mít všechno, na co si ukážou, my musíme více vybírat a pak být přece jenom úspornější, zejména v nákladech na provoz. Festival de facto děláme v průběhu roku v 4,1 zaměstnance a se subdodávkami služeb od fakturantů; na produkci během festivalu pak najímáme další lidi.
Chtěl jsem jen říct, že to nejlepší nemůžete z ekonomických i statuárních důvodů prodávat pod cenou. Zároveň musíme respektovat, jaká je kupní síla obyvatelstva. Je to poměrně velká alchymie, jak nastavit ceny vstupenek, aby byla kultura dostupná, zejména když využíváme veřejné zdroje a dotace a víme, že hudební publikum není vždy zrovna nejlépe situované. Kdyby měla jít babička se svými třemi vnuky na Vídeňské filharmoniky, bude ji to stát celý důchod, pak ale máme diváky, kteří v podstatě neřeší, kolik mají platit. Tohle nějak spojit a vyvážit je někdy těžké, i proto máme určitý slevový systém.

Jak to vypadá letos, už lidé více věří, že akce bude, a kupují lístky předem?
Musím říct, že se to zlepšilo. Letos máme v předprodeji o 60 procent větší objem než loni, lidé už se nebojí. Zároveň máme velkou konkurenci nejen v hudbě, ale i v divadlech, která začínají v září sezonu, a nikdy nevíme, jak na tom budeme. Není to jako ve Vídni, kde máte jistotu, že dva špičkové koncerty v témže dni budou vždy vyprodané. V Praze to tak není a musíme o diváky bojovat.

Jak to změní nový hudební sál, plánovaná Vltavská filharmonie v Praze?
Bude to jistě velmi atraktivní a přitáhne to posluchače, ale určitě bude dál existovat Rudolfinum a Obecní dům. Nová filharmonie bude mít tuším 1 800 míst a naplnit všechny tyto kapacity, aby byly provozně dostatečně vytížené, bude velké zadání pro velmi šikovný manažerský tým. Praha má dnes ohromnou kulturní nabídku a to je velká konkurence. Prodat 1 800 lístků navíc není v takovém prostředí žádná legrace, a když to máte udělat 250krát za rok, pak už vůbec ne. Je to úžasný projekt, velký pomník, ale ten pomník musí žít. Bude potřeba hodně peněz a kreativity, aby ta budova přitahovala lidi z ciziny i zevnitř, nikoli jen zvenku.

Kromě toho, že jste ředitel a dramaturg festivalu, jste také výkonný umělec, klavírista. Nechtěl jste si někdy zahrát na „svém“ festivalu?
Když jsem působil v SOČR, pravidelně jsem vystupoval, ale to jsem měl od roku 1994 smlouvu jako statutární sólista, tedy sedm let před nástupem do ředitelské funkce. Zjistil jsem později, že tento souběh není ideální, když jako klavírista musíte něco kolegům říkat jako ředitel. Dvořákova Praha není pro mě nástrojem seberealizace v interpretační oblasti. Většinu profesních snů – nahrávacích, koncertních – jsem si splnil. Mám své nahrávky Beethovena a Chopina s Jiřím Bělohlávkem, s Vladimírem Válkem jsem nahrál Rachmaninova, Gershwina, Schulhoffa, celkem 20 alb. Zahrál jsem si v Carnegie Hall a v dalších prestižních sálech, včetně druhého Brahmsova klavírního koncertu, který miluji a těším se, že ho letos uslyším od Vídeňských filharmoniků a Jakuba Hrůši a Igora Levita. Kdyby se mě někdo zeptal, kterou skladbu bych si chtěl někdy před smrtí ještě zahrát, byl by to tento koncert. Proto jsem ho také navrhl do repertoáru festivalu pro tento „dream team“.