Proč Šanghaj není finanční Mekkou

Jednoho větrného dne proběhl odprodej posledních pozůstatků po kdysi nejvyhledávanějším baru a restauraci v čínské Šanghaji. Skleničky na šampaňské se nabízely za 28 jüanů čili 90 korun, na limetkově zeleném paravánu za 1 500 jüanů visely vesty číšníků a o zeď stál opřený zarámovaný plakát někdy ze třicátých let.

Známý podnik M on the Bund definitivně skončil svoji činnost v únoru 2022, když doplatil na čínskou politiku nulové tolerance nákazy covidem-19. Letošní říjnová likvidace interiéru už byla jen připomínkou dávno zmizelé éry. P o více než dvě dekády sloužila restaurace coby oblíbené místo schůzek obchodníků, finančníků a delegací přijíždějících do vzkvétajícího města s více než dvaceti miliony obyvatel. Kdyby navštívili Šanghaj nyní, „nevěřili by, jak moc se město změnilo“, tvrdí australská restauratérka Michelle Garnautová, jež podnik v roce 1999 otevřela. Více než patnáct let poté, co se Čína vychloubala, že ze Šanghaje udělá mezinárodní finanční centrum, se přístavnímu městu nedaří slibům dostát. Kdysi bývalo jedním ze symbolů začleňování Číny do globálního ekonomického systému, ale jeho tehdejší výlučnost zastiňuje čím dál ostřejší roztržka mezi Pekingem a Washingtonem.

Přístav odplouvající slávy

Na město, v němž se protínaly námořní linky i obchodní trasy ze západních enkláv v Číně a do něhož byly stromy lemující ulice původně přivezeny z Evropy, dopadla změna čínské politiky odvracející se po pandemii od mezinárodní spolupráce. To otřáslo jeho kosmopolitní identitou. Od čínského „otevírání se světu“ v roce 1979 se těšilo dekády trvajícímu hospodářskému růstu, stalo se největším kontejnerovým přístavem na světě a základnou mnoha zahraničních společností. Nyní se však ocitá v nepříjemné situaci, kterou přináší nová éra obchodního protekcionismu a vzájemné podezíravosti v Tichomoří, a je též stále více odtrženo od provozu mezinárodních financí.

Americké právnické firmy, které se kdysi podílely na obrovských přeshraničních finančních tocích, kvůli klesajícímu objemu investic odcházejí ze Šanghaje. Žádná západní banka se letos neúčastnila ani jediného IPO na šanghajské burze a v zemi – čím dál více soustředěné na domácí trh – jsou zahraniční zaměstnanci daleko méně potřební. Firmy specializující se na asset management, jež se kdysi do města hrnuly s vidinou příslibu uvolnění čínských kapitálových kontrol, musejí dnes počítat s tím, že je Peking naopak zpřísní.

Pro Si Ťin-pchingovu vládu nemusí situace v Šanghaji nutně představovat problém. Kritika finančnictví po vypuknutí globální krize 2008, a zejména po krachu na burze v roce 2015 a protipandemických opatřeních se doma setkává s vřelým přijetím a opět pomáhá stvrdit dominanci státu. Peking nyní upřednostňuje internacionalismus založený na vývozu infrastruktury a zelených technologií, který je ozvěnou jeho domácího modelu – a Šanghaj v tom hraje důležitou roli.

Ve městě má stále ještě alespoň nominální zastoupení řada předních zahraničních finančních společností, které doufají, že v Šanghaji přeci jen dojde k obratu k lepšímu, jak už se tolikrát v její historii přihodilo. Ale hrozí jim, že z jejich podnikání zbude jen fasáda, jak se to stalo bankám, které kdysi sídlily v sousedství dnes už zavřené restaurace M on the Bund. „Tohle bývala skutečně poslední varta kapitalismu (v Číně),“ říká jeden z návštěvníků výprodeje interiéru podniku s odkazem na éru největšího rozkvětu restaurace. A dodá: „Všechno je to pryč. Vše se změnilo.“

Do roku 2020 supercentrem

Na počátku 20. století byla Šanghaj oázou volného trhu. Domy na slavném nábřeží Bund odrážely architektonický styl Londýna nebo New Yorku a byly ztělesněním odkazu britských, francouzských a amerických enkláv v Číně 19. století, na něž se nevztahovala moc pekingské vlády. O sto let později a po desetiletích izolace to vypadalo, že tržní síly opět převládnou. Na jaře 2009 stanovila pekingská státní rada ambiciózní cíl: Šanghaj se do roku 2020 stane mezinárodním finančním centrem. Ačkoliv nebyl tento termín nijak závazný, naznačoval další „otevírání se“ kdysi silně izolované země. Bylo to navíc rok poté, kdy olympijské hry v Pekingu 2008 přitáhly pozornost světa k čínskému hospodářskému zázraku.

Vytčený cíl stát se mezinárodním finančním centrem je „velmi žádoucí“ nejen pro Šanghaj, ale pro celou Čínu, napsal roku 2011 americký think-tank Brookings Institution. Upozornil však také, že Tokio i Frankfurt měly kdysi podobně obří ambice, které nedokázaly naplnit, a připomínal i význam právního státu. Následujícího roku pak Americká obchodní komora (AmCham) uvedla, že Šanghaj je „na dobré cestě“ ke splnění cíle.

„Byl jsem nadšený a všem mladým lidem jsem tehdy říkal, že budoucnost financí je v Šanghaji,“ vzpomíná Chan Šen Lin, bývalý zástupce generálního ředitele banky Wells Fargo v Číně a dnešní ředitel pro Čínu v americké poradenské společnosti The Asia Group. Tehdy si „všichni mysleli, že se Číně podaří uvolnit dozor nad kapitálem“, dodává s odkazem na vládní praxi přísně kontrolovat tok peněz přes hranice. A Chan Šen Lin k tomu připomíná, že projekt závisel také na volném pohybu informací a osob – obojí v komunistické Číně podléhalo přísné kontrole.

Klikatá cesta k finančnímu snu

Pro Šanghaj byl cíl jasnou příležitostí. Město v roce 2012 poprvé zavedlo takzvaný program kvalifikovaných domácích omezených partnerů (Qualified Domestic Limited Partnership, QDLP), který spadal do skupiny několika dalších, podobně abstraktně nazvaných opatření naznačujících liberalizaci. Systém, jejž brzy okopírovala i další čínská města, umožňoval firmám v oboru asset managementu přijímat peníze od klientů z pevninské Číny a investovat je v zahraničí – zpočátku se jednalo o maximální výši 300 milionů dolarů (přibližně 7,2 miliardy korun). Podle čínského manažera jedné takové zahraniční firmy, který hovořil s listem Financial Times pod podmínkou anonymity, odrážel tehdejší plán „jedinečné postavení Šanghaje v politické struktuře“ Číny. Městský tajemník strany, jímž je aktuálně Čchen Ťi-ning, je členem 24členného politbyra v Pekingu. Město mělo „výsadu zkoušet novou politiku“, líčí manažer, a tak se tam přestěhovaly desítky zahraničních firem v naději, že jednoho dne budou z internacionalizace Číny těžit. Spolu s propojením burz v Šanghaji a Hongkongu, programem Stock Connect, to umožňovalo odliv většího objemu peněz ze země, i když probíhal velice kontrolovaně. V roce 2020 se kvůli vypuknutí pandemie covidu na mezinárodní cíl do značné míry zapomnělo, ale po uvolnění restrikcí se příliv investic obnovil, a to včetně příchodu firem jako Goldman Sachs, Amundi a BlackRock.

Od té doby však v přístupu samotné Číny došlo k posunu. Zahraničním správcům aktiv, ale i zahraničním bankám se jen obtížně dařilo prosadit se na čínském trhu. Šanghajská kvóta QDLP, dle níž musejí firmy získat souhlas regulačních orgánů, zůstala od roku 2020 na hranici deseti miliard dolarů (239 miliard korun), což je oproti roku 2016 pouze dvojnásobek. „Není pochyb, že původní záměr se nejen nenaplnil, ale byl prozatím odložen,“ říká o programech a kvótách Peter Alexander, zakladatel poradenské společnosti Z-Ben Advisors zabývající se správou aktiv.

Jak se dealuje v Šanghaji

Globální investoři „chtějí nakupovat akcie přímo na šanghajské burze, nikoliv přes Hongkong prostřednictvím programu Stock Connect“, říká zase zaměstnanec jedné asijské centrální banky. Šanghajská radnice uvedla, že čínský devizový regulátor SAFE opakovaně podpořil rozšíření šanghajské kvóty QDLP, a připomíná zapojení firem jako BlackRock a UBS. Město se dle úřadu do roku 2020 „v podstatě etablovalo“ coby mezinárodní finanční centrum, zahraniční firmy v Šanghaji nadále expandují. Dodává ještě, že ve finančních reformách a otevírání se „nikdy nepoleví“.

Jenže… Citovaný Lin z The Asia Group připouští, že programy v uplynulém desetiletí sice přinesly určité uvolnění kapitálové kontroly, ale poukazuje na „zpomalení“ v posledních třech letech. „Hlavní potíží pro Čínu – a Šanghaj – bylo, že je mezinárodním finančním centrem v konvenčním smyslu,“ říká s tím, že kapitálové kontroly jsou pro Peking v konečném důsledku otázkou národní bezpečnosti: „Vzpomínám si, že když jsem přišel do Číny, zažil jsem v souvislosti s kontrolou kapitálu menší šok… Byl jsem přece (původně) vzděláván v konvenčním západním stylu.“

Na volném trhu předválečné Číny v počátku 20. století představovaly zahraniční banky „pro bohaté úředníky a obchodníky ideální místo, kam mohli uložit své finanční prostředky a schovat je před vládou“, která byla v té době nestabilní, píše hongkongský historik Ghassan Moazzin. Tíha tohoto dědictví byla cítit ještě o mnoho let později. I když se zdálo, že se Čína jakoby otevírá světu, byla prostřednictvím extrémní regulace vůči roli zahraničních finančních institucí na svém území velmi opatrná. Přesto jejich vstup do země od osmdesátých let 20. století podporovala, přičemž hlásala étos učení se z mezinárodních zkušeností.

Ken Wilcox v letech 2011 až 2015 vedl v Číně společný podnik Silicon Valley Bank, který loni zkrachoval. Když v zemi získal bankovní licenci, byl šanghajskými regulačními orgány informován, že firma nesmí po dobu tří let používat jüany. Pravidlo zavedené roku 2006 mělo za cíl omezit zahraniční konkurenci a zůstalo v platnosti až do roku 2019. „Byl to pro nás problém,“ říká Wilcox, protože „naši očekávanou klientskou základnu tvořily z velké části technologické startupy podporované rizikovým kapitálem a jedinou měnou, kterou používaly, byl právě jüan“. Situaci navíc komplikoval požadavek, že kvůli získání licence musí najmout 62 zaměstnanců, většinou Číňanů.

Regulátor nabídl dotace a poslal žádost: „Chovejte se prosím jako správní občané a jednejte jako čínské banky, naučte je svůj obchodní model, protože jste tu proto, abyste Číně pomohli.“ Wilcoxe to brzy otrávilo. „Strávil jsem celou dobu tím, že jsem se snažil (vládnoucímu) Siovi vyslat vzkaz,“ vzpomíná. Když po zhruba třech letech mohl konečně používat čínský jüan, přišly další špatné zprávy: „Váš obchodní model se nám líbí natolik, že ho hodláme sami používat,“ oznámili mu šanghajští úředníci… A otevřeli si svoji vlastní banku.

Vlci mezi čínskými draky

Zahraniční finanční podniky, které byly začátkem tisíciletí často označovány za „vlky“, dlouho fungovaly s tichým vědomím, že různé problémy jednou vyváží tučné zisky. V letech 2020 a 2021 Peking povolil zahraničním firmám plně vlastnit své pobočky, čímž podpořil nové investice. Ale geopolitické napětí mezi Čínou a USA může dosavadní sbližování zvrátit, a navíc narušit tok dat i lidí. „Dnes už důvěrné jednání se šéfy státních podniků mezi čtyřma očima nedomluvíte,“ říká vedoucí pracovník jedné asijské investiční banky, který hovoří jen pod rouškou anonymity. A do nemilosti upadl i domácí finanční sektor. Došlo k rozsáhlému snižování platů, pozornost se přesunula na „reálnou ekonomiku“. „Řada finančníků se dnes za svoji profesi stydí,“ říká bankéř a přidává svůj názor, že se Šanghaj vytčenému cíli stát se globálním finančním centrem vzdaluje. Na veřejnosti je ovšem zapotřebí stále dodržovat oficiální motto. Mezitím čínská ekonomická dynamika ochabuje; vláda se všemožně snaží splnit cíl pětiprocentního růstu HDP a finanční výhody plynoucí z přítomnosti v zemi se už nezdají tak zřetelné.

Společnost Z-Ben Advisors odhaduje, že v 88 podnicích se zahraničním vlastníkem v oblasti správy aktiv je návratnost investovaného kapitálu u většiny z nich („pokud ne u všech“) omezená a že „o nějaké soběstačnosti nemůže být z velké části ani řeč“. „Navíc opakovaným a rozšířeným problémem je rychlé utrácení hotovosti,“ konstatovala poradenská společnost v září. Čínský hospodářský model zaujímá nový pohled na finance i na vnější svět a s tím se mění i identita Šanghaje. „Byly doby, kdy měla Čína ambici udělat z Šanghaje globální finanční trh, a stále to tvrdí, ale myslím si, že reálně už chce spíše upřednostňovat domácí kapitál,“ říká Alexander od poradců Z-Ben. „Věřím, že se objeví příležitosti a cizinci zase přijdou. Ale budou to pasivní příležitosti,“ předpokládá.

Jinačí svět po covidu

Pandemie, během níž čínská vláda po tři roky zaváděla lockdowny, pocit izolace od světa jen posílila. Když na jaře 2022 epidemie covidu v Šanghaji polevila, místní úřady nejprve reagovaly určitým uvolněním, ale pak zase zavedly přísný dvouměsíční lockdown. Proč? Všeobecně se mělo za to, že za tím stojí Peking, který tím dával najevo svoji nově obnovenou nadvládu nad relativní svobodou inovativního města na pobřeží, stejně jako v případě zavedení programu QDLP. V důsledku toho počet cizinců ve městě prudce poklesl. Podle odhadu připisovaného jednomu z šanghajských think-tanků by měl počet cizinců ke konci loňského roku činit 72 tisíc osob, zatímco v roce 2018 jich bylo v megapoli více než 200 tisíc! „Teprve nyní nám začíná docházet, nakolik se volný pohyb lidí snížil,“ říká Chan Šen Lin z The Asia Group. „Kdybych teď byl čínským městem, moc bych to v politice nepřeháněl,“ říká a upozorňuje na stávající ekonomické potíže. Dřívější „vůdčí role“ Šanghaje byla podle něj důležitá, protože „v Číně mají naše firmy jen zanedbatelný hlas“. Čína je „řízenou zemí, řízenou ekonomikou“ a my „potřebujeme, aby místní vláda vytvořila nějaká vrátka, abychom z něj mohli dostat likviditu“.

Někteří finančníci se domnívají, že úpadek přístavního města lze ještě zvrátit. Z-Ben Advisors uvádějí, že navzdory úsilí firem o ziskovost došlo k několika odchodům ze země, ovšem Peter Alexander poukazuje na „očekávání, že se situace možná i obrátí; určitě tam budeme dál a neodejdeme“. Ti, kdo sázejí na budoucí otevření se čínské ekonomiky, doufají v pomoc některých politických opatření, jakým je třeba nový program swapového propojení mezi Šanghají a Hongkongem, který byl spuštěn v roce 2023 a je součástí reforem rostoucího trhu s deriváty. Vzhledem k velikosti a významu Šanghaje na domácí půdě jsou ve městě a okolí silně zastoupeny nadnárodní korporace z řady odvětví, které poskytují svým krajanským finančním institucím i některé základní služby, ačkoli na podnikatelskou aktivitu dopadá chřadnoucí ekonomika a investice trpí geopolitickým napětím. Třeba americká společnost Tesla má v Šanghaji svou největší továrnu a na každoročním dovozním veletrhu se letos v listopadu objevila více než polovina společností z renomovaného žebříčku Fortune 500.

Co dál? Čína je známá svou schopností nečekaně měnit směr, a tak někteří lidé vidí Šanghaj jako protiváhu izolacionismu. Manažer firmy z oboru asset managementu tvrdí, že město v bouřlivých dobách od občanské války až po pandemii „vždy podporovalo liberalismus“. „Je to komunistické město, ale v hloubi duše je velmi liberální,“ míní. I restauratérka Garnautová dává na svůj vnitřní pocit a říká, že současná tíživá situace města je pouze dočasná. Lidé v Číně, „zejména ti v Šanghaji“, to berou tak, že „ať už je systém jakýkoli, oni to nějak zařídí. Nějak ho obejdou…“ A přestože poslední zbytky její druhdy populární restaurace byly nakonec rozprodány, zdá se, že sláva podniku dosud zcela nevyprchala: „Na webové stránky nám pořád chodí rezervace.“

Thomas Hale, Cheng Leng, FT