Proč technologičtí giganti ničí miliony funkčních harddisků

Na okamžik, kdy si naplno uvědomil, jak šíleným způsobem se zbavujeme datových nosičů, si Mick Payne dobře vzpomíná. Provozní ředitel britské společnosti Techbuyer, která se zabývá vyřazenou výpočetní technikou, stál tehdy uprostřed velké haly bez oken v jednom z londýnských datových center. Obklopovaly ho tisíce vyřazených harddisků patřících provozovateli systému platebních karet. Protože věděl, že by disky mohl vymazat a znovu prodat, nabídl za ně několik set tisíc liber.

Kladné odpovědi se však nedočkal. Místo toho přijelo nákladní auto, do něhož disky naložili pověření bezpečnostní pracovníci. Následovalo mechanické rozdrcení.

„Když jsem odcházel, pomyslel jsem, že to vůbec nedává smysl,“ vzpomíná Payne. „Disky nesměly opustit budovu – i když jsme je mohli přímo na místě vymazat a pak prodat novým zákazníkům, kteří by je používali ještě řadu let. Takové plýtvání…“ Payne tak byl na vlastní oči svědkem ničení datových nosičů, které je v tomto odvětví běžnou praxí.

Kdykoli odešlete e-mail, upravíte dokument na Googlu nebo zazálohujete fotku, vzniklá data navzdory známému slovu „cloud“ neputují do žádného pomyslného „obláčku“. Ve skutečnosti jsou uložena do několika ze 70 milionů světových serverů, ocelových beden o velikosti kuchyňského dřezu, jež obsahují nejrůznější drahé kovy, kritické suroviny a plasty.

Každý server v sobě ukrývá několik zařízení na ukládání dat velkých zhruba jako videokazeta. Datových center, kde se servery nacházejí, je dnes na světě 23 tisíc. Některá se rozléhají na ploše odpovídající desítkám olympijských plaveckých bazénů. Když se firma jednou za tři až pět let rozhodne, že chce vybavení upgradovat, použité disky se obvykle zlikvidují tak, jak popisuje Payne.

Společnosti jako Amazon nebo Micro­soft, ale také banky, policejní složky či ministerstva nechají každoročně zničit milio­ny disků, jak vyplynulo z rozhovorů, které Financial Times vedly s více než 30 lidmi, kteří v likvidaci vyřazené techniky nebo některém příbuzném oboru pracují, a také z dotazů podaných na základě svobodného přístupu k informacím.

Vše se děje navzdory tomu, že se odborníci čím dál hlasitěji snaží prosadit vhodnější alternativu bezpečného odstranění dat: vymazat obsah disku pomocí speciálního softwaru a poté nosič prodat na trhu s použitou elektronikou. „Z hlediska bezpečnosti dat není mechanické rozdrcení nutné,“ říká Felice Alfieri, úředník Evropské komise a spoluautor zprávy o udržitelnosti datových center, v níž navrhuje, aby firmy místo fyzického ničení upřednostňovaly „odstraňování dat“.

Potíže s důvěrou

Za neochotou ustoupit od ničení disků stojí obavy z úniků dat, které by vyvolaly hněv zákazníků a vysloužily by viníkům vysoké pokuty od regulačních orgánů.

Americká Komise pro kontrolu cenných papírů minulý měsíc udělila bance Morgan Stanley pokutu ve výši 35 milionů dolarů za „udivující“ selhání v otázce ochrany zákaznických údajů poté, co se její vyřazené servery a pevné disky dostaly do prodeje, aniž by je nezkušená firma, kterou si banka najala, správně vymazala. Tomu ještě předcházela pokuta 60 milionů dolarů v roce 2020 a urovnání hromadné žaloby ve stejné výši začátkem letošního roku. Část hardwaru s bankovními údaji se objevila v internetových dražbách.

Ačkoli byla na vině zmíněná chyba při mazání před prodejem zařízení, banka nyní trvá na tom, aby byl každý vyřazený nosič zničen – v drtivé většině případů přímo v datovém centru. Tento přístup je dnes široce rozšířen.

Zaměstnanec cloudové platformy Amazon Web Services, který promluvil pod podmínkou anonymity, redakci sdělil, že jeho firma ničí každý datový nosič, který považuje za zastaralý, obvykle po třech až pěti letech používání: „I kdyby nám unikl jeden jediný kousek dat, přijdeme o důvěru zákazníků.“ Amazon se k věci odmítl vyjádřit.

Zdroj obeznámený s tím, jak se datových nosičů zbavují v Microsoftu, zase říká, že tato společnost ničí všechno vyřazené vybavení z více než 200 datových center, kde běží cloudová služba Azure. Microsoft tvrdí, že „aktuálně nechává rozdrtit všechny (datové nosiče), aby zajistil maximální ochranu dat svých zákazníků“.

Také britská ministerstva školství a práce či policie ve Skotsku a Severním Irsku Financial Times sdělily, že všechny vyřazené datové nosiče ničí. Severoirská policie prý za poslední dva roky nechala rozdrtit 30 tisíc kusů výpočetní techniky včetně serverů a pevných disků.

Některá britská ministerstva uvedla, že postupují podle pokynů tamního Národního centra kybernetické bezpečnosti, které doporučuje vyřazené pevné disky fyzicky zničit. Finanční a celní správa či ministerstvo obchodu však podle svých slov zničení nevyžadují a londýnská Metropolitní policie prý z disků pokud možno pouze odstraňuje data.

Provozovatelé datových center čelí v posledních letech kritice kvůli obrovské spotřebě elektřiny. V červenci byli částečně obviňováni z toho, že elektrická rozvodná síť nedokázala plně zásobit novostavby v západním Londýně. V takové situaci byly ohroženy cíle bytové výstavby v celém hlavním městě. Důraz na spotřebu energie vede tyto firmy k tomu, aby měnily vybavení vždy, když se na trhu objeví něco úspornějšího. Nižší spotřeba je však vykoupena větším množstvím odpadu.

„Spotřeba elektřiny klesá jen za cenu toho, že se pořizuje další a další vybavení,“ říká Johann Boedecker, zakladatel poradenské společnosti Pentatonic, jež se zabývá cirkulární ekonomikou. „Otázkou zůstává, jak velké snížení spotřeby za takové množství odpadu stojí.“

V následujících třech letech má být po celém světě vybudováno dalších 700 datových center. Podle technologické poradenské firmy Gartner se tak otázka, jak firmy nakládají s miliony tun elektronického vybavení, stává důležitější než kdy dřív.

Všechno drtíme

Není jednoduché spočítat, kolik pevných disků je každoročně vyřazeno z provozu, ale Národní laboratoř USA pro obnovitelnou energii v nedávné studii odhadla, že jen ve Spojených státech je to minimálně 20 milionů kusů. Ačkoli většina společností vyřazuje úložná zařízení z datových center už po pár letech, podle několika odborníků by disky mohly fungovat ještě roky, nebo dokonce desetiletí.

Podle studie se přes 90 procent zařízení zničí při pravidelných upgradech, přestože ve většině případů ještě fungují. Evropská komise odhaduje, že v EU se toto číslo pohybuje okolo 50 procent.

„Klienti mají ohledně dat velké obavy a trvají na tom, aby se pevné disky ničily,“ říká Michael Winterson ze společnosti Equinix, která provozuje datová centra po světě. „Je to velký problém, s nímž naše odvětví musí něco udělat.“

„Všechno, co obsahuje nějaká data, bez výjimky drtíme,“ říká Greg Rabinowitz, šéf floridské firmy Urban E Recycling, která se zabývá likvidací elektroniky. Profesionálové jako Rabinowitz na žádost klientů disky mechanicky drtí – dva dokonce uvedli, že si někteří klienti přáli veškeré zbytky spálit.

Rozdrcený materiál se sice zpravidla recykluje, ale podle Juliena Walzberga, výzkumníka Národní laboratoře USA pro obnovitelnou energii, se při současných metodách daří využít jen okolo

70 procent.

V recyklačních závodech se rozdrce­né kousky o průměru šesti milimetrů obvykle před dalším prodejem roztřídí na hliník, ocel a plošné spoje. Jenže pevné disky obsahují důležité suroviny jako neo­dym a dysprosium v magnetech či nikl a palladium v plošných spojích, které už se často nepodaří získat zpět. Některé z nich jsou v USA či Evropské unii uvedeny na seznamu „kritických“ surovin, jejichž zásobování je omezeno přírodními nebo geopolitickými podmínkami. Šedesát procent kovů těžkých zemin například vytěží Čína.

Za rok lidstvo vyprodukuje 54 milionů tun elektroodpadu, a přestože podíl kritických surovin je nízký, ztracené množství se postupně nasčítá. Každé vyhozené zrnko musí být zase někde vytěženo, často v oblastech zmítaných vojenským konfliktem. Poptávka po těchto surovinách má navíc dále růst s tím, jak svět přechází z fosilních paliv na elektřinu.

„Drcení elektroodpadu je pro udržitelnost obrovský problém,“ upozorňuje Deborah Andrewsová, profesorka designu pro udržitelnost a cirkulární ekonomiku z London South Bank University.

Přestože se rozjíždějí různé projekty, jež si kladou za cíl využít část surovin, které se dnes při drcení ztrácí, sešrotování disku po pár letech používání porušuje první pravidlo udržitelné spotřeby: znovu produkt použít je vždy lepší než ho recyklovat.

„I kdybyste při recyklaci zachovali sto procent surovin, všechna ta energie a peníze, které výroba komponent stála, přijde vniveč,“ říká Walzberg. Letos při výzkumu zjistil, že z hlediska emisí oxidu uhličitého vychází opětovné využívání harddisků čtyřikrát lépe než jejich drcení a nová výroba i při vůbec nejlepších recyklačních postupech, jaké si dokážeme představit.

Totéž se týká vyřazených serverů, které se často nechávají recyklovat, místo aby sloužily dalším klientům. Počítačová společnost Dell spočítala, že u jejího serveru používaného čtyři roky představuje samotná výroba polovinu uhlíkové stopy daného zařízení.

Steve Mellings, zakladatel a provozovatel certifikačního programu Adisa pro likvidátory výpočetní techniky, poukazuje, že úspora elektřiny, kterou přinášejí nové technologie, už není tak významná jako kdysi. „Pokud někdo používá stařičký server vyrobený před patnácti lety, bude mít vysokou spotřebu, ale většina serverů vyvinutých za posledních deset let je na tom docela dobře,“ vysvětluje. A i když si pokrok žádá výměnu, „neznamená to, že starý server musíte zničit“.

Repase a opětovné využití se vyplatí nejen z finančního hlediska. Podle nedávné studie akademiků z University of East London nasvědčuje řada důkazů tomu, že rozdíly ve výkonu mezi novějšími a staršími servery se zmenšují, přičemž u novějších modelů už nedochází k takovému zlepšení účinnosti, jakého jsme bývali svědky dříve.

Někteří přední poskytovatelé cloudových služeb už principy opětovného využití začínají zavádět. Google uvádí, že 27 procent komponent použitých při upgradech serverů v roce 2021 prošlo repasí a že tam, kde to lze, firma uložená data pouze přemazává, aby šlo pevné disky použít znovu. Microsoft nyní provozuje několik „cirkulárních středisek“, kde se repasují staré servery, a uvádí, že do roku 2024 bude nové využití nacházet přes 80 procent jeho vyřazené techniky. Konkrétně u pevných disků však normou zůstává drcení.

Několik expertů z oboru se shoduje, že část zákazníků už přešla na mazání a další prodej úložných zařízení, ale jiné bude ještě potřeba přesvědčit, že mazací software je účinný a spolehlivý, aby se zbavili utkvělé představy, že se bez fyzické likvidace neobejdou.

Simon Mingay ze společnosti Gartner tvrdí, že by mnoho provozovatelů datových center uvítalo, kdyby nové využití nacházelo větší množství elektroniky, ale „mají svázané ruce kvůli požadavkům, které na ně kladou jejich zákazníci“.

Pro většinu klientů zatím riziko stále převažuje nad možnými výhodami. Rabinowitz, jeden z mála posledních zastánců drcení mezi odborníky na vyřazenou techniku, situaci shrnuje slovy: „Proč riskovat, když šance, že tam něco zůstane, pořád existuje?“

Řada odborníků se domnívá, že pokud na opětovné využívání disků přejdou technologičtí giganti, kteří ukládají nejvíce dat, ostatní je budou následovat. Velcí hráči však zatím spíše prodlužují dobu, po kterou zařízení sami používají. Google loni oznámil, že navýší životnost cloudových serverů ze tří na čtyři roky a platforma Amazon Web Services se v únoru posunula ze čtyř na pět let. Microsoft minulý měsíc vydal zprávu, že životnost serverového a síťového vybavení prodlouží ze čtyř na šest let.

Nicméně na tom, že běžné disky lze bezpečně vymazat a znovu použít, většina oslovených expertů trvá. Jde o postup, který se poprvé objevil na počátku devadesátých let, ale významněji se prosadil až v posledním desetiletí. „Považovat za bezpečné jen rozdrcení je omyl,“ míní Fredrik Forslund, viceprezident společnosti Blancco, jež vyvíjí mazací software. Podle Forslunda je drcení pevných disků „naprostá katastrofa“.

Financial Times se několika znalců z oboru zeptaly, zda vědí o nějakém případu, kdy data unikla, přestože byl použit ověřený mazací software jako například ten od firmy Blancco, ale nikdo o ničem takovém nevěděl. „Dokázali jsme, že mazání funguje, ale oni pořád drtí,“ říká Mellings z Adisy. „Ten strach by se dal krájet.“

Anna Grossová, Alexandra Healová a Ian Bott, FT