Řešit udržitelnost je důležité, i když to politiky nezajímá

Akcelerace změn klimatu je sice vůči mínění politiků imunní, ale udržitelnost právě vede litý boj za své místo v každodenním politickém provozu. Typické pro současný stav v Česku je, že si toto téma nevzal žádný vrcholný politik takříkajíc za své.

Podle poslance Štěpána Slováka (ODS) je to částečně tím, že tuzemská vrcholná politika důležitá témata opomíjí. „Naším hlavním úkolem je kritizovat to, co udělali ti před námi, a také to, co přijde z Bruselu. To je nejjednodušší varianta politiky, jejíž nevýhodou je, že se ve sněmovně nedostává na racionální argumenty,“ sdílí svou zkušenost osmadvacetiletý politik.

Typická pro tuto praxi je podle něj prakticky nefunkční komunikační linka mezi tuzemskými a evropskými poslanci, což vede k neschopnosti podat zde evropská témata srozumitelně a vstřícně.

Uchopit politicky téma udržitelnosti je podle něj svým způsobem nutné. Vnímá ho však v širším pojetí než pouze jako záležitost spojenou se změnou klimatu. „V sázce je udržitelnost všech systémů, které ve společnosti fungují, včetně systému sociálních služeb a zdravotnictví. V posledních letech jsme svědky rozpočtové diskotéky, kdy je každá agenda ministrů či zmocněnců označena za prioritu, a z České republiky se tak stává celkově neudržitelný systém,“ komentuje Slovák.

Není to jen politická neakceschopnost, která brání rychlejšímu tempu ekonomické transformace. Podle hlavní ekonomky Raiffeisenbank Heleny Horské značné části tuzemského byznysu chybí odvaha. „Znám hodně příkladů firem, které investovaly během covidu, v době velké nejistoty. Dnes jsou spokojené, že měly tu odvahu, protože po skončení pandemie byly připravené na opětovné nastartování ekonomiky a odolnější při nástupu energetické krize,“ tvrdí ekonomka.

S tím souhlasí i poradce prezidenta pro životní prostředí Ladislav Miko, podle něhož máme sklony k preventivní setrvačnosti. „V ekonomice máme tendenci setrvávat na zavedených modelech. Říká se tomu, ať se kola točí dál. Systém máme popsaný a ozkoušený, proto ho živíme a jiného se bojíme. Sice z něho může být na konci větší užitek, ale jisté to není, tak raději zůstaneme u toho, co umíme,“ popisuje Miko.

Modulární reaktory na obzoru

Podle manažerky udržitelnosti a členky představenstva společnosti ČEZ Michaely Chaloupkové může chybět politická i byznysová odvaha jít do udržitelných inovací i z toho důvodu, že jejich přínos není vidět hned.

„Jedna věc je politika, druhá realita. Udržitelnost a s ní související věci se plánují ne na roky dopředu, ale na desetiletí. My teď například připravujeme provoz Dukovan na příštích 80 let. Politici si mohou říkat, co chtějí, ale my musíme jít dál,“ říká manažerka.

Energetická společnost tak podle ní pokračuje v plnění svých závazků na cestě k uhlíkové neutralitě do roku 2040. Obnáší to nejen výstavbu obnovitelných zdrojů energie, ale i paroplynových elektráren a modulárních reaktorů.

„Věříme, že začátkem třicátých let bude v Česku první malý nukleární reaktor,“ uvádí Chaloupková. Příliš velká na to, aby si mohla dovolit zpomalit či ustoupit od nastoupené cesty k udržitelnosti, je i společnost Philip Morris.

„Když si zpracujete analýzu dvojí materiality, vidíte rizika, příležitosti a dopad působení firem. Vedeme dlouhodobý dialog s dodavateli a zjišťujeme, jak bychom mohli snižovat uhlíkovou stopu nebo spotřebu plastů. My se svou strategií představujeme pro dodavatele určitou stabilizační kotvu, ale vědí, že se budou muset přizpůsobit a pomoci nám plnit naše cíle,“ říká Roman Grametbauer, manažer udržitelnosti ve Philip Morris.

A zmiňuje, že od loňského roku obstarávají přepravu produkce z kutnohorské výroby do skladů velkoobchodníků nákladní automobily poháněné HVO, což je palivo vzešlé z použitého rostlinného oleje, díky čemuž klesl objem emisí zhruba o čtyři pětiny.

Začínají chápat

Takových velkých společností se loňské rozvolnění pravidel kolem nefinančního reportingu netýká, ale pro řadu těch menších znamenal loňský balík Omnibus signál k tomu, aby se přestaly celým tématem zabývat.

To podle předsedkyně představenstva Asociace udržitelného podnikání Edity Šilhánové není správná reakce a část byznysu to pochopila. „Mám radost, že po tom otřesu se vracíme do rozumnějšího módu a i v řadě firem, které jsou dočasně osvobozené, se toto téma řeší. Začínají chápat, že je to o řízení rizik, možnosti dělat byznys předvídatelně a být odolnější vůči dnešním výzvám,“ říká Šilhánová.

Pro Omnibus má pochopení, protože předchozí nastavení pro firmy představovalo zadání „prakticky nezvládnutelné vlastními silami“. Podle ní je však špatně, že celá agenda reportingu vznikla původně v natolik robustní podobě. „To nejhorší je měnit pravidla uprostřed hry, což se stalo,“ připomíná Šilhánová.

Podle proděkana pro vědu Fakulty životního prostředí Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem Josefa Trögla je klíčovou otázkou spojenou s transformací ekonomiky mentální nastavení neboli nastavení priorit.

„Nejsme schopni si uvědomit cenu životního prostředí, našeho zdraví a života. Mnozí volají po levné energii z uhlí. Jenže je možná levná pro republiku, ale nikoli pro Ústecký kraj. Tam jsou stopy po ‚levné‘ energii patrné a dlouho budou. Hodnotit cenu životního prostředí je obtížné, ale konzervativní odhady negativních externalit uvádějí tři koruny za kilowatthodinu z uhlí, což je víc než dnešní cena emisní povolenky,“ uvádí akademik.

A dodává, že polovina této částky připadá na zdravotní následky a čtvrtina na dopad na krajinu. Jen čtvrtina negativních externalit spojených s výrobou energie z uhlí tedy připadá na klimatickou změnu. „Levné energie proto nedávají smysl environmentální ani ekonomický. Mít levnou a udržitelnou energetiku není možné. Musíme si vybrat,“ říká Trögl.

Kolaps nehrozí

Vystoupení advokátky EY Law Kateřiny Suchanové připomnělo, že do agendy udržitelnosti nepatří jen otázky environmentální, ale také společenské a témata spojená s firemním řízením.

Suchanová se specializuje na transparentní odměňování, což je nová povinnost, která navzdory tradiční české zpomalené transpozici brzy dopadne i na tuzemský byznys. Ne všichni zaměstnavatelé návrh vítají, většinou mají z nových pořádků obavy. Podle Suchanové však zbytečně.

„Obavy jsou přehnané. Myšlenka rovné odměny za stejnou práci není nic nového. Úprava vychází z řady mezinárodních smluv, unijních dohod i českého zákoníku práce, takže nejde o žádnou revoluci,“ uklidňuje advokátka.

Úprava přináší tři důležité novinky. První je povinnost zaměstnavatele nastavit interní systém odměňování, který určí hodnotu jednotlivých pozic a možnosti růstu. Druhou bude informovat o tom uchazeče o zaměstnání během pohovoru. Třetí je informační povinnost vůči zaměstnancům, kteří budou moci žádat o informace o výši odměny kolegů na stejných či srovnatelných pozicích.

Pokud zjistí, že rozdíl přesahuje pět procent, budou se takoví zaměstnanci moci dožadovat dorovnání u soudu. „Čeští zákonodárci dopředu avizovali, že budou směrnici transponovat v minimalistické podobě s cílem do textu co nejméně zasahovat,“ říká Suchanová.

Ke korekci nicméně již došlo. „Znění směrnice čeští zákonodárci přizpůsobili naší národní úpravě. Evropská úprava totiž hovoří o odměně, což zahrnuje vše, co zaměstnanec dostal od zaměstnavatele, včetně odměny nepeněžní, zatímco český zákoník práce hovoří o mzdě. V Česku tedy návrh vytváří dvojí systém odměn, jednak mzdový, jednak ten, do něhož se vejdou další peněžité i nepeněžité odměny,“ přibližuje Suchanová.

Úprava má vejít v platnost 1. ledna příštího roku. Zásadního negativního dopadu na tuzemský byznys se Suchanová neobává. Ani případné postihy nejsou likvidační.

„Navržené sankce jsou srovnatelné s těmi, kdy zaměstnavatelé porušují rovné zacházení se zaměstnanci či se dopouštějí diskriminace,“ uzavírá advokátka EY Law.