Rozpočtová rezignace
Návrh státního rozpočtu, jenž na příští rok počítá s deficitem 390 miliard korun, je dokonalou ukázkou politického alibismu, kterým své působení zakončuje vláda Andreje Babiše. Když už musí nějaký rozpočet na rozloučenou sestavit, neobtěžuje se cokoli pozitivního se státními financemi udělat. Ať si poradí nová vláda.
Až doposud kabinet a jeho ministryně financí Alena Schillerová alespoň předstíraly, že jim v rozpočtové politice o něco jde, to když mluvili o investicích a podpoře přidušené ekonomiky. Ekonomika ale už po doznívající pandemii dýchá vcelku volně, proto není důvod dál udržovat rozhazovačnou politiku, jež navíc nemá jasnou, natožpak rozvojovou strategii. Vždyť co může rozvíjet rozpočet, který navrhuje škrtat výdaje na nejproduktivnější oblast lidské činnosti, tedy na vědu a výzkum?
Většina politiků a ekonomů se už dávno vyléčila z mytického neokonzervativního dogmatu nulového zadlužení. Dnes se dluh chápe jako produktivní možnost, dokonce i celý lidský život je poháněn dluhem (vzdělání, hypotéka, zdraví) jako motorem kapitalistické společnosti, jenž nás žene od narození ke smrti. Dluh ale může být tvořivý jen tehdy, když mu rozumíme jako investici, která lidi netáhne k zemi, nýbrž je lidsky, ekonomicky, myšlenkově pozvedává, což bohužel není případ současné české vlády a jejího rozpočtu na příští rok. Rozpočet, sestavený ministryní Schillerovou, je pomníkem stagnace a rezignace, výsměchem všem budoucím generacím, které by z tohoto dluhu měly růst.
Opozice by kromě klasické kritiky neodpovědného utrácení ze strany dosluhující vlády měla už teď předložit alternativní rozpočtový návrh.
Šéfka státní kasy Schillerová přesto mluví o investici do spotřeby, kterou se vláda snaží podpořit ekonomický růst, jako by šlo v ekonomice o to, rychle sníst všechno jídlo, abychom mohli chvíli ukazovat, jak jsme tlustí. Pandemie přece naopak jasně ukázala, že růst musí být zdraví prospěšný, jinak zabíjí.
I tentokrát přišla ministryně financí s argumentem, že na konsolidaci rozpočtu se nesmí spěchat, protože bychom si mohli podříznout výživnou žílu a spadnout do recese. Hubnout se musí pomalu a k tomu je třeba hodně cvičit, v tom má ministryně pravdu, nesmí se však začít pozdě a nesmí se k dobré kondici jít moc pomalu. Těch 44 miliard, jež chce Schillerová ročně srážet z dluhu, ekonomice nepomohou ani za deset let. Ne, nemá smysl chodit do posilovny, když se po cvičení hned zase nacpeme špekem.
Rozpočet bude schvalovat příští sněmovna a nová vláda. S největší pravděpodobností v ní bude sedět současná opozice. Proto by také kromě klasické kritiky neodpovědného utrácení měla už teď předložit alternativní rozpočtový návrh. A ukázat všem, jak rozpočet stagnace přetvořit v rozvojový plán. Česko potřebuje novou vládu ne až potom, ale už teď.
