Quo vadis, lidský mozku?

Fanoušci nejrůznějších LLM modelů, jako je ChatGPT, vám budou dokolečka tvrdit, že jde o nejlepší věc od vynálezu krájeného chleba. Už ani neposílejte děti do škol, ChatGPT a spol. je všechno naučí, všechno jim vysvětlí. Stačí, když se budou ptát na to, co jim zrovna přijde na jazyk.

Vliv halucinujících chatbotů na studenty vysokých škol ukáže až čas, ale vliv podobných berliček na lidský mozek si můžeme spočítat už dnes. Stačí se ohlédnout za GPS. Ano, tušíte správně, nejlepší věcí od vynálezu krájeného chleba.

Neruš mi mé kruhy!

Teď si možná říkáte, že vy přece žádnou navigaci nepotřebujete. Kdyby to situace vyžadovala, půjdete rovnou za nosem, případně zvládnete číst v mapách jako nikdo, a rozhodně byste všude trefili podle značek. Musíme vás zklamat, ale lidský druh je co do navigace poměrně chudě vybavený. Na rozdíl od některých druhů zvířat se nejsme schopni bezmyšlenkovitě navigovat podle polohy Slunce, hvězdných těles na noční obloze nebo magnetického pólu Země.

To všechno jsme se museli naučit metodou pokus-omyl v průběhu věků a dnes to díky chytrým knihám lze předávat z generace na generaci stejně jako lidové moudrosti o tom, kudy rostou lišejníky, odkud kam teče řeka či potůček nebo jak se orientovat v krajině. Průměrný muž mimochodem neumí číst v mapách lépe než průměrná žena, to je typické kulturní klišé, jež vychází z toho, že muži a ženy čtou mapy jinak (muži hledají systém, ženy se orientují podle výrazných bodů, což může být zdlouhavější, ale onen „systém” je v tom nakonec také).

Dávno, dávno před vynálezem GPS jsme spoléhali na dědictví našich předků, na jejich instrukce, značky, ukazatele, místní názvy a ručně kreslené mapy. Člověk totiž od přírody nemá v krajině žádný vnitřní kompas. Kdybychom vás vysadili uprostřed pouště nebo sněžné pláně a nasměrovali bychom vás čelem ke 20 kilometrů vzdálenému cíli, nikdy byste k němu nedošli, ačkoli by vám v cestě nestála žádná překážka. Bez orientačních a referenčních bodů nemá mozek šanci zjistit, že jde špatně. Jeho podvědomá korekce spolu s fyzickými indispozicemi (jedna noha či ruka delší/kratší než druhá, případně méně silná, automaticky vede k disbalanci a neznatelnému driftování na jednu či druhou stranu).

To způsobí, že během několika kilometrů sejdete z trasy natolik, že opíšete kruh. Nevrátíte se nutně přesně tam, kde jste začali, ale i když jste přesvědčeni, že jste celou dobu šli dokonale rovně, ocitnete se úplně jinde, než byste čekali. Tento experiment lze urychlit tím, že si zavážete oči. Chůze v kruhu se tím znatelně urychlí a podle výzkumů to stejně funguje i s plaváním nebo řízením vozidla.

Od sta metrů k centimetrům

Historie pozemní, námořní a letecké navigace je sakramentsky dlouhá, ale my jsme tu kvůli GPS, což je systém poměrně mladý. Onen moment rozsvícené žárovky v hlavách vědců a inženýrů bychom mohli datovat vcelku přesně.

Čtvrtého října 1957 vypustili Sověti Sputnik, čímž změnili historii kosmických závodů. Američané chtěli vědět, po jaké dráze se Sputnik pohybuje, a zapřáhli superpočítač UNIVAC I. S pomocí Dopplerova efektu dokázali vypočítat, kde se satelit ve vztahu k jejich relativní poloze nachází. Armádu nenapadlo nic jiného než se zeptat, jestli by to uměli i obráceně, tedy jestli by satelit spočítal, kde se nachází vysílač/přijímač kdekoli na Zemi. Potřebovala totiž stopovat svou nově vyvíjenou superponorku.

Vznikla tak historicky první satelitní navigace jménem TRANSIT. Z dřívějších výzkumů mimochodem Američané věděli, že na palubě satelitů musí být přesné atomové hodiny, přičemž signál musí být interpretován se započtením odchylky, kdy hodiny na oběžné dráze běží o 38 mikrosekund denně rychleji než ty na Zemi. Pokud by nedocházelo ke korekci, údaje by se s každým dnem rozcházely víc a víc (akumulovaná odchylka za 24 hodin je asi deset kilometrů).

Americká armáda v 60. a 70. letech dál experimentovala, až došla ke konceptu GPS. Ve finálním návrhu se počítalo s nasazením 24 satelitů na oběžné dráze, což byl počet, kterého se dosáhlo až v roce 1993. GPS však fungovala pro potřeby armády už od roku 1978 s přesností na zhruba deset metrů. Interně se pracovalo na nové generaci satelitů, jež by přinesla až trojnásobné zlepšení.

Tragický incident letu Korean Air 007 v roce 1983, kdy stroj zabloudil do sovětského vzdušného prostoru a byl sestřelen, donutil prezidenta Reagana slíbit, že doposud tajná GPS bude dostupná všem. Pro civilní sektor se však pro jistotu vyvinulo „kurvítko“ jménem Selective Availability, kvůli němuž byla přesnost pouhých 100 metrů. Tuhle vychytávku nechal vypnout až v roce 2000 prezident Clinton, načež se všichni mohli radovat ze zmíněné přesnosti na deset metrů, o pár let později pak dokonce tři metry, s využitím DGPS a A-GPS při dobré viditelnosti klidně i na metr. Momentálně se vyvíjí nový typ algoritmů, který GPS zpřesní až na centimetry, což se bude hodit primárně pro autonomní vozy.

Dřevní doby navigace

V reportáži BBC z roku 1971 moderátor nevzrušeným hlasem popisuje revoluční novinku. Páskovou navigaci. Chytrý přístroj funguje ve všech automobilech a bezpečně vás dovede do cíle.

Stačí si koupit audiokazetu s vaší trasou (řekněme, že začnete na Piccadilly Circus v Londýně a skončíte u radnice v Birminghamu), propojit vaše rádio s objemnou krabičkou, která je spojena s počítadlem kilometrů vašeho vozu, a zasunout tištěný spoj do správné drážky, jež determinuje velikost vašich kol (velmi důležité kvůli proměřování). Pak už jen nastartujete a pustíte kazetu. Vaše rádio vám v závislosti na ujetých kilometrech napoví, kam máte odbočit na další křižovatce, kde najet na rychlostní silnici a dokonce upozorní i na pamětihodnosti na trase. Jen musíte mít tu správnou pásku. Nebo rovnou pět, pokud jezdíte často a na různá místa.

I moderátor v závěru reportáže naznačuje, že systém má svá úskalí, načež pětiminutový spot končí záběrem na značku „pozor, řeka” a zvukem automobilu, který se šplouchnutím sjel ze silnice. Ano, už před pětapadesáti lety věděli, že navigace bez okolků donutí mnoho řidičů odbočit v půlce mostu či lávky, načež to zmatení „posluchači” ochotně udělají.

V roce 1986 už BBC slibuje, že v roce 2000 budou mít všechna auta satelitní navigaci na přístroji, který vypadá jako tablet připojený krouceným kabelem. Reportérka následně představí aktuální vývoj – prototyp z laboratoře, který naviguje řidiče s pomocí počítače s bublinkovou pamětí a v ní fyzicky uloženou mapou. Stačilo vložit začátek trasy a její cíl, počítač vás pak odnavigoval krok za krokem.

Skutečnou satelitní navigaci v reálném čase vyvinuli na americké univerzitě MIT o dva roky později. V roce 1989 se objevila první přenosná GPS navigace Magellan NAV 1000, která stála neuvěřitelné tři tisíce dolarů. Japonci následně v roce 1990 dokázali, že není třeba čekat na úsvit nového tisíciletí. Futuristický vůz Mazda Eunos Cosmo představil první vestavěnou GPS navigaci.

Rozum do kapsy nebo chytrý mozkožrout?

V roce 1998 Garmin představil první přenosnou dotekovou GPS, kterou můžete snadno „přilepit” do každého auta, ale tento druh přístrojů získal na popularitě právě až v nultých letech, kdy se GPS pro civilní účely zpřesnila na jednotky metrů.

Mapové podklady se tehdy distribuovaly na CD, takže pokud jste chtěli mít aktuální data, museli jste si tu a tam za velké peníze koupit novou placku. Už se blížíme do cíle, dámy a pánové. V roce 2006 Google přišel se svými mapami. Dnes je v chytrých mobilech používá šest z deseti uživatelů.

Jejich prvotnímu rozvoji bránil drahý a místy nedostupný mobilní internet, ale jakmile služba přišla s možností stáhnout si mapové podklady trasy předem do telefonu, rychle si podmanila většinu trhu.

Právě díky těm dvěma dekádám mobilních navigací máme dostatek dat (zcela určitě je má jen Google, který si dva roky zpátky pamatuje každý váš výlet do nejmenšího detailu), abychom na základě mnoha studií mohli potvrdit, že přílišným používáním navigace v autech, ale i při chůzi, prokazatelně hloupneme.

Při orientaci v prostoru hodně používáme hipokampus, kde s pomocí speciálních neuronů vzniká jakási vnitřní mentální mapa, kterou pak často „voláme“. Vědci dovedou tyto neurony přesně identifikovat u krys, jež hledají cestu z bludiště. Vy se musíte spokojit s tím, že dobře víte, jak snadno trefíte na dané místo, když tam jedete podruhé (někteří z nás až potřetí).

Váš mozek si zkrátka klíčové body trasy zapamatuje a uloží. Pokud tedy jedete podle sebe, a nikoli podle příkazů navigace. V takovém případě reagujete jen na předdefinovanou instrukci, nevnímáte ukazatele, orientační body v krajině či zástavbě a vaše mentální mapa se nemůže podle zkratkovitých údajů vytvořit.

Délka jedné lidské generace stačila k tomu, aby v populaci klesla schopnost čtení v mapách, základní orientace v bezprostředním okolí bydliště, ale i pochopení základních principů výstavby ve městech a vesnicích. Utrácíme miliardy za ukazatele, ale kdybychom je přes noc vypnuli, nikdo by si toho nevšiml.

Naopak při výpadku internetu a GPS by byl zmatek zásadní. Za války nebo při invazi v roce 1968 lidé odstraňovali tabulky se jmény ulic a čísly domů, aby nepřátelská vojska popletli. Dnes by z podobné diverze panikařili i lidé, co v tom samém domě už několik let bydlí.

Jste v cíli. Jak byste ohodnotili vaši cestu?

Nedávná anketa naznačila, že lidé používají navigaci v mobilu automaticky i na trasách, které znají jako své boty. Důvody jsou různé – chtějí znát aktuální dopravní situaci, závodí s odhadovaným časem dojezdu, zkouší, zda jim Velký bratr Google nenabídne rychlejší trasu. V zásadě shrnuje poznatky větou, že už nejsme schopni GPS nepoužívat a dáváme tak svému hipokampu pěkně zabrat.

Poznali jste se v předchozích řádcích? Nepropadejte panice, protože nic není ztraceno. Pokud hledáte nový směr, zahoďte GPS a vyražte do cíle bez něj, poctivě podle ukazatelů a papírových map. Tak jako to dělají londýnští taxikáři, kteří musí v cestě za licencí projít vskutku drakonickými zkouškami, díky nimž znají město do poslední zapadlé uličky. A víte co? Jejich hipokampus je dvakrát větší než u běžného člověka.

Mozek jde resetovat. Mozek jde trénovat. Vypněte si mapy v mobilu a místo nich nainstalujte GeoGuessr nebo OpenGuessr. Hádejte, analyzujte, nebojte se ztratit a zkuste občas jet někam naslepo, klidně i tam, kde jste ještě nikdy nebyli. Váš mozek vám poděkuje a budete mít jistotu, že i na stará kolena své auto na velkém parkovišti vždy bezpečně najdete.