Reparát důvěry

Je to paradoxní vyjádření, protože rozum, který si dělá nárok na autonomii, se najednou opírá o něco tak vratkého a problematického, jako je víra, o něco, co on sám vlastně vylučuje.

Rozum se v jisté době skutečně stal novým náboženstvím, jakkoli sekulárním. Jeho technické, organizační a průmyslové schopnosti jsou natolik ohromné, že se o něm téměř nepochybuje. Všechno zvládneme, vše vymyslíme. A přece se v časech krize obracíme k víře spíše než k rozumu. V krizi se chceme opřít o něco, čemu můžeme důvěřovat, co poskytuje jistotu. Jenže – co to je?

Instituce: věříme v peníze jako institut hodnoty, v trhy, věříme ve vládu nebo třeba v centrální banku. Ukrajinci tvrdě a bolestně bojující proti ruské agresi věří svému prezidentovi a své vládě, což se jim zatím velmi vyplatilo. Věří ale i v pomoc západních demokracií, což se jim vrací jen částečně. Ale kdo ví, situace se ještě může výrazně posunout a Západ stále více potvrzuje svůj slib pomoci tím, že Ukrajině – i když s jistými pochybnostmi politickými a morálními – posílá zbraně na obranu proti agresorovi. Dokážeme věřit svým lídrům?!

Globální ekonomika se dostala do válečné krize, která po dlouhé době zasáhla naplno i Evropu. Padají akciové trhy, rostou ceny surovin, kymácejí se měny, jednou směrem dolů, pak hned nahoru. „Svět je mimořádně volatilní,“ říkají rádi ekonomičtí analytici poněkud tajemně a jen málokdo si uvědomuje, že slovo „volatilní“ znamená těkavost podobající se nepředvídatelnému Brownovu pohybu částic. Dá se v takovém světě věčně těkavého náhodného pohybu všeho, od ekonomiky po politiku, vůbec žít bez víry v něco a dá se ještě něčemu důvěřovat?

Češi v době chaosu války stále více věří svému premiérovi, který se nebál odjet do obléhaného Kyjeva, aby se dotknul války a vyjádřil tak solidaritu s Ukrajinci. Chtěli by věřit i hlavě státu, jenže ta zklamala už dávno před válkou. Byl to prezident Miloš Zeman, kdo hrál s Putinem hru na velkého státníka, až se nakonec stal tím nejmenším a nejsměšnějším. Poníženým užitečným idiotem, který se nechal oklamat diktátorem. Je paradoxem dějin, že právě zesláblý prezident, jenž se vysmíval vlastnímu národu, může nyní zvednout důvěru občanů ve smysl systému tím, že jmenuje dobrého nového guvernéra centrální banky a s ním další čtyři členy bankovní rady. Právě proto je tato klíčová ekonomická výměna hlavním tématem tohoto čísla.

Může to být Zemanova rehabilitace. Pokud vybere odborníky bez postranních úmyslů, lidi, kteří rozumí monetární politice a nepotřebují nadbíhat politikům a producírovat se na veřejnosti, aby sbírali osobní popularitu. Česká národní banka by měla být tou důležitou institucí, jíž v době krize můžeme důvěřovat. Od stability ekonomické a cenové se bude odvozovat i stabilita celé společnosti, která teď bude muset obstarat statisíce uprchlíků z války. Občané potřebují vědět, že jejich emisní banka, která koriguje inflaci a kurz koruny, je obsazena rozumnými profesionály.

Za profesionála se odjakživa neskrom­ně považuje i náš prezident, což se v posledních letech bohužel nepotvrdilo. Miloš Zeman má teď šanci na reparát: zbývá věřit, že tuhle poslední práci pro republiku nezkazí tak jako postavení vlastního národa vůči Rusku a Číně.

Držme si palce, milí čtenáři!