Proč dáváme přednost fake news?

Nejtěžší je všimnout si věcí, které máme přímo před nosem,“ prohlašuje světově proslulý kouzelník a pódio­vý kapsář Apollo Robbins. „Věci, které vidíme každý den, máme tendenci přehlížet.“

Tato slova říká v roce 2013 během vystoupení na mezioborové inspirační konferenci TED. Diváky vyzve, aby zavřeli oči a zkusili si vzpomenout, co má na sobě. Není to jen tak. Řekli bychom, že kouzelníka na pódiu si prohlédneme během prvních pár minut a všechny detaily uložíme do paměti. Určitě by to tak mohlo být. Ale není. Až když diváci otevřou oči, všimnou si, že na sobě má tmavou vestu a sako, pruhovanou kravatu a tmavě fialovou košili.

Robbins začne v publiku hledat dobrovolníka – najde si diváka jménem Joe –, kterého si odvede na pódium. Za tři minuty se mu podaří muže naprosto zmást. Oznámí mu, že se mu pokusí ukrást hodinky, ale pak Joea vyzve, aby si zkontroloval kapsy. Této chvilky nepozornosti využije a hodinky mu vezme z ruky. Za malý okamžik se objeví na Robbinsově zápěstí.

Robbins se svými zlodějskými schopnosti proslavil po celém světě – americké herečce Jennifer Garnerové dokázal ukrást zásnubní prsten a bodyguardům Jimmyho Cartera sebral policejní odznaky. Nebohý Joe tak byl zcela bez šance.

Nejpůsobivější kousek ale Robbins předvedl až na samém konci vystoupení. Když se Joe vrátil do hlediště, diváků se kouzelník zeptal, ať mu ještě jednou řeknou – tentokrát s otevřenýma očima –, co má na sobě. Tisíc lidí z něj po celou dobu nespustilo oč, byl doslova v centru dění. Ale i tak se nějakým záhadným způsobem z původně tmavé jednobarevné košile stala košile světlá a kostkovaná. Kravata a vesta zmizely úplně.

Jak řekl v úvodu: nejtěžší je všímat si věcí, které máme přímo před nosem.

Robbinsovy dovednosti fascinují asi většinu z nás – především tedy jeho závěrečný kouzelnický kousek. Ale já se už přes deset let snažím proniknout do tajů ověřování faktů a vyvracení dezinformací, a proto mě zmizení Robbinsovy vesty utvrdilo v jednom závěru: řadě věcí věnujeme méně pozornosti, než si myslíme.

Proč lidé – a tím myslím „vy a já“ – přijímají a šíří dezinformace? Existují dvě jasné odpovědi, které jsou obě frustrující.

První vysvětlení zní, že prostě nedokážeme rozpoznat pravdu od lži. Pokud to tak je, jsou politici a další veřejné osobnosti ovlivňující naše názory buď natolik nadaní lháři, že jsme před jejich dovednostmi bezmocní, nebo jsou některá témata natolik složitá, že se jim nedá porozumět. Anebo zkrátka postrádáme základní matematickou gramotnost a kritické myšlení.

Druhé vysvětlení naopak říká, že rozdíl mezi pravdou a lží poznáme, ale je nám to jedno. Vyvozujeme si takové závěry, jež se nám hodí, abychom se nemuseli odklánět od svého zažitého politického přesvědčení.

Obě vysvětlení jsou do určité míry pravdivá. Ale není tu ještě třetí faktor, kterému se paradoxně do současné chvíle věnovala jen malá pozornost? Tedy skutečnost, jak o tvrzeních prezentovaných v médiích a na sociálních sítích sami přemýšlíme? Týká se právě naší pozornosti a vychází z předpokladu, že mezi pravdou a lží nerozlišujeme nikoli proto, že to neumíme nebo nechceme, ale jednoduše proto, že se dostatečně nesoustředíme – jako v případě zmizení Robbinsovy vesty.

Celou záležitost komplikuje naše přirozená, ale přehnaná důvěra v to, že důležité věci nám neuniknou, ani když se na ně nebudeme cíleně soustředit. Pokud je to pravda, potom nejzávažnějším a nejpřehlíženějším problémem našich informačních ekosystémů je, že ve správnou chvíli neumíme věnovat správnou pozornost správným věcem. Jinými slovy, nevěnujeme dostatečnou pozornost ani tomu, na co se záměrně soustředíme.

Principy kouzelnických triků nám na celou problematiku nabízejí řadu neotře­lých vysvětlení: na psychologii kouzelnictví se ve své knize Zažít nemožné (Experiencing the Impossible) zaměřuje Gustav Kuhn, psycholog a ředitel výzkumného centra kognitivní psychologie Magic Lab při londýnské univerzitě Goldsmiths. „Veškerá kouzla spočívají v tom, odvést pozornost špatným směrem,“ vysvětluje.

S tak obecným výrokem by se dalo polemizovat, ale zcela bez diskuse je fakt, že kouzelnické triky jsou založeny právě na odvádění a manipulaci pozornosti. Tytéž principy jsou zásadní k pochopení dezinformací. Právě ty toho mají s odváděním pozornosti a kouzelnickými triky společného tolik, že se s tím dá v reálu skutečně kouzlit.

Podívejme se na následující nepravdivý titulek, který v roce 2018 koloval po internetu: „Po obrovské hádce v Bílém domě chce Trump deportovat Melanii“.

Tento a 35 dalších titulků ukázali psychologové Gordon Pennycook, Ziv Epstein a Mohsen Mosleh účastníkům experimentální studie, jejíž výsledky nedávno zveřejnil časopis Nature. Polovina titulků byla pravdivá, polovina lživá, některé vyhovovaly pravicovým a jiné levicovým voličům.

Některých účastníků se vědci zeptali, jaké články by sdíleli na sociálních sítích. Jiné požádali, aby určili, které titulky popisovaly přesným a nezmanipulovaným způsobem realitu.

Vzpomeňte si na výše zmíněná vysvětlení pro šíření dezinformací: zaprvé, lidé nejsou schopni rozlišit mezi pravdou a lží. A zadruhé, z ideologických důvodů mezi nimi rozlišovat nechtějí.

Ukázalo se, že většina účastníků experimentu pravdu od lži rozeznala − nepravdivé titulky určila většina a pravdivé účastníci rozpoznávali také, i když byly v rozporu s jejich politickými názory.

Oddané voliče Demokratické strany by nejspíš potěšilo, kdyby se Donald Trump chystal deportovat vlastní ženu, ale jak demokraticky, tak republikánsky smýšlející respondenti dokázali bez potíží určit, že se jedná o nedůvěryhodnou zprávu. Když měli za úkol odlišit pravdu od lži, bez problémů ho splnili.

Když ale měli rozhodnout, jaké zprávy by sdíleli s ostatními, mnoho z nich začalo před rozdílem mezi pravdou a lží zavírat oči. Bez okolků by sdíleli titulky, které vyhovovaly jejich politickým preferencím, a jen málo z nich vybíralo pouze podle pravdivosti.

Znamená to, že lidé dezinformace šíří vědomě? Někteří nepochybně ano, ale podle Pennycooka a jeho kolegů to není časté. Na otázku, co účastníci zvažují, když se rozhodují, jaký obsah budou sdílet na sociálních sítích, naprostá většina odpověděla jasně. A není překvapivé, že nezmiňovali politické přesvědčení či humor. Tvrdili, že vše, co sdílejí, by mělo být založené na pravdě.

Tím se celá záležitost komplikuje − na sociálních sítích lidé sdílejí obsah podle politické náklonnosti spíš než na základě pravdy, i když mezi pravdou a lží dokážou rozlišit. Zároveň si nejvíc ze všeho na sdíleném obsahu váží pravdivosti. Odkud pramení tento očividný rozpor?

„Lidé jsou líní,“ říká Pennycook, který vyučuje psychologii na Univerzitě v Regině. „Informace si neověřují.“

Je to tak jednoduché? Představa, že jsme všichni líní a pasivní, není zrovna příjemná. Ale výsledky Pennycookových výzkumů přesně k tomuto závěru směřují.

„Když lidi nutíte odpovídat intuitivně, tedy aniž by měli moc času o svých odpovědích přemýšlet, jejich schopnost rozpoznat lživý obsah se zhoršuje,“ vysvětluje Pennycook.

Spolu s Davidem Randem z Massa­chu­­settského technologického institutu publikovali další studii s názvem Líní, ne předpojatí. V ní zjistili, že schopnost odhalit fake news souvisí s výsledky testu kognitivní reflexe, který měří schopnost jedince se ve své úvaze na okamžik zastavit a zamyslet namísto intuitivních bezmyšlenkovitých reakcí.

Z toho lze vyvodit, že falešné zprávy nešíříme nutně se zlým úmyslem či z neschopnosti, ale kvůli sklonu jednat impulzivně a nepozorně. Tolik se to neliší od Robbinsova triku se zmizením vesty a kravaty. Dokážou lidé postřehnout, kdy se formálně oblečený muž převlékne do ležérní rozepnuté košile? Jistěže ano, stejně jako dokážeme rozlišit mezi falešnou a skutečnou zprávou. Ale museli bychom se na to zaměřit.

Peter Lamont a Richard Wiseman v knize Teorie kouzel (Magic in theory) z roku 1999 popisují vazby mezi psychologií a kouzly. Wiseman, který vyučuje psychologii na Univerzitě v Hertfordshiru, však varuje před hledáním příliš těsných souvislostí mezi magií a odváděním pozornosti v mediálním prostoru a na sociál­ních sítích. Skutečně dobrý iluzionista podle něj musí ovládat propracované metody. Nestačí se spoléhat na vše­obecné tendence lidského chování.

Wisemana fascinuje koncept takzvané „slepoty vůči změnám“, kterým vysvětluje, proč jsme schopni přehlédnout zmizení Robbinsovy vesty a kravaty. (Wiseman byl jedním z prvních, kdo s tímto trikem přišel.) Slepota vůči změnám je ale pouze obecná tendence a ne každý změny přehlédne.

„Jestliže se jako kouzelník chystáte na trik a polovina osazenstva si toho všimne, máte špatný den.“

Pokud je však vaším cílem, aby si lidé zapamatovali určité politické prohlášení, nebo chcete na sociálních sítích sdílet video, stačí vám tu a tam ošálit jen určitou skupinu lidí. Čistě oportunistické odvedení pozornosti jiným směrem funguje dobře a v oblasti politické komunikace má tento přístup dokonce i své pojmenování: takzvaná „strategie mrtvé kočky“. Pokud se konverzace u večeře začne stáčet nežádoucím směrem, hoďte mezi hodující hosty mrtvou kočku. Spolustolovníky to sice pohorší, ale vy si můžete být jistí, že téma hovoru se změní. Pro uplatňování této strategie měl nepřekonatelný talent Donald Trump.

Britský premiér Boris Johnson se aktuál­ně potýká s nepříjemnou kauzou, podle níž měl přijmout velké nezdaněné dary na pompézní rekonstrukci svého bytu v Downing Street. Je proto přinejmenším s podivem, že se ve stejnou dobu v médiích objevil premiérův skandální výrok: měl pronést, že spíš než aby celou zemi uzavřel, je připraven na „stohy dalších mrtvol“. Zkouší snad strategii mrtvé kočky?

Kouzelníci odvádějí pozornost o něco příjemnějším způsobem. V knize Teorie kouzel stojí, že „k okamžiku přirozeně odvedené pozornosti dochází tehdy, kdy se z bedny vypustí bílá holubice. Zraky všech se automaticky upřou na ni“.

„V ten moment si můžete dělat, co chcete,“ svěřil Lamontovi a Wisemanovi jistý kouzelník.

Naši pozornost upoutá stejně dobře mrtvá kočka jako bílá holubice. A jakmile přestaneme dávat pozor, kouzla mohou začít.

U Robbinsových triků je šokující, s jakou – až nestoudnou – otevřeností o nich mluví. Na úvod ohlásí, že je profesionální kapsář, a své „oběti“ pak začne zasahovat do osobního prostoru: obrací klopy, dotýká se ramen a zápěstí, prohledává kapsy. I když je očividné, že něco chystá, je vám jasné, že ke krádeži dochází přesně tam, kam se nedíváte.

V teorii dezinformací má tato strategie svou paralelu: „záplavu lží“. Princip je jednoduchý: zahlťte lidi nekonečným proudem lží a vyvolejte v nich stav bezmoci, že začnou být podezíraví a nedůvěřiví vůči všemu. Lži ani nemusejí dávat smysl. Důležitý je jejich objem – musí jich být tolik, aby paralyzovaly jakékoli snahy o ověřování důvěryhodnosti a zahltily zpravodajské služby. Lidé vědí, že lžete, ale těch do očí bijících lží je tolik, že se zdá nesmyslné mezi nimi hledat zrnka pravdy.

Tuto strategii „záplavy lží“ dovedla k dokonalosti ruská propaganda 21. století, ale charakteristická byla i pro Trumpovu vládu. Ta šířila lži o čemkoli, i když neměly žádný reálný dopad nebo byly snadno vyvratitelné. Lhalo se o počtu návštěvníků inaugurace (bylo jich tam vážně málo, ale koho to zajímá?), že Trump v roce 2016 získal ve volbách více hlasů (nezískal, i když v americkém volebním systému je to bezpředmětné) nebo že volební komisi ve státě Georgia vedli demokraté (že v čele Georgie stojí zarytý republikán Brad Raffensperger, si může dohledat každý).

Srovnání s triky Apolla Robbinse je opět nasnadě. Nesnaží se, aby ho diváci nepodezírali. Naopak, svým neustálým pošťuchováním vás ovšem rozptýlí natolik, že si zkrátka nemůžete všimnout okamžiku, kdy vám rozepne hodinky a navleče si je na vlastní zápěstí.

Raymond Teller, kouzelník ze slavného amerického dua Penn a Teller, který vystupuje vždy jako němý, je na rozdíl od svých čísel výřečný, když přijde na téma teorie kouzelnictví. V článku pro časopis Smithsonian Magazine vysvětluje, jak účinné je nechat lidi naletět na jejich vlastní falešné představy. Jako příklad uvádí amerického kouzelníka z počátku 20. století Davida P. Abbotta, jenž nechával před zraky diváků ve vzduchu vznášet zlatý míč, jímž manipuloval pomocí neviditelného lanka.

Skutečné kouzlo přišlo ale až ve chvíli, kdy Abbott odešel hostům nalít pití a míč nechal na zemi. Hosté se k němu seběhli, aby si ho prohlédli, a ke svému překvapení zjistili, že je mnohem těžší, než se na první pohled zdálo. Trik nespočíval v tom nenápadně skrýt závěsné lanko, ale lehký balónek ve správnou chvíli nahradit těžkou kopií.

„Když vás kouzelník nechá něčeho si všimnout, lež je pak neodhalitelná,“ píše v článku Teller.

Něco podobného se podle mě děje, když interpretujeme informace a dezinformace na základě datových definic, které nám připadají intuitivní, ale nejsou. Zajímáme se o nějaký statistický trend nebo politický závazek a automaticky dospějeme k závěru, který je často chybný. Proč? Protože daný trend či politický slib vychází z principu, který jsme nepochopili. Ve své knize Jak se vyznat v současném světě (How To Make The World Add Up) tomuto unáhlenému a nešťastnému závěru říkám „předčasný výčet“.

Příkladem může být situace z britské politiky v roce 2020. Britská ministry­ně vnitra Priti Patelová obhajovala svůj záměr omezit „nekvalifikovanou imigraci“ tím, že místo přistěhovalců by mohli britští zaměstnavatelé poskytnout práci „ekonomicky neaktivním“ Britům. To zní celkem progresivně, ale pouze do chvíle, než si uvědomíte, že „ekonomicky neaktivní“ je definice zahrnující studenty a chronicky nemocné, zatímco „nekvalifikovaná imigrace“ jsou osoby, jež „vydělávají méně než nějakých 2200 liber měsíčně (asi 65 000 korun)“. To je přitom skupina zaměstnanců, do níž platově spadají i začínající rentgenoví laboranti, fyzioterapeuti či záchranáři.

S omezením nekvalifikované imigrace a zaměstnáním ekonomicky neaktivní části obyvatelstva můžeme souhlasit pouze tehdy, když se nedozvíme, že tím zabráníme imigraci mediků a místo nich do nemocnice pošleme studenty.

Protože není důvěryhodnější lži než něco, co nalháváte sami sobě, říká sám Teller.

Ještě však není všem dnům konec. V oblastech, kde se rozhodujeme intuitivně, by mohlo stačit, kdyby nás někdo k aktivnímu uvažování pobídl. Alice Pailhèsová studuje psychologii kouzelnictví pod vedením Gustava Kuhna na univerzitě Goldsmiths. Při jednom experimentu se zaměřila na „sílu pozice“ spočívající v tom, že kouzelník vyloží na stůl řadu čtyř karet a vyzve diváka, aby si jednu vybral. Ví se, že praváci si většinou vybírají třetí kartu, zatímco leváci druhou. Pravděpodobně proto, že je to nejjednodušší.

V rámci experimentu dává Pailhèsová účastníkům dvě instrukce: buď „posuňte ke mně jednu kartu“, nebo „vyberte si jednu kartu a posuňte ji ke mně“, čímž pokyn výslovněji formuluje jako volbu. I tento drobný posun v zadání vede k velkým rozdílům v chování účastníků. Podle prvního zadání vybere očekávanou kartu 60 procent účastníků. Při druhém zadání, které obsahuje náznak povzbuzení, aby se účastníci aktivně rozhodli sami za sebe, přestane základní princip fungovat: po zamýšlené kartě sáhne pouze 36 procent účastníků.

Mohla by taková drobná změna v přístupu pomoct v boji s dezinformacemi?

Zamyslete se nad tématy, kterým se ve výzkumu věnovali Pennycook, Epstein a Mosleh. Vzpomeňte si, že chování účastníků jejich studie bylo rozporuplné: ze skupiny pravdivých titulků byli schopni rozpoznat fake news, uvedli, že při rozhodování, co sdílet, je pro ně nejdůležitější pravdivost informací, a přitom by bývali sdíleli lživé i pravdivé zprávy bez větších rozdílů.

Změnit to by přitom nemuselo být zas tak těžké. V jedné návazné studii vědci stimulovali pozornost účastníků, když jim řekli, aby u každého titulku ohodnotili stupeň pravdivosti. Po této úvodní otázce měli lidé výrazně nižší tendenci falešné zprávy dál šířit. Lidem na pravdě záleží a mezi lží a pravdou umí rozeznávat – ne vždy se ale dostatečně soustředí na to, co je pravdivé. Když je vyzveme, aby se na pravdu zaměřili, byť jen na malý okamžik, začnou se chovat v souladu se svým přesvědčením.

Začnou se soustředit na to, aby pravdu odhalili.

Tak jako Pailhèsová účastníky svého experimentu jemně pobídla k aktivní volbě, Pennycookův tým vyzval své respondenty k většímu soustředění na pravdu. Rozdíl byl velký.

A nenajdeme ho pouze ve studiích o možnostech lidského chování, ale i v samotné džungli sociálních sítí. Pennycookův tým oslovil zprávou na Twitteru na pět tisíc uživatelů, kteří nedávno sdíleli informace ze zdrojů s názorově radikálním obsahem.

Ve zprávě jim výzkumníci poslali nepolitický titulek a zeptali se, zda se jedná o pravdu, či lež. Cílem bylo, aby se účastníci zaměřili na přesnost informací.

Zprávy uživatelům rozesílali v různé dny, ale 24 hodin po doručení začalo mnoho z nich sdílet obsah ze serióznějších zdrojů jako The New York Times spíše než z ultrapravicových serverů jako Breitbart či The Daily Caller. Také u nich začalo častěji docházet k takzvanému „angažovanému sdílení obsahu“, tedy postování článků s vlastním komentářem namísto pouhého kliknutí na tlačítko „sdílet“.

Už jen výzva k zamyšlení, zda je jeden titulek pravdivý, ovlivnila, co tito lidé celý den sdíleli. Experiment dokazuje, že ke zlepšení situace nepotřebujeme nutně více faktů, lepší kritické myšlení a méně vyhraněné názory: častokrát dostačuje, aby nám hlavou proběhla jedna žádoucí myšlenka. Jediné, co mnohdy stačí, je věnovat více pozornosti hledání pravdy.

Něčemu věnovat pozornost není zas tak těžké. Nejdřív si ale musíme uvědomit, v čem spočívá problém. Tady nám dává vyčerpávající odpověď zásada převzatá z psychologie odvádění pozornosti: býváme slepí vůči vlastní slepotě. Psychologové Lars Hall a Petter Johansson a jejich výzkumný tým z Lundské univerzity uspořádali ve spolupráci s profesionálními kouzelníky fascinující experiment. Účastníkům opakovaně ukázali dvojici fotografií a řekli jim, aby určili, která je podle nich atraktivnější. Pak jim fotografie podali a požádali je o vysvětlení. Účastníci si snímky prohlédli a bez problémů svou volbu vysvětlili: „Líbí se mi jeho úsměv.“

„Jsem fotograf, takže se mi líbí, jak je nasvícená.“

„Nevím, vypadá trochu jako Hobit.“

Všechno to jsou uvěřitelné důvody, u několika účastníků ale Johansson fotografie nenápadně prohodil. Většinou si lidé výměny nevšimli a jen málo z nich si uvědomilo, že jde o portrét člověka, který si před chvílí nevybrali. Zdůvodnění, která uváděli, se skoro nelišila od těch, kde k žádné výměně nedošlo.

Stejnou taktiku pak výzkumníci uplatnili při otázkách na politiku: účastníky vyzpovídali o jejich volebních preferencích a pak je požádali, aby křížkem označili svůj názor na 12 programových bodů od „silně nesouhlasím“ po „silně souhlasím“. Pomocí elegantního kouzelnického triku pak odpovědi vyměnili a účastníkům podali formuláře se zcela opačnými názory. Některé to vyvedlo z míry, ale většina z nich si ničeho nevšimla a „svá rozhodnutí“ výzkumníkům důvěryhodně vysvětlila. (Tato technika je rovněž velmi účinná při testování změn volebních preferencí).

Oddané voliče Demokratické strany by nejspíš potěšilo, kdyby se Donald Trump chystal deportovat vlastní ženu, ale bez potíží dokázali určit, že se jedná o nedůvěryhodnou zprávu.

To je pozoruhodný výsledek: dokážeme bez zaváhání obhajovat politický názor, který nesdílíme, jenom proto, že nás kouzelnický trik přesvědčil, že je náš. Tak jako se zmizením Robbinsovy vesty na tom není nejpřekvapivější, že si toho nevšimneme, ale naše přesvědčení, že něco takového by nám přece nemohlo uniknout.

Dezinformace sdílíme, protože se nezamýšlíme dostatečně dlouho, abychom je odhalili. Nad nápadnými lžemi se rozčilujeme, ale neuvědomujeme si, že jejich cílem není nic jiného, než nás rozčílit. Pokud si něco špatně vykládáme, je to často proto, že sami sebe obelháváme. Pokud se někomu podaří naši pozornost odvést dostatečně daleko, zapomeneme na své politické přesvědčení a začneme obhajovat zcela opačné názory.

Zdrojem tohoto problému je jedna kolosální chyba: intuitivně nám nikdy nedojde, že naše mysl funguje tímto způsobem. Myslíme si, že jsme bystřejší, pozornější a zásadovější, než ve skutečnosti jsme. Naše mozky nás v této iluzi nechávají a četná slepá místa nám zaplňují uvěřitelnými představami.

Všechno to zní neuvěřitelně depresivně, ale dobrou zprávou je, že dezinformacím podléháme všichni. Ukazuje se, že pravdu od lži rozlišit umíme a že naše politické přesvědčení není tak sveřepě neměnné, jak si možná myslíme. Při uvažování však musíme zpomalit a zpozornět.

Pokud se Raymond Teller při triku s hrnečky a míčky rozhodne pod jeden hrneček dát místo míčku citron nebo vám Robbins z ruky sebere hodinky, nedá se svítit. Jsou to profesionálové, mají za sebou léta tréninku a všechny triky vypilovali k dokonalosti.

Pokud se ale rozhodnete, že se s větším rozmyslem zaměříte na novinové titulky, datové vizualizace zdobící zpravodajské weby či lákavé statistiky kolující po sociálních sítích, mám pro vás dobrou zprávu: statistiky nejsou žádná kouzla. Řada statistických údajů přináší mnoho důležitých a pravdivých informací o světě, ty falešné jsou často nepravdivé na první pohled, že není těžké to odhalit. Buďte pozorní, dohledávejte si souvislosti, ptejte se, na okamžik se zastavte a zamyslete se.

Dezinformace se nešíří kvůli tomu, že bychom je nedokázali odhalit. Daří se jim z důvodu, že se o to častokrát ani nepokusíme. A to proto, že jsme přesvědčeni, že jsme se o to už pokusili.

Tim Harford, Financial Times