Proměny práce

Protichůdné ideologie, které určovaly odlišný ráz společností na protikladných stranách železné opony, měly najednou spojovat dvě společné věci: technologický optimismus, tedy víra, že moderní technologie posunou lidstvo ekonomicky i politicky dál. A potom práce, která je základem toho všeho, a i když ji každá ideologie chápe trochu jinak, je obdivným centrem a pohonem. To pro práci, jež přináší pokrok a peníze, se nakonec žije tam i tady.

Po šedesáti letech se tato teorie ukázala jako prakticky nejživotnější „ideologie“ světa. Na technologie a tvrdou práci sázejí symboly Západu, Američané, na technologie a práci vsadily před třiceti lety symboly Východu, Číňané, což z říše středu udělalo druhou největší ekonomiku světa, která se dnes z globální fabriky chce stát globálním technologickým centrem.

Bylo proto zajímavé sledovat, když se americký a čínský model sešel v dokumentu Americká fabrika (na Netflixu si ho lze stále pustit). Noví komunističtí majitelé staré továrny v Ohiu zaměstnají místní obyvatele, kteří ve fabrice kdysi dělali a dnes nemají práci. Investorská idyla ale trvá jen do té doby, než se ukáže, že Číňané jsou větší kapitalisté než Američané, tlačí na vysoké výkony a nezajímá je ochrana a bezpečnost práce nebo odpočinek. Amerika 21. století narazila na tvrdé kapitalistické myšlení století devatenáctého, práce nedělá radost, ale ničí a likviduje lidi, kterých je zejména v Číně asi všude dost.

Kulturní šok, který místní v Ohiu zažívají, je výrazem proměny práce v západních společnostech. Už se nepočítá s tím, že lidé musejí padat na pusu jako Chaplin na výrobní lince v ikonické scéně filmu Moderní doba nebo dělníci v balírně Amazonu. Teorie konvergence má evidentně své limity ve vztahu k práci a její roli ve společnosti, když i workoholici v Americe přiznávají, že čínské sebevražedné pracovní ultrakapitalistické nasazení nebudou akceptovat.

Moderní technologie stejně jako posledních dvě stě let i dnes přinášejí větší produktivitu a ulehčují práci, mění strukturu pracovního času, který má být napříště možná kratší, zato však intenzivnější a efektivnější. I proto je tématem tohoto čísla práce a měnící se vztah k ní, jenž reprezentuje například hnutí za čtyřdenní pracovní týden. Zvládneme vše za kratší čas? Je to skutečně cesta k efektivitě a větší produktivitě, nebo se řítíme do pasti lenošivého sociálního státu evropského střihu?

Česko je dnes součástí masivního proudu měnící se role práce a vztahu společnosti k ní. V centru tohoto pohybu stojí pojem „produktivita“. Tu je třeba hledat za vším, abychom o proměně času práce mohli vůbec uvažovat. Jsou Češi opravdu líní, jak před časem tvrdila viceguvernérka ČNB Eva Zamrazilová, nebo jen máme problém prodat rostoucí produktivitu?

Dejte si tu práci a přečtěte si Euro věnované práci v moderním světě. Produktivní čtení!