Řekni, kde ty lidi jsou…

Při prázdninové procházce Mechelenem, středně velkým belgickým městem mezi Bruselem a Antverpami, mě to okamžitě praští do očí. Až příliš zavřených restaurací a u některých z nich nápis – „Hledáme někoho, kdo by obsloužil naše zákazníky“. Podobné je to i v jiných belgických městech, od Ostende po Lovaň; své prázdno ve službách zažívá i hlavní město Brusel, kde se ulice a restaurace plní také jen pozvolna. Německá města nabízejí podobný obrázek, je tu stále patrná neochota chodit do veřejného prostoru, takže restaurace zatím nemohou spoléhat na tradiční letní nápor, který by bez pomocných zaměstnanců jen těžko zvládaly. I na německých dálničních odpočívadlech je cítit nedostatek servisního personálu, a to doslova. Kdysi udržované toalety místy nabízejí opravdu bolestný čichový zážitek.

Stejně marné hledání lidí na práci absolvují o letošním létě i čeští hospodští a majitelé barů. Podpory státu při covidové pandemii jim pomohly udržet klíčové zaměstnance, mnoho těch pomocných ale chybí. Ekonomové tvrdí, že právě tito volní pracovníci skončili na jistějších postech v supermarketech, balírnách internetových společností nebo ve státním sektoru a do hotelů, restaurací nebo jídelen se jen tak nevrátí. „Ten náš obor je považován za velmi nestabilní, na čemž se zatím nic nezměnilo,“ vysvětluje Václav Stárek, prezident české Asociace hotelů a restaurací (AHK). „Vezměte si, že obsazenost hotelů je dnes jen osmnáct až dvacet procent, ten byznys se ještě vůbec nerozjel, takže se ani nedá čekat, že se do něj vrátí zaměstnanci.“

Víme, že se nevrátí

V restauracích je situace lepší, otevřeno už má většina, ale stále platí hygienická omezení a nedůvěra nemizí. „Kolik přesně lidí odešlo jinam, úplně nevíme, ale co víme, je to, že už se nevrátí. Tedy alespoň do chvíle, než zase začne běžný normální provoz,“ pokračuje Stárek. Co to znamená? „Dokud se neotevřenou hranice, nemůžeme počítat s tím, že se něco zlepší. Naše tržby drželi z 54 procent cizinci a ti v takovém počtu hned tak nepřijedou.“ Nedostatek pracovníků podobně jako jinde v Evropě nahrazovaly v Česku síly ze zahraničí, ani to ale teď není možné. Cizinci dost dobře českou pracovní sílu dnes nahradit nemohou, protože řada z nich odjela a ostatní se usadili na jiných místech ve výrobě, například ve stavebnictví a vládní politici je před volbami rozhodně do Česka nelákají. Pořád mezi některými voliči převažuje xenofobní představa, že „cizinci nám berou práci“, ačkoli práci, jíž je dost, neberou ani Češi. A takové voliče neradno dráždit.

V Česku je momentálně více než 600 tisíc cizích pracovníků, a přece to poptávce na trhu nestačí. „Zdá se, že vláda jde omezováním agenturních pracovníků úplně opačným směrem. Přitom vydala tolik peněz na to, aby se restaurace zachovaly, to nedává smysl,“ zlobí se na politiky prezident AHK Stárek. „Ale je toho více, třeba kurzarbeit, který všichni v parlamentu jakoby chtějí, ale do praxe zatím nepřišel. A čas běží…“ Stárek dodává, že by pomohlo otevření pracovního trhu směrem mimo Schengen, ukrajinští pracovníci by práci v pohostinství podle šéfa AHK velmi dobře zvládli. Jeho úvaha je čistě ekonomická. Kvůli nedostatku pracovníků dříve či později opět porostou mzdy a odrazí se to (a někde už výrazně odráží) i v cenách jídel a nápojů. „Přitom my už jsme mzdy zvedali v průměru o osm procent,“ tvrdí Stárek, „pokud to tedy nepůjde jinak, musí se i zákazníci smířit s tím, že ceny půjdou nahoru.“

Strýček Tom opět láká

Na nedostatek lidí si stěžují velké, střední, ale i malé firmy. Dvě třetiny českých výrobních společností podle průzkumu personální společnosti Manpower Group mají s nedostatkem pracovníků problémy. Podobná čísla však vykazují i jinde v Evropě, třeba údaje německých ekonomických institucí a think-tanků. Řeč byla o gastronomii a hoteliérství, odkud i lidé v Německu odcházeli do maloobchodních řetězců či k internetovým obchodům a zatím se zpátky podobně jako v Česku nevrátili. Zatímco česká AHK nevede podrobnou statistiku o tom, kolik osob to celkem bylo, německý oborový hoteliérský a gastronomický svaz DEHOGA má alespoň kvalifikovaný odhad, který říká, že z provozoven, jež zastupují, odešlo od roku 2019 do současnosti 325 tisíc lidí.

Lidé v gastronomii chybějí i v USA, na ulicích některých měst se tak dá narazit na náborové plakáty podobné těm z druhé světové války, kde „strýček Tom“ v obleku v národních barvách a s velkým cylindrem na hlavě ukazuje prstem na diváky a říká: „Hledá se barista, barman, číšník!“ V Americe se o úprku z těchto profesí vypráví stejný příběh: většina lidí, dříve pracujících v hospodách a barech nebo fastfoodech utekla jinam. Například k Amazonu, který pocovidový boom využil k vytvoření 75 tisíc nových pracovních míst. Zájemce přitom v řadě měst motivoval náborovou prémií tisíc dolarů. Velké firmy se tak začaly přetahovat o lidi, což platí i o některých fastfoodových řetězcích, kde do pandemie panoval velmi drsný režim snižující náklady a zvyšující výkonnost.

Za poslední rok klesla nezaměstnanost v Americe z patnácti na šest procent, a tak si uchazeči o práci mohou vybírat. Některé fastfoodové řetězce dokonce těm mladým nabízejí, že když u nich budou pracovat, zajistí jim vysokoškolské studium nižšího stupně. McDonald’s pochopil, že lidé chtějí stabilní a jistou práci, a tak je opravdu zaměstnává, zatímco dříve pracovníky pouze najímal. Na řadě míst také zvedl základní hodinovou mzdu až na 15 dolarů za hodinu. Ve franšízách to však bylo jinak, a tak Amerikou prolétla vlna protestů, v nichž zaměstnanci „McDonaldů“ se sdílenou značkou žádali stejných patnáct dolarů za hodinu jako jinde. Pandemie tak má v USA jeden pozitivní efekt: výrazně se tam snížil počet lidí, kteří patří k takzvanému prekariátu, tedy mezi část populace, jež musí brát, co je, a tak často pracuje za „pakatel“ a v čase, který překračuje jejich fyzické limity, protože je nárazový a „nafukovací“.

Přijde deglobalizace?

Personální potíže mají dnes i velké automobilky, jež se snaží znovu naplno rozjet své výroby a nemohou sehnat dělníky na montážní linky. V Německu, největší ekonomice Evropy, dlouhodobě postrádají školené kvalifikované pracovníky, oficiální odhady hovoří o desítkách tisíc lidí ve všech oborech. Týká se to i řemeslných profesí, kde podle odhadů Německého institutu pro ekonomický výzkum (DIW) chybí až 65 tisíc lidí v profesích typu truhlář nebo instalatér. To je ovšem problém, který se táhne dlouho a který pandemie jenom posílila, ale určitě ho nezaložila.

Producenty aut trápí i jiné chybění – nemají součástky, z nichž se auta montují, a to nejde zdaleka jen o mediálně diskutovaný nedostatek čipů do řídicích jednotek všeho druhu, který brzdí i výrobu v české Škodě Auto.

Na nedostatek materiálu si dnes podle prestižního ekonomického institutu Ifo, sídlícího v Mnichově, stěžují dvě třetiny německých továren působících ve strojírenském průmyslu. Výroba strojů a zařízení je také navázaná na dodávky ze zahraničí a na cestě z ciziny zase po covidových vlnách chybějí kontejnery. Stále častěji se tak ukazuje jistá křehkost globálních dodavatelských řetězců. Covid-19 tu posvítil především na velkou závislost na dodávkách z Asie, kterou už zejména velké německé automobilky chtějí řešit v procesu mírné deglobalizace.

Globální ekonomika dostala v pandemii velký kopanec a hledá samu sebe. Neobejde se to bez jistého chaosu a přelévání lidí a zboží, bez přebudovávání struktury pracovních trhů.

Začalo se proto mluvit mimo jiné o výstavbě nového závodu na výrobu čipů přímo v Německu. Tchajwanská společnost TSMC (Taiwan Semiconductor Manufactu­-ring Company), která je největším světovým výrobcem litých čipů, sice ohlásila, že nedostatek čipů bude zcela jistě až do roku 2023, v té době by ale už mohla pracovat továrna na území Německa. Firma zatím nechává zvyšovat svou cenu a čeká, jaké investiční pobídky od Němců dostane. Dají se čekat zajímavé sumy.

Globální ekonomika zkrátka dostala v pandemii velký kopanec a teď, když se znovu roztáčí a zase se dává dohromady, hledá samu sebe – svou novou podobu, nový tvar. Neobejde se to bez jistého chaosu a přelévání lidí a zboží, bez přebudovávání struktury pracovních trhů. Jestli budou změny jen dočasné, nebo trvalejší, to se ukáže až ve chvíli, kdy covidový virus přestane blokovat hranice a volnost toků peněz, zboží a lidí. Bude-li kdy ještě taková doba bezvirová…