Raketový hospodářský růst za rekordní cenu

Po smrti diktátora Mao Ce-tunga v roce 1976 a nástupu pragmatičtějšího Teng Siao-pchinga přehodnotilo vedení Ko­munistické strany Číny (KSČ) direktivní plánované hospodářství a začalo zavádět liberálnější, tržně orientované. Iluze, že povede k liberalizaci politického systému a demokratizaci společnosti, vzaly za své počátkem června 1989, kdy byli protestující, především studenti požadující otevřenější dialog s mocí, zmasakrováni. Tím více se však politbyro KSČ upnulo na hospodářský růst jako na nástroj k legitimizaci vlády jedné strany.

Vedení KSČ předpokládalo, že rostoucí ekonomické ukazatele, vyšší platy a zvedající se životní úroveň části populace přehluší volání po spravedlivějším politicko-právním systému, který by umožňoval větší a otevřenější participaci obyvatel na chodu společnosti. Z hlediska čísel byl čínský hospodářský růst rekordní – v letech 1979 až 2018 činil průměrný roční růst HDP téměř deset procent. Pro představu, velikost čínské ekonomiky se v daném období přibližně každých osm let zdvojnásobila.

V absolutních číslech v současnosti Čína zaostává už jen za USA. Její světové prvenství však může být záležitostí poměrně vzdálené budoucnosti v důsledku nepříznivého demografického vývoje, tedy stárnutí populace, klesající produktivity a růstu zadluženosti. Bezprecedentní čínský hospodářský růst však byl draze vykoupen například znečištěním životního prostředí a s tím spojeným zhoršením zdraví obyvatel, nárůstem sociální nerovnosti či zvýšením rozdílu mezi venkovem a městem.

Průmyslové centrum na východě země k hospodářskému růstu často používá zdroje z periferních oblastí – z Tibetu, Ujgurska a z vnitřního Mongolska, které navzdory označení „autonomní“ řídí centrální vláda pevněji než zbytek Číny. Pekingu slouží tibetské řeky zastavěné sítí obrovských hydroenergetických soustav, v Ujgurské autonomní oblasti využívá nucené práce a obyvatelé vnitřního Mongolska čelí dopadům nadměrné těžby.

Letos se však čínská ekonomika ocitla v centru pozornosti světových médií z jiných důvodů. Nejprve několik bank v provinciích Che-nan a An-chuej zmrazilo tisícům klientů přístup k jejich vkladům. Vyšetřování odhalilo, že ve všech měla podíl soukromá společnost Henan Xincaifu Group, jejíž majitel finanční prostředky zpronevěřil. Následovala hypoteční krize, v jejímž průběhu klienti bojkotovali splácení úvěrů za dlouhodobě nedokončené developerské projekty.

Problém ještě zvětšilo, že velká část čínské střední třídy investuje do nemovitostí a realitní odvětví představuje téměř čtvrtinu čínského HDP. Nicméně provinčním vládám se s podporou té centrální podařilo vyplacením části ztracených vkladů, oživením zastavených projektů a restrukturalizací problematických podniků větší krizi zatím zažehnat.

Vrchní hospodář Si Ťin-pching

Na říjnovém 20. sjezdu KSČ Si Ťin-pching podle očekávání potvrdil své mocenské postavení a vstoupil do bezprecedentního třetího funkčního období, čímž se postavil na roveň Mao Ce-tunga. Předvídatelná byla i obměna nejužšího politického vedení země – sedmičlenného Stálého politbyra Ústředního výboru KSČ. Si Ťin-pching se v něm obklopil loajálními stoupenci, od nichž se nepředpokládá kritika jeho rozhodnutí. Ta může prosazovat i díky předsednictví ve stěžejních výborech a řídících skupinách pro finanční záležitosti, jež tvoří centrum mocenských struktur.

Si Ťin-pchingův zahajovací projev obsahoval řadu odkazů nejen na úspěchy čínské ekonomiky, ale i na výzvy pro ni. Podle něj byla před deseti lety zatížena „strukturálními a institucionálními problémy“, rozvoj byl „nevyvážený, nekoordinovaný a neudržitelný“ a jeho tradiční model „již nedokázal zajistit pokrok“. Narážel tím na chyby v řízení společnosti a hospodářství garniturou předchozího generálního tajemníka Chu Ťin-tchaa, jehož tajemné vyvedení ze závěrečného ceremoniálu 20. sjezdu bylo jen symbolickou tečkou za minulými vládami.

Pod Si Ťin-pchingovým vedením KSČ výrazně zvětšila vliv v privátní sféře, ať již nárůstem počtu stranických buněk a inspekcí v podnicích, či posílením „politické a ideologické práce“ v jejich čele. Hlavním cílem je prosadit Si Ťin-pchingovu ideologickou linii socialismu s čínskými rysy pro novou epochu zakot­venou od roku 2018 v preambuli ústavy v celé společnosti.

Konkrétním projevem Si Ťin-pchin­gova myšlení je například stupňující se regulace soukromých společností, která dopadla například na zprostředkovatele sdílených jízd Didi nebo Ant Financial Group, pobočku Alibaba Group, giganta v internetovém obchodování. Jeho původnímu majiteli a po dlouhou dobu nejbohatšímu Číňanovi Jacku Maovi KSČ po několika jeho kritikách regulátorů dala najevo, že překročení červené linie nebude bez následků.

Nejprve pozastavila vstup společnosti Ant Financial na burzu v Šanghaji a v Hongkongu, následně jí udělila pokutu 2,75 miliardy dolarů za porušení antimonopolních pravidel a nakonec nařídila její restrukturalizaci na finanční holding, na který bude dohlížet čínská centrální banka.

Rostoucí vliv Si Ťin-pchinga a KSČ se promítá i v důrazu na soběstačnost země a eliminaci dopadů mezinárodní izolace, například v podobě sankcí, kterým v současnosti čelí Ruská federace. K tomu má Číně pomoci mimo jiné Přeshraniční mezibankovní platební systém (CIPS). Jeho použití je sice zatím limitované a zpracuje jen zlomek transakcí ve srovnání se starším a celosvětově rozšířeným rivalem SWIFT, ale do budoucna může sloužit jako štít před případným použitím „ekonomických zbraní“ proti čínskému komunistickému režimu.

Podle Si Ťin-pchinga by Čína měla využít svého obrovského vnitřního trhu, přitáhnout globální zdroje a výrobu a „posílit souhru mezi domácími a mezinárodními trhy a zdroji“. O souhře čínské ekonomiky s globálními hráči by mohl vyprávět i jeho otec Si Čung-sün. Tento prominentní revolucionář, který zakusil přízeň i nemilost Mao Ce-tunga, stál mimo jiné u zrodu „zvláštních ekonomických zón“. Ty v osmdesátých letech otevřely Čínu zahraničním investicím a nastartovaly uvedený raketový hospodářský růst.

Stinné stránky expanze

Politika nulového covidu, nyní s přídomkem „dynamického nulování“, se také výrazně podepsala na čínském hospodářství. I pod změněným jménem jsou nadále uzavíraná města či jejich části s miliony obyvatel, často kvůli několika nakaženým jedincům. Čínská vláda na zdravotní výdaje, subvence průmyslu a další náklady spjaté s koronavirovou pandemií vynaložila astronomickou částku, jež je odhadovaná na několik bilio­nů dolarů.

Dopady drakonických opatření se však neomezují jen na Čínu. Jarní lock­down Šanghaje, nejlidnatějšího čínského města a významného uzlu globálního obchodu, poznamenal celosvětové dodavatelské řetězce a ukázal rizika spojená s přílišnou závislostí na jediné zemi. Dodržování protipandemického režimu bylo navíc vymáháno i v některých čínských podnicích v zahraničí, například v Pákistánu nebo v Zimbabwe.

Vlajkovou lodí čínských ambicí ke zvětšování nejen jejího ekonomického vlivu je iniciativa Pás a stezka (BRI). Český prezident Miloš Zeman ji sice označil za „nejvýznamnější projekt v našich moderních dějinách“, na participující státy, například Česko, však často čeká namísto slíbených investic a socioekonomických přínosů v lepším případě jejich nesplnění, v horším pak problémy se zvládnutím nadměrného zadlužení, jak se stalo kupříkladu Černé Hoře nebo Srí Lance.

Mnoho států přehodnocuje přínosy participace v BRI, proto se Peking nyní pro šíření svého vlivu snaží prosadit obecněji koncipovanou Globální rozvojovou iniciativu, přes niž chce rozvoj, především ekonomický, zařadit „do centra mezinárodní agendy“. A geoekonomické ambice může naplňovat i Regionálním ekonomickým partnerstvím (RCEP), největším obchodním uskupením na světě sdružujícím celkem 16 států jižní, jihovýchodní a východní Asie a Austrálii a Oceánii.

Ty dohromady tvoří více než 30 procent globálního HDP (Evropská unie necelých 18 procent) a ve státech RCEP žije celkem více než 2,3 miliardy lidí. Čína jako největší ekonomika v něm může prosazovat své pojetí globalizace, které tolik nedbá na ochranu pracovních podmínek, životního prostředí, duševního vlastnictví a dalších norem mezinárodního práva.

Pomoc globálních institucí

V souvislosti s ekonomickým vlivem v zahraničí nelze přehlížet konvergenci čínských zájmů s mnoha globálními institucemi. Zpráva Doing Business Světové banky (SB) pravidelně hodnotila země podle kvality regulačního prostředí, zda usnadňuje, či znesnadňuje soukromé podnikání a působení zahraničních podniků. A časem se stala populární u finančních investorů i vlád, které chtěly přilákat mezinárodní kapitál. Loni v září však vyšlo najevo, že zaměstnanci SB ohýbali údaje ve prospěch Číny – a Saúdské Arábie či Spojených arabských emirátů. A kvůli tomuto skandálu s falšováním údajů žebříček přestala sestavovat.

Klaus Schwab, zakladatel a předseda Světového ekonomického fóra (WEF), v rozhovoru pro čínskou televizní stanici CGTN při příležitosti nedávného summitu generálních ředitelů Asijsko-pacifického hospodářského společenství (APEC) uvedl, že Čína „je pro ostatní země vzorem“. A dodal, že si váží jejích obrovských úspěchů v modernizaci ekonomiky za uplynulých 40 let. Následně sice upřesnil, že každá země by se měla sama rozhodnout a „měli bychom být opatrní s vnucováním systémů“, ale vřelost, s níž WEF opakovaně vyzvedává čínský model řízení i Si Ťin-pchinga, přinejmenším zaráží.

Další z klíčových institucí, u níž Čína nabývá na významu, je Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS) se sídlem ve švýcarské Basileji. Ta je označovaná za centrální banku centrálních bank, a proto spolupracuje především se zástupci Čínské lidové banky (PBOC). Ta momentálně usilovně pracuje na digitálním jüanu, e-CNY, který by mohl změnit pojetí peněz nejen v čínské ekonomice, ale na celém světě.

PBOC zavádění digitálního jüanu zdůvodňuje snadnějším potíráním nelegálních aktivit, prosazováním měnové politiky a zefektivněním elektronických transakcí. Neříká však, že při absenci hotovosti či jiných zákonných forem plateb jde také o nástroj centralizující dohled nad veškerými finančními toky ve společnosti. A nejen to.

Jako sofistikovaný technologický nástroj mohou být digitální měny centrálních bank (CBDC) téměř libovolně naprogramované, a proto čínský komunistický režim může ošetřit, kdo, za co, kdy a kde bude platit. Jak uvádí ředitel BIS Agustín Carstens, centrální banky budou mít „absolutní kontrolu nad pravidly a předpisy“ pro užívání CBDC a současně i „technologie k jejich vynucení“.

Zneužití digitálních nástrojů nad jejich původní funkce v Číně ukázala aplikace Zdravotní kód, „protipandemický semafor“, bez kterého v současnosti Číňané nemohou fungovat. Letos v červnu úřady v provincii Che-nan tento nástroj obrátily proti nespokojeným klientům bank cestujícím do oblasti kvůli protestům. Globální hráči a představitelé mezinárodních ekonomických institucí by se proto měli ptát, kam čínská ekonomika směřuje a zda chtějí Číně v dosažení tohoto cíle pomáhat.

Autor působí v rámci projektu Sinopsis neziskové organizace AcaMedia